Skrze plameny ✓ [2]

~22

Afra:

"To, že jsi starší, ještě neznamená, že silnější!" zakňučela jsem a skočila po své sestřičce. Achley vycenila tesáčky a hbitě se okolo mě protáhla. Rozmáchla jsem se packou, ale to už mi Achley vylezla na hřbet a povalila mě na záda. "Vyhrála jsem, vyhrála jsem!" štěkala šťastně a začala poskakovat po doupěti. To jsem si nehodlala nechat líbit. Proplížila jsem se podél stěny doupěte a znovu na sestru zaútočila zezadu a u toho výhružně vrčela. Minimálně jsem myslela, že to zní výhružně. Pak jsem zase já povalila jí, ale Achley začala ublíženě kňučet. Vyděšeně jsem uskočila. "Afro!" okřikla mě maminka. "Musíš být opatrná. A nech taky někdy vyhrát Achley."  Kdykoliv vyhrála ona, nic se nestalo a hra pokračovala. Jakmile jsem vyhrála já, hra se musela změnit tak, aby znovu vyhrála sestřička. Vždycky muselo být všechno po jejím, ale mě to většinou nevadilo. Aico byl věčně u Medith nebo otravoval maminku a Adal svými nesmyslnými otázkami, a Adalina vlčata se s námi nebavila. Achley a já jsme byly nejlepší kamarádky, ona si se nou chtěla hrát vždycky.

"Na co budeme hrát teď?" kníkla jsem tedy. Achley se zamyslela, potom přitiskla hlavičku k té mojí a zašeptala mi do ucha. "Pojďme za Ivorem. Bude nám povídat o světě venku." navrhla. Okamžitě jsem nadšeně přikývla. Já i sestřička jsme milovaly Ivorovo vyprávění o světě venku. Mluvil o krásném lese plném sluníčka, jídla a příjemných pachů, barevných květin a přátelských vlků. Nemohla jsem se dočkat, až se tam podívám, ale když nás přišel navštívit tatínek a Achley mu o tom říkala, jen prohlásil, že si s Ivorem už vážně musí promluvit. "Achley, Afro, kde je vůbec Aico?" zeptala se maminka mírně vyděšeně. Náš bratříček často mizel, ale ne za Ivorem, ale za Medith. Líbily se mu všechny ty léčivé kytky, což jsem nechápala.

"No, asi u Medith." Achley mohutně zívla, načež si nás maminka přitáhla k sobě. "Než se taky někam vydáte, měly byste se hlavně vyspinkat." zamumlala do mé hebké srsti. Po chvíli jsem ucítila pach Medith a Aica, a za chvíli už se ke mně z druhé strany tulil můj bratříček. Byla jsem milovaná a v bezpečí.

Rhenada:

Probudila jsem se a zděšeně se rozhlédla okolo sebe. Zem pod mou přední tlapou pokrývala blyštivá námraza. Posunula jsem se trochu dopředu, abych ledové krystalky zakryla a pokud možno rozpustila teplem svého těla. Lectra se vedle mne trochu zavrtěla, ale naštěstí neprobudila. Ymur spal na druhé straně doupěte. Skrývat mou pravou magii bylo čím dál těžší. Mé tlapy po sobě zanechávaly námrazu, můj dech byl chladný jako vzduch v Ledovém Lese. Ymur na mě často křičel, ale já jeho vztek snášela. Věděla jsem, že má strach. O Lectru, o sebe, o mě. Pokud by se zjistilo, že jsem Ledová, v horším případě mě zabijí, v lepším případě vyženou a zabijí jen pokud znovu vstoupím na území Jiskřivého Lesa.

Poté, co jsem své dceři ulovila veverku k snídani a ona odběhla hrát si s Grickem a Eneou, rozhodla jsem se zase jednou zajít za Seelen. Ymur zrovna cvičil z několika mladých vlků nové prestižní Bojovníky, a tak nehrozilo, že zjistí kam jdu a bude z toho další hádka. Seelen stále ještě obývala Eulořino doupě, i když Léčitelka původně navrhovala, aby se nastěhovala k ní. To Seelen se zbytky své hrdosti odmítla s tím, že může bydlet sama a dobelhat se pro jídlo zvládne.

Vešla jsem do přítmí doupěte. Seelen ležela v nejtemnějším koutě a zuby trhala maso z menšího zajíce. Její tesáky se zaleskly v paprsku světlo, což vypadalo trochu děsivě, ale já přišla blíž k ní. "To jsem já, Rhene." řekla jsem asi dost zbytečně. "Nemám nic s pamětí, poznávám tě naprosto bezpečně." ujistila mě Seelen kousavě. "Jistě, promiň." zamumlala jsem. "Nesu ti nějaké byliny od Léčitelky a taky něco k snědku." položila jsem před ní byliny a mrtvou křepelku. "Víš, že mi nemusíš pomáhat." připomněla Seelen. Tohle říkala vždycky, když jsem přišla, ale já si jí prostě připadala dlužná. "Olive ti vzkazuje, že se máš někdy přijít podívat na Gricka a Eneu. Ti dva jsou už docela velcí a neskutečně plní energie." začala jsem s úsměvem. Seelen mě bedlivě pozorovala. Řekla jsem jí některé věci, o kterých zrovna jednali vedoucí vlci a taky nějaké informace od Léčitelky. O Lectře jsem se moudře nezmiňovala, jako vždycky.

Až po hodné chvíli mi došlo, kam se Seelen doopravdy dívá. Její pohled byl překvapeně upřený na mé přední tlapy, jejichž drápy byly pokryté jiskřivou námrazou. Ztuhla jsem a zahrabala drápy do země v naději, že led zmizí, což se naštěstí stalo. Drápy teď byly špinavé od hlíny a stejně tak světlá srst mých předních tlap. Pomalu jsem zvedla pohled, až se mé oči setkaly s těmi Seeleninými. Skoro neznatelně kývla na znamení, že jí všechno došlo. "Prosím..." zašeptala jsem a zadívala se na ni naléhavěji. Ale k mému zděšení se po Seelenině tváři rozlil úsměv. "Věděla jsem, že jednou získám příležitost, jak se pomstít. Ne tobě, ale jemu." prohlásila. "Kdybys nebyla Ymurova družka, možná bychom mohly být skutečné přítelkyně. Dokonce jsem se právě rozhodla, že ti pomůžu. Nezemřeš, to si nezasloužíš. To si zaslouží on. Pomůžu ti utéct, zmizíš dřív, než všem řeknu, co jsi zač." navrhla. Zavrtěla jsem hlavou. "O mě nejde. Co bude s Lectrou? Zabijí ji?" zeptala jsem se vyděšeně. "Nezabijí. