Skrze plameny ✓ [2]

~24

Afra:

Rozespale jsem rozlepila oči a zamžourala na Achley, ležící vedle mě. Jakmile zaregistrovala, že jsem otevřela oči, vyskočila na všechny čtyři a šťouchla do mě. "Neuvěříš, co se mi dneska v noci zdálo!" zaštěkala nadšeně. "Dobré ráno!" maminka si nás přitáhla k sobě a já ucítila její jazyk na své srsti. Blaženě jsem zamrkala. "Dnes jsou vám právě čtyři týdny!" oznámila. "To už z nás za chvíli budou dospělí velcí vlci?" zjišťoval Aico. Maminka se rozesmála. "Ale ne Aico, to bude ještě nějakou dobu trvat!" Poté, co jsme byli nakrmení mlékem, líně jsem se rozvalila v pelíšku. "Chceš teda říct o tom snu, nebo ne?" dorážela Achley. "V tom snu jsme zažili opravdové dobrodružství!" chlubila se. Maminka odešla za Wennem a Aico pochrupoval kousek od nás. "Tak povídej, vyzvala jsem sestřičku, zívla jsem, a pořádně si u toho protáhla tesáčky.

"No, bylo to o tom, že jsme byly venku. Venku z doupěte, úplně sami, já, ty a Aico. Bylo to nádherné. Všude spousta krásných barev a věcí, co vypadaly jako hračky! Hrozně se nám tam líbilo. Běhali jsme tam, skákali! Vůbec to tam nebylo tak nebezpečné, jak všichni říkají! A tak si říkám, co když to tam vážně není nebezpečné? Co když rodiče a ostatní chtějí ty hračky jenom pro sebe, a ony tam opravdu jsou?" Achley nadšeně rozvíjela svou teorii a já stražila uši. "To zní báječně!" zavýskla jsem nakonec. "Třeba nás tam maminka přeci jen vezme, když ji budeme přemlouvat." navrhla jsem a v duchu viděla tu spoustu zábavy ve světě, kam nesmíme. Ale Achley se zamračila.

"A co kdybychom tam šli sami?" navrhla a upřela na mě naléhavý pohled. "Co by na to ale maminka řekla? A co když by nás nenašla?" zakňourala jsem pochybovačně. "Tak necháme vzkaz kam jsme šly, jen se trochu podíváme a hned budeme zpátky. No tak, Afro, bude to alespoň dobrodružství!" přemlouvala mě dál. "A co Aico? Šel by taky?" zeptala jsem se a doufala, že bych se s ním kdyžtak spolčila proti sestře a dohromady bysme jí přemluvili, aby se nikam nešlo. "No, podle mě to fakt zní jako dobrodružství!" Aico byl hned na nohou a začal vesele poskakovat po doupěti. "Afra nechce jít." informovala ho Achley okamžitě. "Ale no tak, Afro! Bude to zábava!" přidal se bratr a šťouchl do mě čumákem. Povzdechla jsem si. "No tak dobře. Ale necháme ten vzkaz."

"Ten vzkaz si beru na starosti!" oznámila sestra okamžitě a začala tlapkou do hlíny na zemi kreslit různé znaky. "Jseš si jistá, že to někdo pochopí?" zašklebil se Aico. Achley uraženě pohodila hlavou. "Samozřejmě! Tohle jsme my a tohle svět venku." ukázala tlapkou na svůj výtvor. Spíš to vypadalo, jakože dvě krysy jedí obrovské bobule, než že se tři vlčata vydala ven, ale já radši už nic neřekla. Achley by už stejně nic nepřesvědčilo, abychom zůstali. Doufala jsem, že maminka ten vzkaz najde co nejdřív, nejlépe ještě dřív, než se vůbec dostaneme ven. To, co jsme se chystali udělat mi přišlo hrozně špatné. "Tak jdeme, ne?" zaštěkal Aico a vyrazil za Achley. Povzdychla jsem si a vyběhla za nimi. "Hlavně nesmíme potkat Wenna." rozumovala sestra.  

