Letopis jedné elfky

2. kapitola - Prázdno

To, co se dělo dál, jsem nevnímala. Někdo mě odnesl do mé postele a promlouval ke mně, ale já nebyla schopná ničeho. Jen jsem prázdně koukala před sebe. Nemohla jsem jíst ani spát. Vše se slívalo do nekonečné šedi. Máma za mnou posílala dvorní baviče, umělce či hudebníky, ale nikdo z nich nedokázal zaplnit ani píď temnoty, která ve mně je.

„Aryo, zlato, nikdo se na tebe nezlobí," pokouší mě ukonejšit máma. 

Její slova ovšem působí jako jed. Přála bych si, aby na mě křičela, aby mi nadávala, aby mi dělala přesně to, co jsem si zasloužila! Slzy si opět nachází svou cestu ven a já v tichosti smáčím svůj polštář, který je až nepříjemně pohodlný.

„Alespoň se najez. Přinesla jsem ti pár lesních plodů a tvou oblíbenou polévku."

Nemůžu už dál snášet její péči. Ne, když jediné čeho jsem schopná je, se nenávidět. 

„Jsem vrah svého otce. Nenáviď mě, ne-nenááá," slova zanikají v mohutném vzlyku a já cítím, jak se kolem mých ramen stahují její ruce.

„Zlato, ššštttt," tiší mě a já po dlouhé době usínám v jejím náručí, jako jsem usínala již mnohokrát.

Procitám někdy v noci. Pořád se nemohu zbavit pocitu prázdnoty. Jedno mi ale došlo. Jsem dlužná své mámě i své babičce. Jdu ke vstupu do svého obydlí a nohy přehoupávám přes okraj, takže trčí ve výšce nad zemí. Výhled na město se za celou tu nekonečnou dobu ani trochu nezměnil. Vlastně ano - konečně jsem se k něčemu rozhodla. 

„Mami, babi, já tátu pomstím," pronáším nahlas a odhodlaně, až jsem vyplašila pár hrdliček. „Pardón," tiším hlas, aby se to neopakovalo a vracím se ke svému stolu, kde začínám plánovat svou cestu.

„Mmm, budu potřebovat pár bylinek, mastí, možná i svitků. Taky lano, luk, šípy,..." pohled mi bloudí do rohu místnosti, kde se ve tmě válí má zbroj. Ta, kterou jsem měla dostat onoho dne. 

Okřikuji se, abych zahnala vtíravé myšlenky a pokračuji ve psaní seznamu. Hhhhmmm, vychází mi, že si budu muset ještě oprášit znova boj, kouzlo bylinek a hlavně runy. To zvládnu. Ale budu si muset přivstat - poprvé v životě.

S novým odhodláním mířím zpět do postele, kde ovšem ne a ne usnout. Má to jednu výhodu, zaznamenávám hned první paprsky slunce, které si razí cestu skrze pavučinu u mé hlavy, a tak není těžké si skutečně přivstat. Oblékám se do pohodlné tuniky a kamaší a slézám po dlouhé době ze svého úkrytu. Ačkoliv vše kolem je stále stejně šedivé a nehostinné, uvnitř mě se pomalu rozprostírá maličký plamínek odhodlání, který mě žene kupředu.

Mé první kroky míří na cvičiště. Opakuji si základní obranné techniky s mečem. Táta vždycky říká, že... Ne, teď rozhodně není čas přemýšlet nad mou ztrátou, a tak přestávám přemýšlet a vše věnuji boji s mečem. Takto ubíhají asi dvě hodiny. Město už se začíná budit k životu a elfové kolem se schází u snídaně. Já ale meč měním za luk a pokračuji ve cvičení. Mé svaly už se námahou třesou. Pokouším se ještě vydžet, ovšem vím, že to není možné.

Se zklamáním vracím vypůjčené zbraně a šourám se obydlí babičky, kde obvykle jíme. Stihla jsem si dokonce všimnout, že se za mnou pořád táhnou dva stíny mých strážců - mých dvou dalších osobností, které mě pronásledují již odmalička. Chápu, že je to jejich práce, ale teď momentálně bych ocenila spíše soukromí.

