Letopis jedné elfky

6. kapitola - Útěk

Už bylo docela dlouho po večeři. Cely kolem byly ztichlé a já v ruce převalovala ukradenou dýku. Rozmýšlela jsem, kdy bude ten pravý čas, abych zastihla stráže co nejméně ostražité. Čím déle jsem své rozhodnutí oddalovala, tím nervóznější jsem si přišla a to mohlo přinést jedině chyby v naplánovaném útěku.

Co nejtišeji jsem se zvedla na nohy. Chvíli jsem zůstala stát, abych se ujistila, že jsem nikoho nevzbudila. Napočítala jsem v duchu do desíti a přestoupila ke kroku číslo dva - odemknout svou celu. Opatrně jsem nasměřovala ostří dovnitř zámku. Chvilku jsem dýkou otáčela, dokud nezapadla na své místo. Cítila jsem, jak zámek polevuje a zaplavila mě vlna úlevy - fungovalo to.

Pomalu jsem dveře otevřela na škvíru jen tak širokou, abych se jí protáhla. V okolí se nic nehnulo a místností se linulo jen tiché, rytmické pochrápávání. Čas na další krok. Tedy přesněji řečeno předposlední, protože dál jsem se neodvážila plánovat.

Přesunula jsem se přes uličku k protější kóji, kde spal malý kluk. Naštěstí ani tady mi zámek moc dlouho neodporoval, a tak jsem byla uvnitř rychleji, než by řekl švec. Poklekla jsem k ležícímu chlapci a zakryla mu dlaní ústa, aby nevykřikl.

„Buď potichu a následuj mě."

Zašeptala jsem tiše, ale i tak byla možnost, že mě někdo slyšel. Nocí se vždy vše zdá jakoby hlasitější. Kluk se ošil, až sláma pod námi zakřupala.

„Fajn, pokud chceš umřít rychleji, tak pokračuj. Ale pokud chceš žít, následuj mě."

Věděla jsem, že teď už je jen otázkou času, kdy se někdo z vězňů vzbudí nebo na sebe strhneme pozornost stráží, a proto jsem se rozhodla pro okamžitý postup. Vysmekla jsem se ze dveří a podél stěny začala postupovat po schodišti vzhůru. Otočit se zpět jsem se nemohla, ale šouravý zvuk mi prozrazoval, že kluk se rozhodl - šel do toho se mnou.

Zbývaly tři schody, když jsem zahlédla dvoje záda mužů na stráži. Přistoupila jsem k jednomu z nich zezadu a tupou stranou dýky ho uhodila do temene hlavy. Spěšně jsem zachytila první tělo, které se bezvládně sesulo k zemi. Druhý strážný se na mě zadíval. Viděla jsem překvapení v jeho tváři, které netrvalo dlouho, jelikož se poroučel k zemi stejně rychle jako jeho kumpán. Tentokrát jsem mu uštědřila ránu do spánku.

Otočila jsem se konečně za sebe. Kluk se choulil a třásl po celém těle. Klekla jsem si k němu, abychom si mohli hledět do očí.

„Vím, že je to těžký, ale zkus se uklidnit. Teď musíme získat naše věci a mého koně. Na něm utečeme, dobře?"

Mluvila jsem tiše a srozumitelně. Na chlapcově tváři se zračily obavy a pochybnosti, jako kdyby dokázal vidět dovnitř mě. Zatřepala jsem hlavou, abych se dokázala zkoncentrovat, protože teď na mém soustředění závisely dva celé životy.

„Drž se u mě, ale ne tak blízko. Kdyby se něco semlelo, uteč. V lese se skryješ, když budeš dost hbitý. A pro případ nejvyšší nouze hledej květinu s průhlednými okvětními lístky. Když sníš jen ty lístky, budeš na chvilku neviditelný a získá ti to čas. Ale hlavně nejez nikdy celou rostlinu. Dobře?"

Na mou otázku jen přikývl a bojovně vystrčil bradu vpřed. Z toho gesta jsem se musela pousmát. Přeci jen v tom hochovi byla touha přežít. Dobré znamení vzhledem k tomu, že jsme podnikli tohle všechno.

