Letopis jedné elfky

5. kapitola - Zajetí

Být v zajetí zrovna tady, mělo jen jednu jedinou výhodu. Jelikož jsme byli potencionální pečínkou pro naše věznitele, celkem se o nás starali. Strava se sice skládala z jednoduchých pokrmů, ale umně uvařených. Největší bonus ovšem tkvěl v tom, že jsme chodili ven.

Každou vycházku jsem trávila mapováním terénu. Stihla jsem vypozorovat, kam schovávali svůj lup, či kde chovají koně. Do karet mi hrál fakt, že osada byla vskutku malá. Hlavní ohniště, pár stanů kolem a asi pět domů, kde se zdržovali jen ti nejvýše postavení - vojáci a vedení Esurie či sloužily právě jako sklad nebo improvizovaná stáj. A pak, v podzemí, jsme byli my - vězňové. 

Další věc, jenž jsem zjistila, byla, že vězeň naproti mě byl malý kluk. Nejspíše kříženec. Nedovedla jsem určit koho s kým, ale prozrazovalo to už jen to, že místo kůže měl sem tam šupiny. Věděla jsem, že nás odsud musím dostat oba. Ne, že by mi ostatních vězňů nebylo líto, ale ti byli dospělí. Mohli také něco podniknout pro svou záchranu. Malý kluk by jen stěží něco takového zvládl.

Lehla jsem si do slámy a začala vymýšlet plán. Věděla jsem, že elfové, kteří nás střežili, moc opatrní nebyli, ale podceňovat nepřítele by nebylo moudré rozhodnutí. Přeci jen jsem se o tom přesvědčila na vlastní kůži. Naší jedinou nadějí na úspěch byl moment, kdy všichni spali. Jen jsem si dnes při procházce musela obstarat něco ostrého. Cokoliv, čím bych byla schopná odemknout dveře a zadržet tiše strážné na hlídce. Nejlepší by byl nějaký nůž či dýka, ale nebyla jsem v situaci, kdy bych si mohla vybírat.

Trhla jsem sebou. Ozvalo se povědomé chřestění a já věděla, co to znamená - čas na vycházku. Pomalu jsem vstala a protáhla si ztuhlé svaly, které měly plné zuby tvrdé podlahy. Sklopila jsem hlavu, abych nebudila moc pozornosti a poté, co jsem vyšla za strážným, mé oči mapovaly každý centimetr plochy kolem. Neuniklo mi, že nás je od včerejška zase míň. Musela jsem hlubokým nádechem zahnat nevolnost, která se hlásila o pozornost pokaždé, když jsem pomyslela na děsivý osud, který tu čekal každého.

„Ááaa," vykřikla jsem, protože mé kdosi zezadu štípl do stehna. Otočila jsem se a spatřila dva muže, kteří si mě zálibně prohlíželi. Nevolnost byla hned zpět.

„Chichichiii, to bude křechoučký masíčko. Tak si ještě zaběhej, zítra nastane tvůj čas, cholčičko! Mimochodem ten kluk už začíná být taky tak akorát. Bude to fajn svačinka."

Oba se svému vtipu zasmáli a pokračovali v obcházení našeho zástupu, který svorně mířil k ohni. Cítila jsem, že se mi svírá hrudník v úzkosti. Hledej ten předmět! Okřikla jsem samu sebe a začala se soustředit na úkol. Jedině tak jsem byla schopná fungovat. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Byli jsme asi patnáct kroků od ohně, kde si hrály jejich děti a ženy zpracovávaly potraviny. Měla jsem chuť se jich zeptat, jaké by to bylo pro ně, kdyby jim někdo snědl potomka.

Obešli jsme je a zamířili do lesa. Kdybych měla utéct sama, utekla bych právě teď. Koukla jsem se na chlapce před sebou. Dle šrámů rozesetých po jeho těle, nikdy neměl lehký život. Doufala jsem, že mu mohu zajistit lepší. Sice na cestách ale lepší. Zasloužil si to.

S novým odhodláním jsem se snažila najít tu správnou věc. V záloze jsem měla, že při nejhorším vezmu nůž, který používaly ženy u ohniště. Jenže jsem se přepočítala. Zpět do cel jsme se vraceli obloukem a já ztratila poslední šanci. Scházeli jsme postupně dolů zpět do našeho žaláře a já pořád nevěděla, co si počnout.

Strážci nás postupně zamykali do kójí. Už měla přijít řada na mě. Koutkem oka jsem spatřila, že se tomu, který se pokoušel o rádoby vtip tam venku, houpe u opasku čepel. Nápad najednou vznikl.

„Myslím, myslím, že omdlím."

Začala jsem přerývavě dýchat a ovívat se rukou, abych svým slovům dodala důvěryhodnosti. Strážný mě neomaleně popadl kolem pasu a propleskl mě. Trvalo to jen mžik, ale i to mi stačilo, abych mu odcizila nepozorovaně dýku. Naštěstí ji držel jen háček, a tak jsem neudělala žádný kravál navíc.

„Díky, už je to lepší."

Věnovala jsem mu úsměv, načež on mi uštědřil pár ran do zad. Konečně se za mnou zavřely dveře, ale opravdu jsem si oddychla až ve chvíli, kdy žalář ztichl. Lehla jsem si na zem a dlaní stiskla svou nově získanou zbraň. Po večeři jsem se rozhodla, že buď teď anebo nikdy...