Babička bydlí v blízkosti mého stromu. Vlastně celá má rodina tam bydlí. Naše stromy jsou propojené tajnými chodbami, o kterých vědí jen naši strážci a my. Na první pohled naše domovy vypadají úplně stejně, ale pravdou je, že tvoří rafinovaný jednotný celek.

Záměrně se vyhýbám stromu svých rodičů. Nemůžu ho ani vidět, natož do něj vkročit. Nástěstí pro mě ani nemusím. Jdu k tomu nejstaršímu, který má popraskanou kůru, jenž mu dodává na auře moudrosti a síly.

Je nutné znát starodávné runy, abyste se tam dostaly. Dotýkám se maličké prohlubně, nad kterou se objevuje nápis.

„Noční šepot." Odříkávám tiše odpověď.

Povrch stromu se rozestupuje a tvoří skulinku, kterou se provlíkne vždy jen jeden elf. Je to strategický krok, který se časem velice osvědčil. Vstupuji dovnitř a procházím chodbou, která se postupně rozšiřuje.

„Ary-o," najednou cítím, jak se kolem mého krku omotávají ruce mé mámy, která tiše vzlyká. Hladím jí po zádech, protože bych to tak měla dělat.

„Můžu se s vámi nasnídat?" Ptám se se zatajeným dechem a čekám, až se uklidní.

Místo odpovědi mě ale s úsměvem vleče dál až do velké jídelny, kde je rušno. Po pár větách se přede mě dostává pohanková kaše s ovocem, do které se hladově pouštím. Je výborná. Každé druhé sousto zapíjím pořádným douškem vody. Dlouho jsem se necítila tak hladová.

„Máš dnes něco v plánu, zlato?" Starostlivý hlas mé mámy mě nutí vzhlédnout.

„Měla bych se dát opět do výuky. Aby na mě mohl být... Abych nevyšla ze cviku," beru do ruky ještě jablko a mířím rychle pryč. Na výslech je moc brzy a já mám spoustu práce před sebou. Třeba teď studium run a bylin.

Takhle trávím teď posledních pár týdnů. Trénink na cvičišti, snídaně, studium, oběd, lukostřelba a večeře. Poté ještě hodinka až dvě strávené používáním run v praxi. Cítím, že se má příprava chýlí ke konci.

Sedím opět na kraji svého pokoje. Je vlahý večer, cvrčci zpívají a město pode mnou jen tiše šumí. 

„Aryo, jsi nepozorná," směje se babička mé reakci.

„Ale jak?"

„Vnitřkem," pokrčila rameny a vědoucně se usmála. 

Přikývla jsem na srozuměnou a rozhodovala se, zda babičce vyjevit své plány či nikoliv. Zasloužila si znát pravdu. Navíc by tu mohla být pro mámu, až se ráno probudí a já tu nebudu. Nebo by mi to taky zakázala a já bych měla po všem.

„Aryo, vím na co myslíš a má odpověď zní, jdi. Jdi, pokud musíš. Ale dobře mě poslouchej. Na cestě budeš mít mnoho překážek. Pomůžu ti zabalit, abys měla vše potřebné a dokonce ti obstarám koně na cestu. Bude to snazší do začátku. Ale musíš pohřbít svého otce. Vím, že teď bys mi vmetla do tváře hned milion důvod proč to nemůžeš udělat, ale věř mi. Bude ti líp a tvé mámě také. Když už se o ní bavíme, budu tu do doby, než se vrátíš. Pak se uvidí," na její tváři se objevil výraz, který zrcadlil vše - podporu, obavy i lásku.

„Babi," chtěl jsem říct něco víc, ale hlas se mi zlomil a já zabořila hlavu do babiččina objetí.

„Ale no tak, děvče. Cožpak si myslíš, že jsi tohle zažila první a poslední? Za tři dny vyrážíš," zazněl odhodlaně její hlas a já se po dlouhé době cítila silnější...

.