Skrze plameny ✓ [2]

~4

Asmires:

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ne, ne tak brzo po tom, co se stalo Tangurovi. Smutek a vztek se neustále přetahovali o mou mysl já a byla při pohledu na jeho příšerně poškrábané tělo úplně paralyzovaná. "Nechápu, kdo to mohl udělat." mumlal snaživě První Obránce. Já jeho slova skoro nevnímala. "To se už brzy všichni dozví." odsekla jsem ledově. Jeho vraha bych nejraději potrestala osobně, i když se to samozřejmě neslušelo. Sotva jsem byla volná, osvobozená od vlka, který miloval jen válku, a moje nová láska skončila...takhle. Najednou ve mně vztek převážil. Ne na vraha, ale na Tangura, na sebe. Proč jsem si toho blázna brala? Proč musel být takový, jaký byl? Proč nemohl být Ghar už od začátku na jeho místě.

Přestože jsem už měla dost všech těch utajovaných setkání a potlačovaných snů, nikdy bych se neodvážila Tangura zabít. Bylo mi těžké si to přiznat, ale ano, byla jsem na to příliš slabá. Ale kdo mohl Ghara nenávidět tak, tak moc? Jako první mě samozřejmě napadli mí synové. Dozvěděli se o tom, samozřejmě, že se tom dozvěděli. Nedokázala jsem si je představit jako chladnokrevné vrahy, ale ve vzteku... Ani jeden z nich ho neměl v lásce, o Drayrovi se nedalo ani říct, že by měl v lásce mě. A ani jeden z nich mi vztah s Gharem nedokázal odpustit...

"Beto?" ozval se První Obránce. "Co s jeho tělem?" "Pohřběte ho přeci. Na hřbitov padlých Bojovníků, samozřejmě!" vyštěkla jsem podrážděně. Fayr se za celou dobu neukázal, Drayr zmizel hned, jak jsem se tu zprávu dozvěděla. "Chcete raději doprovodit k Lávopádu?" ptal se znovu První Obránce. Neměla jsem toho podlézavého vlka moc ráda, ačkoli svou práci dělal dobře. "Ne, děkuji." odvětila jsem a stále ponořená do svých myšlenek jsem se vracela do mého doupěte.

Drayr:

"Zítra večer hodlá matka jmenovat nového Alfu." oznámil mi Fayr. "Pořád ještě se zabývá tou záležitostí s Gharem, ale vypadá, že má už docela jasnou hlavu. Měl by sis užít poslední den bez té zodpovědnosti." zašklebil se. Pokrčil jsem rameny. Proč ne? Mohl bych přece trochu slavit s přáteli. Něco mi ale říkalo, že je na slavení ještě příliš brzy. "Dlouho jsi nezmínil Famyu. Už jsi jí přestal obletovat?" nadhodil jsem první, co mě napadlo, hlavně aby to bylo mimo téma Alfa. "Rozhodl jsem se dát si menší pauzu. Začne se jí stýskat a dojde jí, že mě potřebuje." oči se bratrovy leskly. "Pokud o tebe nemá zájem, nezmění se to během pár dní, pprotože ty bez ní dýl určitě nevydržíš." namítl jsem. "Musím jít." švihl ocasem a byl pryč.

Naše rozlehlé doupě bylo ve skále u Lávopádu a od doupat Alfy a Bety nás dělila jen jediná chodba, druhý východ ústil k doupatům Bojovníků na břehu Lávové Řeky. Vyšel jsem ven a rozhodl se, že bych si projednou zase mohl užít trénink s přáteli. Přestože jsem nikdy žádnou pořádnou zodpovědnost neměl, teď jsem si připadal jako osvobozený od všeho, což se mělo zítra změnit. Já se ale snažil toho nebát. Musím být jako Alfa silný. Pro Ohnivé, pro Les.

Následující den jsem se nemohl vůbec soustředit. I když mi jeden z přátel nabídl, abych s nimi znovu trénoval, radši jsem odmítl a jen tak bloumal kolem. Věděl jsem, že Fayr je smířený s rolí Bety, případně Prvního Bojovníka, bylo ale nemožné, aby si nikdy nepřál víc. Zalovit jsem si šel sám a i přes mou roztěkanost se to za špatný lov označit nedalo. Konečně nastal večer. Zaslechl jsem hlas matky, svolávající Ohnivé k Lávopádu.

