Letopis jedné elfky

7. kapitola - Osada beze jména

Viděla jsem, jak šíp našel svůj cíl. Abych se přiznala, více jsem toho naplánovaného neměla. Rychle jsem se kryla za stájí a pozorovala, co udělá nepřítel. Doufala jsem, že se bude něco sít, ale vypadalo to, že ženy jen pokrčily rameny a vrátily se ke své práci, jako kdyby šlo jen rutinní záležitost. Tohle chtělo něco masivnějšího.

Pohledem jsem hledala něco, co by mi mohlo pomoct, když tu najednou se z míst, kde se nacházel žalář, ozval křik. To nejspíše strážní zjistili, že jim scházel pár vězňů. Má šance k rozpoutání chaosu. S bojovým výkřikem jsem vyskočila ze svého úkrytu a než mě vůbec kdo stačil zaregistrovat, uštědřila jsem minimálně třem mužům zranění, která jim zabránila v dalším pohybu.

Snažila jsem se použít znovu svůj luk, ale na ten již muži byli příliš blízko. Vytasila jsem proto svůj saxónský nůž a potěžkala ho v ruce. Potřebovala jsem znát jeho přesné těžiště. Pak už jsem jednala tak nějak automaticky, jako vždy na cvičišti. 

První se ke mně dostal postarší elf. Nevypadal jako těžká kořist, ale zdání může klamat. Jeho hbitost se dala rovnat s elfem v mém věku, a tak započala rychlá výměna ran. Jeho nevýhodou byla neumě vyvedené kopí, nejspíše jen z kusu soušky, jelikož když jsem zabrala, kopí se přelomilo vejpůl. Zděšený výraz v obličeji staříka mne ale neobměkčil. Zasadila jsem mu ránu ze zadní strany kolene. Další vyřazen z boje.

Najednou proti mně stáli rovnou tři protivníci. Naštěstí ovšem ne moc zdatní v boji, a tak šli k zemi rychleji, než se pořádně dostali do bojové nálady. Už jsem si myslela, že největší nápor opadl, když tu jsem na pravém boku ucítila čepel. Nepronikla nějak hluboko, ale i tak mi uštědřila cennou lekci. S úsměvem na tváři jsem se otočila k útočníkovi. Ke svému uspokojení jsem zjistila, že to byl ten, co si ze mě ještě včera dělal srandu.

„Teď ti cholčička ukáže, co umí," napodobovala jsem jeho vadu řeči.

Elf se ohavně zachechtal. Jiné by tím znervózněl. Já ale přešla do maximální ostražitosti. Když se někdo dokáže takhle sebejistě chovat, i když ho čeká nejspíše smrt, musíte předpokládat, že ví, co dělá. V ruce třímal meč. Nejspíše nějakého rytíře, jelikož na čepeli byl zdobně vyrytý erb s třešňovým květem. Více jsem si ho prohlížet nemohla. Elf vykročil a provedl první sek shora, který jsem hravě vykryla a díky tvrdé čepeli mého nože, se na jeho meči udělal zub, který si se zaujetím teď prohlížel.

Využila jsem jeho rozkolísanosti a vyrazila kupředu. Elf pozadu nebyl. Obratně mé rány kryl. Potřebovala jsem získat čas, abych mohla vytasit i svůj meč. Skrčila jsem se a riskovala vlastní krk, ale vyplatilo se. Nohou jsem mu podkopla nohy, načež chvilkově ztratil rovnováhu. Opětovně jsem se vzpřímila a sáhla po svém meči. Teď už jsme si byli rovni zbraní, což se mu očividně nezamlouvalo.

Udělala jsem půlobrat a rozehnala se k bočnímu seku. Potřebovala jsem, aby uvěřil, že udeřím přesně tak, jak si myslel. Svou ránu jsem ovšem v poslední vteřině odvrátila a muže sekla do nekrytých kolen. Ten jen bezhlesně klesl k zemi s nevěřícným pohledem v obličeji. 

Další muži se již k útoku nehrnuli. Vypadalo to, že má ukázka bojovnického umu jim stačila, aby zhodnotili své šance na přežití. Jak jsem si myslela, muži skutečně nebyli praví bojovníci. Byli zvyklí jednat v přesila proti jednomu, maximálně dvoum najednou. Nepřekvapilo mě tedy, že se dali pomalu ale jistě na úprk. Ženy s dětmi je nejistě následovaly.

Ještě nějakou dobu po té, co se osada vylidnila, jsem zůstala ve střehu. Už jsem se chystala schovat zbraně, když tu jsem spíše svým instinktem vycítila, že se někdo blíží. Nenápadně jsem očima prohlížela terén a místo meče, si připravila luk. Přeci jen to byla má hlavní zbraň a nemusela jsem čekat, až se případný nepřítel přiblíží na délku meče.

„To bylo bombový! Ty jsi kmitala nožem, a pak tím mečem. A oni utíkali a křičeli a řvali. A já to celý viděl!"

S úlevou jsem opět uvolnila svůj postoj.

„Neříkala jsem ti, abys utíkal?" 

Otočila jsem se směrem, ze kterého jsem nadšené halekání slyšela. 

„No jó, to já bych i utíkal, ale ten tvůj paličatý kůň se pořád stahoval sem!"

„Efrain?" Podiveně jsem pozorovala koně s malou postavou na hřbetě, který se postupně přibližoval. „Takže přeci jen jsme si souzení, chlapče."

S úsměvem jsem koně pohladila po lysině mezi očima. V odpověď zafrkal.

„Tak jo, myslím, že je čas osvobodit naše rukojmí. Co myslíš...?" 

„Jsem Tora." Kluk vycítil, co mě svrbělo na jazyku a seskočil z koně, jako kdyby to dělal denně.

„Já Arya."

Bez dalších slov jsem společně sešli do sklepení. Moc vězňů tam ale již nebylo. Zahnala jsem myšlenky na jejich osudy, které se mi vkrádaly do mysli poslední dobou nějak moc často a raději jsem se dala do systematického otevírání kobek.

Už jsem byla u poslední cely, když mne předběhl Tora.

„Essme, Essmeeeee!" V jeho hlase byla znát naléhavost a smutek.

„Nebojte se. Už brzy budete spolu."

Soustředěně jsem se dala i do tohoto zámku, který povolil. Tora se kolem mne prosmýkl a já sledovala, jak vtrhává své sestře do náruče. Necítila jsem se komfortně. Ti dva potřebovali taky své soukromí, a tak jsem je v tichosti opustila.

Jakmile jsem stanula opět na denním světle, které si za celou tu dobu již vybojovalo své místo s nocí, rozhlédla jsem se kolem. Bylo zde pár zraněných z vřavy, ale ti mě zajímali pramálo. Mé oči spočinuly na skupince asi šesti bytostí. Fajn, nastal čas se o nás všechny postarat...