Letopis jedné elfky

3. kapitola - Začátek cesty

Rozloučení s tátou proběhlo vcelku rychle a tiše. Doprovodila jsem ho do tůně přesně tak, jak si to babička přála. Abych nelhala, viděla jsem, že i mé mámě to udělalo radost. Tiché truchlení nás všechny ve městě spojovalo. Za posledních pár hodin jsem také s mámou strávila co nejvíce hodin to šlo. Byla jsem přesně taková, jakou mě v daných okamžicích potřebovala. Cítila jsem se za to dobře. Měla jsem pocit, že jí tím alespoň částečně mohu splatit to, o co jsem ji připravila.

Den odjezdu se ovšem neúprosně blížil. Už tu strávím jen jediný den. Ráno jsem si přivstala obzvláště brzy a připravila téměř hostinu pro mě, babičku a mámu. Konverzace mezi námi sice působila uvolněně, uvnitř mě jsem ovšem uvolněná vůbec nebyla. Měla jsem pocit, že se za mnou začíná rozprostírat neviditelná propast, které jsem šla tak moc ochotně naproti. Než jsem se nadála, nastal večer.

Obrátila jsem pokoj vzhůru nohama, abych měla jistotu, že mám vše, co pro začátek budu potřebovat. Svojí zbroj, jenž jsem měla dostat od svého táty, cestovní plášť, jedno náhradní oblečení, pár skleniček s hojivými mastmi, pár svitků, mapu, lano a křesadlo. To bylo vše. Zbytek jsem si musela obstarat cestou. 

Byl už večer, když jsem s tím chaotickým balením skončila. Sedla jsem si ke stolku a zapálila svíčku, abych alespoň trošku lépe viděla. Popadla jsem pergamen. Do ruky vzala brk, jenž jsem jemně položila na prázdnou stránku a dala se do psaní. Nechtěla jsem, aby moje máma měla obavy. Potřebovala jsem jí dát vědět, že tohle dobrodružství nebude trvat věčně. Možná jsem si částečně i přála, aby mě prostě jen pochopila, proč tohle podnikám.

Ahoj, mami,

vím, že se teď asi zlobíš a máš strach. Ale neměj. Nebo se pokus ho nemít. Dali jste mi vše, abych se o sebe dokázala postarat a víš, že já se vždy pilně učila, abych byla alespoň stejně dobrá jako táta. Má cesta má určitý cíl. Již teď se těším na naše společné shledání.

Mám tě ráda, 

Arya

P. S. Když ti bude smutno, koukni se v noci na souhvězdí Velké medvědice. Budeme se totiž koukat spolu. 

Tu poslední větu jsem přidala, abych i samu sebe ukonejšila, že nebudu ani cestou sama. Navíc toto souhvězdí má nezměrnou výhodu, jelikož je k vidění po celý rok. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nakoukla jsem za okraj svého stromu, abych zkontrolovala stráže. Byly na svém místě, a tak můj plán mohl započít.

Sfoukla jsem svíčku, oblékla se do svého pláště a na rameno navlékla luk s toulcem s asi dvaceti pěti šípy. Velký meč spolu se saxonským nožem jsem schovala do ranečku ke zbytku věcí. Překážely by mi při slézání a někdo by mohl zaslechnout, když bych se o něco otřela. Takhle to bylo snazší.

Věděla jsem, že nemohu vyjít obvyklým východem ze svého útočiště. Klekla jsem si proto a našla na podlaze místo, kde byly vyryté runy. 

„Korunní klenot," zašeptala jsem heslo, když jsem prsty obkreslovala tvar run. V podlaze se objevil průchod sotva pro jednoho.

Pomalu jsem jím spustila své věci. To abych se s nimi nemusela prodírat a nenadělala tím více hluku, než bylo nutné. Jakmile jsem uslyšela duté ťuknutí, věděla jsem, že nastal čas pro mě. Ladně jsem se spustila dolů, kde jsem pobrala a odvázala své věci. 

„Examéria," vyřkla jsem tiše a vchod se začal zacelovat. Toto slovíčko zavíralo vše, co stvořili naši elfové.

Měla jsem zhruba minutu se odsud dostat. Nabrala jsem do plic noční vzduch a plížila se k hlavní bráně Händele. Za ní mě měla čekat babička. Čekala bych, že bude těžší se z našeho města v  noci dostat. Hlavně po onom útoku. Již teď jsem věděla, že tento poznatek musím sdělit své babičce, než odejdu. Přála jsem si pro ně bezpečnost.