Nakoukla jsem z našeho úkrytu. Dle očekávání hlavní oheň si plápolal veselé dál a vrhal na okolní stany a budovy podlouhlé stíny, což skýtalo nevýhodu i výhodu v jednom. Nevýhodu v tom, že pokud nebudeme ve stínu, budeme vidět. Výhoda tkvěla ale zase v tom, že pohyby stínů dokázaly zamaskovat ty naše. Situace padesát na padesát a já pořád spoléhala na tupost místních elfů.

Naznačila jsem klukovi za sebou, ať se skloní a sama jsem tak učinila. Vyšla jsem z našeho úkrytu a tiše postupovala směr skladiště. Nikdo ho nehlídal, což jen potvrzovalo mé tušení, že si byli svým postavením jistí. Nakoukla jsem dovnitř. Hromada věcí před námi představovala hromadu zmařených životů, jenž tu vyhasly.

Nebyl čas na smutnění. Dala jsem se do hledání svých věcí. Cestovní plášť s kápí a diadémem jsem našla lehce. Dokonce i luk s šípy, meč i saxonský nůž. Ale po mém ruksaku s mapami, provazem a mastmi, jakoby se propadla zem. Nevadí. Když by bylo nejhůře, dokázala jsem si poradit se svou zbrojí.

Opětovně jsem dala znamení chlapci, který pochopil, že nastal čas se posunout dál. Už zbývalo jen ukořistit mého koně zpět. Naštěstí stáj se nalézala nejdále od hlavního ohně, a tak mělo jít o snazší bod z mého plánu.

Můj odhad byl správný. Ke stáji jsme se dostali mnohem snáz. Efrain se na mě zadíval a nespokojeně zaržál. Přistoupila jsem s úsměvem k němu a poplácala ho po krku, načež mi věnoval pohled Už bylo na čase.

„Já se vážně snažila."

Kůň zafrkal a potřásl hlavou. Fajn, na tohle bylo ještě dost času později. Otočila jsem se, abych mohla hocha vysadit na koňský hřbet, ale kluk ne a ne přijít blíž. Rozešla jsem se k němu a naznačovala posunky, co po něm chci.

„Musíme jít. Cožpak nevidíš, že se bude brzy rozednívat? Pak už neutečeme."

„Ale co Essme?"

„Kdo?"

„Moje starší sestřička."

„To nejde."

„Tak já nikam nejdu!"

„Aspoň nekřič."

Začala jsem přemýšlet, co si počít s novými skutečnostmi. Jeden nápad jsem dostala okamžitě. Přiznávám, byl troufalý a riskantní, ale stál by za pokus. Sehnala jsem se ke klukovi a šeptem mu sdělovala, co mě napadlo.

„Kdybys odjel, mohu spustit melu. Neslibuji, že stihnu zachránit všechny, ale myslím, že většinu bych mohla. Poslouchej, střelím šíp mezi ně u hlavního ohně. Nebudou tušit odkud to přišlo a to bude tvá chvíle, kdy odjedeš. Efrain je spolehlivý. Dostane tě do bezpečí. A pak si vás najdu i s tvou sestrou. Dobře?"

Jeho oči ke mně vzhlédly a najednou se mi vrhl kolem nohou. Jemně jsem ho poplácala po zádech. Nebyl čas, ztrácet čas. Pohledem jsem si vytipovala dva koně, kteří byli dost silní k útěku.

„Připraven?"

„Jako nikdy!"

Vyhrkl až jsme se oba na sebe usmáli. Pomohla jsem mu na koňský hřbet a do dlaně chlapci vtiskla odcizenou dýku. Zbraň to nebyla zrovna moc dobrá, ale pořád lepší než nic.

Pečlivě jsem zkontrolovala tětivu svého luku, kterou jsem musela malinko dotáhnout. Byla jsem připravená. Vyvedla jsem Efraina za uzdu na okraj stáje a čumákem ho nasměrovala do lesa. Do tětivy jsem vložila šíp. Nakoukla jsem z pod okraje a bez míření poslala střelu k ohništi. Jakmile šíp opustil luk, otočila jsem se ke klukovi a plácla koně přes zadek. Ten doslova vystřelil jako blesk a já sledovala vzdalujícího se koně s osamělým jezdcem. Ta pravá sranda teprve začala a já byla připravená...