Seelen:

Nastal večer schůzky, mojí schůzky s Ymurem. I přes to, že mě Eulora už asi dvacetkrát uklidnila, že vypadám úžasně, rozhodně tím nezmenšila mou nervozitu. "Tak už vyraž. Nemůžeš se přeci zpozdit o víc než pár minut." vybídla mě a přátelsky mi olízla ucho. Děkovně jsem na ni kývla a vydala se z doupěte. Skrze stromy prosvítal nádherný západ slunce. Prokličkovala jsem mezi skupinou balvanů a vzdalovala se od Tábora směrem k Vlčí Tlamě. Vlčí Tlama byla neobyčejná skála s obrovskou dírou vedoucí do nitra země, lemovanou ostrými, špičatými kameny. Samozřejmý název byl známý už po staletí a každé Jiskřivé vlče se toho místa trochu bálo.

Za Vlčí Tlamou bylo určené místo naší schůzky. Vyšla jsem na mýtinku a s očekáváním se rozhlédla. To už se z křoví vynořil on. "Seelen..." zamumlal. Ach bože, jak jsem ho milovala! Jeho nádherně lesklou srst ve spoustě odstínech šedé, na některých místech i s jemným nádechem béžové. Jeho překrásné oči, v nichž jsem viděla všechny barvy světa. Jeho hrdý a elegantní způsob chůze. "Seelen?" Jeho hlas, jeho... "Posloucháš mě sakra?" snažil se zůstat klidný, ale moc mu to nešlo. "Jistě...já...Dík, že ses se mnou sešel, já totiž..." koktala jsem jako tupé vlče. Netrpělivě na mě kývl, nejspíš ho už po těch dvou větách přestalo bavit mě poslouchat. Popošel o krok blíž ke mě. "Měl bych ti něco říct." začal. Když bych udělala pár kroků, mohla bych se svým čenichem dotknout jeho.  "Já pro tebe nejsem ten pravý...my dva...prostě to nejde." odvrátil zrak. Do očí se mi začaly tlačit slzy. Nechtěla jsem si připouštět, že mě odmítne.

"Tohle nemohlo nijak dopadnout, Seelen." pokračoval po chvilce příšerného mlčení. "Miluju tě, víc než všechno, víc než svůj život!" vykřikla jsem, i když jsem věděla, že to on má pravdu. Nikdy ke mně nic necítil. "Já vím. Přesně proto to nemůže fungovat." odvětil. "Měl bych jít. A ty taky. Už je pozdě." bez jediného pohledu do mých očí se otočil a odcházel. Já tam stála a brečela. Všechny moje sny o nás byly v háji. Všechno, v co jsem tak dlouho tajně doufala on rozbil pár svými slovy...

Drayr:

Fayr už seděl na svém místě vedle matky. Povzbudivě na mě kývl, když jsem jakožto nejstarší syn zaujal místo po její pravé tlapce. Přímo pod námi stáli nejvýše postavení - vedoucí vlci, Bojovníci a Obránci. Za nimi pak Lovci a Hlídkaři, s matkami tu byla i malá vlčata, teprve se učící ovládat magii Ohně. "Dnes jsme se tu sešli, abychom přivítali nového Ohnivého Alfu. Je velice smutné, co postihlo jeho otce a předchůdce, zemřel ale hrdinně v bitvě proti nepřátelům. Nyní nastal čas, aby jiný zaujal místo. Všichni vlci s očekáváním hleděli na mou matku, jak pevným hlasem pronáší slova ceremoniálu. "A novým Alfou národa Ohnivých se stává..." Asmires upřela významný pohled do řad vlků. Vlčata vypadala nadšeně, vedoucí vlci se tvářili velice důstojně. Všeobecné mlčení ještě podtrhlo důležitost okamžiku.

"Fayr."

Jste alespoň trochu překvapeni? :D