Vydali jsme se nahoru chodbou, jednou z těch dvou, kterou používal Wenn když šel na hlídku. "Pokud je Wenn tady, máme po dobrodružství." kňučel Aico. "Podívejte! Tolik světla!" zapištěla Achley. Vzhlédla jsem. Nad námi prosvítaly zataraseným vchodem sluneční paprsky. "Dokážeme se vůbec dostat ven?" zapochybovala jsem. "Nevzdáme to! Už jsme tak blízko!" prohlásila sestra a škrábla drápy po jednom z klacků. Když připadal další tlapu a zuby, klacek povolil. Já a Aico jsme taky přiložili packy k dílu a za chvíli byla díra velká tak akorát pro vlče. "To je tak vzrušující! Konečně uvidíme svět venku!" štěkala sestřička. Přese všechen strach se i mě teď zmocnilo radostné očekávání. "Páni!" uslyšela jsem zavýsknutí, když Achley vylezla ven. Následoval ji Aico a nakonec já. Do očí mě uhodila spousta světla, takže jsem je na chvilku přivřela. Když jsem je otevřela, nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím.

Pravda, nebyly tu žádné barevné hračky, ale všechno bylo hezky zelené, vzduch byl prosycený svěžími vůněmi a po kožíšku mě hladily sluneční paprsky. Nastražila jsem ouška a zaposlouchala se do překrásné písně ptáků. "To je ještě lepší, než v tom snu!" radovala se Achley a dorážela na Aica. "Neměl by tu někde být Wenn?" napadlo mě a podezřívavě jsem se rozhlédla kolem. Pak jsem zaslechla hlasy a kožich se mi zježil hrůzou. V hlavě se mi vybavila všechna maminčina varování o nebezpečích venku. Přitiskla jsem uši k hlavě a cítila, že moji sourozenci jsou stejně vyděšení jako já.

"Vlčata? To je hloupost, hledáme tady smečku dospělých anarchistů, ne..." hlas se zadrhl a já se zděšeně ohlédla. Vll se na chvilku zastavil, ale když mi pohlédl do tváře, rozeběhl se. Já, Achley i Aico jsme pádili zpět k ústí chodby a za námi se hnali tři statní vlci. Dva měli šedou srst, ale třetí měl zvláštní rudohnědý kožich. "Vlčata jako vy do tohohle světa nepatří!" zavrčel vlk z námi. "Vy i vaši rodiče se dočkáte více než adekvátního trestu." zavyl druhý. Došlo mi, že vytím volá další zlé vlky. Neodvažovala jsem se znovu ohlédnout. Uběhnout těch pár metrů k díře mi na mých vlčecích nožičkách najednou přišlo strašně těžké. Slyšela jsem oddychování vlků za námi. Skočila jsem přímo do nory a za mnou skočilo další vlče, ale nedokázala jsem rozeznat jestli Achley nebo Aico. Pak jsem uslyšela strašlivé zavytí a bolestné zakašlání. Podle hlasu jsem poznala Achley a ve stejnou chvíli jsem ucítila, jak se ke mně Aico vyděšeně přitiskl. "Aico, Afro!" uslyšela jsem maminčin výkřik a vzápětí nás prudce strčila dál do chodby. "Běžte!" vydechla a všichni tři jsme vyrazili chodbou pryč. Minimálně jeden z vlků nás ale pořád pronásledoval. Za sebou jsem slyšela maminčiny vzlyky. Uvidím Achley vůbec ještě někdy? Nebo ji ten vlk snad doopravdy zabil? To přeci nemůže, ne? Na něco jako smrt jsme Achley, Aico a já ještě moc malí. Ne?

Po týdnu další kapitolka. Myslíte, že se Eulora s Aicem dožijí konce knížky? XD