Letopis jedné elfky

4. kapitola - Osada Esuria

K mému překvapení šla cesta večer celkem bez problémů. Dokonce jsem měla pocit, že se s Efrainem nakonec opravdu spřátelíme. Zvíře pode mnou plnilo veškeré mé pobídky bez větších problémů. Netušila jsem ale, kde jsme se právě nacházeli, a tak jsem se rozhodla pro malý odpočinek.

Seskočila jsem z koně, kterého jsem následně napojila. Ačkoliv nerada, musela jsem uznat, že na poznámce o jeho péči bylo hodně pravdy. Kdyby nebylo Efraina, těžko bych se dostala od města tak pohodlně a navíc tak daleko.

„Jen pij, brachu. Čeká nás ještě dlouhá cesta."

Sedla jsem si vedle jeho čumáku, kterým rejdil po zemi a okusoval mladé výhonky rostlin. Sama jsem si dopřála pouhý doušek vody a sáhla po brašně, jenž visela koni u boku. Opatrně jsem vytáhla svitek s mapou.

„Hmmm, kde myslíš, že jsme?" 

Bloudila jsem pohledem po zmapovaném území a hledala alespoň Händele, abych mohla odhadnout přibližnou polohu. Celou cestu jsem se snažila určit světovou stranu - sever, jenž jsem se potřebovala vydat. Ovšem v noci se to dalo jen stěží odhadnout. Ale pokud mne mé orientační smysly neoklamaly, měli bychom být někde blízko jedné elfské osady. Její název jsem rozluštila vcelku hladce - Esuria. Nad nápisem byl ovšem nějaký znak, který jsem nedokázala přečíst.

„Nu co? Když zahájíme vytrvalý klus, měli bychom tam do dvou hodin být. Uvidíme, co nás tam čeká."

»»»

Jakmile se slunce přehouplo na druhou polovinu nebe, začala jsem mít neblahé tušení, že můj odhad nebyl ani zdaleka tak přesný, jak jsem doufala. Navíc to byla má opravdová první zkouška a já selhala. Na náladě mi nepřidalo ani to, že se z nebe začalo snášet drobné mrholení. Vzhlédla jsem vzhůru. Mraky se pomalu shromažďovaly a lepily na sebe. Byla jen otázka času, kdy se spustí liják a možná i bouřka.

„Fajn, Efreine, myslím, že nadešel čas, abys mi ukázal, jak cváláš."

Koně jsem pobídla svými patami ve slabinách a já se připravila na změnu tempa. Jenže se nic nestalo. Efrein jen zafrkal a držel se svého vytrvalého klusu. Pobídku jsem tedy opakovala. Výsledek byl ovšem stejný. Už jsem se začala vztekat, když tu mezi stromy, jsem zaznamenala pohyb.

Efrein zastavil úplně. zafrkal a podivně zaškubal hlavou, což jsem pocítila u kožených opratí, které se mi nepříjemně zařezávaly do rukou. Zpoza stromů se začaly vynořovat postavy. Splašeně jsem se otáčela kolem dokola a až v tuto chvíli začala vytahovat svůj luk.

Najednou mě upoutal jeden rys. Všichni kolem měli stejně špičaté uši jako já. Elfové!, zajásala jsem v duchu a nechala luk lukem. Bez dalšího čekání jsem sesedla z koně a šla jim naproti. V jejich tvářích bylo znát překvapení. Už jsem byla téměř u jednoho z nich, když tu jsem na temeni ucítila tupý úder. Pak už byla jen tma.

»»»

Probudila jsem se na tvrdém povrchu. Rukou promnula místo, kam dopadla ona rána. Očima zamžourala do tmi, abych přivykla tlumenému osvětlení, které do místnosti vrhala zapálená louč. Až ve chvíli, co jsem spatřila mohutné mříže přede mnou, mi došlo, v jak moc velké bryndě jsem se nacházela.

Protáhla jsem si ztuhlé nohy a pokusila se, se postavit. Pod mými nohy zakřupala sláma. Fajn, byla jsem v cele, kde bylo ustláno jako pro dobytek. Přistoupila jsem blíže k železným dveřím, abych se porozhlédla, zda alespoň někoho neuvidím.

Naproti mě byla další cela, a pokud jsem mohla odhadovat, další cely byly i podél celé zdi. Když jsem se dostatečně nahnula, uviděla jsem lesknoucí se povrch, který mírně stoupal. Nejspíše se jednalo o schody. S určitostí jsem to ale tvrdit nemohla.

Najednou se ozvalo krátké zakňourání, jenž upoutalo mou pozornost. Když jsem se zadívala pozorněji, naproti mě někdo byl. Nevím, zda to bylo dítě či někdo malý vzrůstově, ale byla jsem si jistá, že nejsem jediným vězněm tohoto žaláře. Ačkoliv by se mi mělo ulevit, popadla mě panika.

Začala jsem vší silou lomcovat mřížemi, čímž jsem si vysloužila pozornost někoho, kdo nejspíše držel stráž. Byl to zanedbaný postarší elf. Vždy jsem si myslela, že naše rasa se vyznačuje značnou krásou, ovšem o tomto muži se to rozhodně říct nedalo. Ne jen, že jeho vlasy byly plné dredů, ale jeho zuby, až na pár výjimek, byly celé černé. Otevřel ústa v ošklivém úšklebku a jeho zlověstné zachechtání mi nahnalo husí kůži.

„Aaaa, slečinka se nám probrala. Víš co říká Gorlag? Že budeš šťavnaté soustíčko."

Pod jeho slovy jsem se ošila a rozklepala. Podle jeho výrazu, který přímo křičel hladem, jsem poznala, že zvolené oslovení na konci jeho proslovu soustíčko, nebylo náhodné. Potvrzení mých slov na sebe nenechalo dlouho čekat. Někdo další ze zdejších elfů vtrhl do žaláře zhruba o dvě cely ode mne. 

Zaslechla jsem tiché úpění a prosby o milost. Našim věznitelům to ovšem přišlo nejspíše vtipné, jelikož jedinou reakcí byl jejich smích. Jako kdyby o nic nešlo, povídali si mezi sebou o způsobu, jak si onoho nebožáka vychutnají tentokrát. Z jejich barvitého popisu se mi zvedl žaludek nevolností. 

Zadredovaný muž, jenž stále stál před mou celou, se spokojeně usmál a naposledy mi věnoval svou pozornost: „Vítej v Esurii."