~3

48 8 0
                                    

Eulora:

Probudila jsem se do dalšího šedivého rána. Seelen ležící na opačné straně našeho malého doupěte ještě spala. Já se protáhla a vydala se pro nás ulovit něco menšího k snídani, než se vydáme na velký lov pro vedoucí vlky a Léčitelku. Mezi stromy se v jemných slunečních paprscích třpytily cáry ranní mlhy. Zamířila jsem o kus dál do podrostu a chvíli mi trvalo, než jsem zachytila pach zajíce. Okamžitě jsem vystartovala, ale byl ode mě dál, než jsem si myslela, takže se mu poměrně snadno podařilo zmizet v noře. Frustrovaně jsem zavrčela a vracela se zpátky.

"Tady jsi!" Seelen na mě čekala před doupětem a u nohou jí ležel mrtvý zajíc. "U ranního lovu jsi prostě byla úspěšnější." utrousila jsem a přátelsky jsem do hnědé vlčice šťouchla. Seelen byla jedna z nejkrásnějších vlčic, jaké jsem znala. Její srst několik odstínů hnědé od karamelové až po tmavou a na některých místech byla i bílá. Oči měla zelenkavě šedé. Odtáhly jsme zajíce do doupěte a tam jsme se do něho pustily. "Platí, že mi dneska zařídíš tu schůzku s Ymurem, že?" Seelen na mě upřela pohled plný naděje. "Pokusím se." zamumlala jsem s tlamou plnou zaječího masa. Seelen byla do mého bratra neskutečně zblázněná. Při mé odpovědi se jí oči rozzářily nadšením. Dojedly jsme, byl čas se vydat na lov. Mezi doupaty Lovců panoval čilý ruch, matky naháněly svá starší vlčata dovnitř, s těmi mladšími některé vlčice zůstávaly.

První Lovec dával dohromady skupiny na lov. Já byla samozřejmě jako vždy se Seelen, dvěma vlčími bratry a sotva odrostlým vlkem, synem Prvního Lovce. Zatím se ale choval mile a na rozdíl od jiných potomků vedoucích vlků neměl ve zvyku se nad nikoho povyšovat (například jako moje sestra). Trey, jeden z vlčích bratrů začal s ostatními domlouvat kam půjdeme, jeho bratr přidal informace o srnčím stádu na východě Jiskřivého Lesa. "Příliš blízko Ohnivým." namítla Seelen. "Nakrmíme ale velkou většinu vlků." Trey nevypadal, že se svého plánu vzdá. "Já bych to zkusil." ozval se Zerd, syn Prvního. "Taky bych do toho šla. Lepší než ulovit někde tady pár králíků." přidala jsem se do diskuse. Seelen pokrčila rameny. "No tak fajn."

Když jsme tohle všechno konečně dořešili, svižně jsme doběhli na místo, kam se údajně chodilo pást stádo srnek. "Viděl jsem je tady." zašeptal Bray, Treyův bratr. Trey nám rozdal strategické pozice a teď jsme jen čekali. Tohle byl lovecký den jako každý jiný. Ale já si přála být Bojovnicí, dělat něco pro Jiskřivé a nenechat Ohnivé, aby nám sebrali naši část Lesa. Chtěla jsem být jako můj otec. V poslední, Ohnivými vyprovokované bitvě skolil jejich Alfu a od té doby mu Jiskřiví neustále provolávali slávu. Přála jsem si být hrdina jako on. "Euloro!" zasyčel Bray zprava. Srnky zrovna přiklusaly na mýtinu, a žádné ohrožení si nepřipouštěli. To už z roští na opačné straně mýtinky vyskočili Seelen a Zerd. Zvěř se okamžitě rozběhla směrem k nám. Trey skočil na jednu srnčí samici ze strany a stáhl ji k zemi. Já s Brayem jsme vyskočili proti stádu a já zatnula zuby do krku jedné ze srn. Zbytek vyděšeně utekl, ale Seelen a Zerd ulovili ještě jednu. To byly tři dospělé srnky, a pokud k tomu ulovíme ještě nějakého zajíce nebo lišku, bude to lov víc než povedený. "Dobrá práce parto." ušklíbla se Trey a popadl jedno zvíře, aby ho odtáhl zpět k Táboru. Zerd a Seelen se chopili další srnky a na mě zbyl Bray.

"Miluju když tě můžu sledovat, jak lovíš." zašeptal Bray, když jsme šli jako úplně poslední. "Už jsme si to vyjasnili." odsekla jsem. "To ti ani nemůžu říct kompliment?" zeptal se naštvaně. "Lor, slíbilas mi, že se můžeme dál normálně bavit! Mohla by ses toho alespoň držte." vypěnil. "Já se s tebou přece bavím. To ty se pořád snažíš o něco víc. A neříkej mi Lor!" protože jsem držela v tlamě kus srnky, zněla jsem dost přidušeně. Bray ale zmlkl a zbytek cesty šel s odvráceným pohledem. Když jsme se vrátili do Tábora, zbylé dvě skupinky Lovců tam už byly. Odtáhli jsme naše srnky tam. První Lovec vypadal víc než spokojeně, stejně tak Alfa a můj otec. Vedle něho stál k mému údivu Ymur. Seelen mě pohledem vybídla, abych si s ním promluvila.

Já se pokud možno nenápadně vydala k němu. "Ymure musím s tebou mluvit." řekla jsem jakoby mimochodem a pokračovala dál. Trochu jsem se bála jeh reakce, nebyl představě vztahu se Seelen zrovna nakloněn. Ale kvůli kamarádce jsem ho chtěla zkusit ještě jednou ukecat. Vydal se za mnou a zašli jsme za skálu lemující Tábor. "Jde o Seelen, že?" zeptal se lhostejně. Kývla jsem. "Mohl bys jí dát šanci." začala jsem. Bratr mě provrtával pohledem. "Nemohl by ses s ní třeba sejít?" Vypadal, jako bych po něm chtěla, aby si dal rande s Ohnivým Alfou. "Kolikrát jsem ti říkal že ona prostě není... můj typ. Nedokážu si prostě představit, že bych s ní něco měl." namítl. "Tak už to pochop." dodal. "Měl by ses spíš postarat, aby to pochopila ona. A pokud možno nejméně zlým způsobem." vyštěkla jsem. "Mám už dost toho jí pořád poslouchat, jak mele o tvé úžasné osobnosti a pak zas tebe, když tvrdíš, že s ní nechceš mít nic společnýho!" vyjela jsem. "Vyřiď si to sám." dodala jsem už klidněji a vracela se zpátky.

"Tak co?" Seelen na mě upírala své hezké oči. Nesla nám jednu lišku k obědu, mířily jsme směrem k doupěti. "Sejde se s tebou..." zamumlala jsem. Doufala jsem, že to vážně udělá a všechno jí řekne.

Trochu nudnější kapitola, prostě Eulořin život... Seelen se čte jako [sélen] plus jsem znova aktualizovala postavy u prvního dílu, takže se můžete podívat :)

Skrze plameny ✓ [2]Kde žijí příběhy. Začni objevovat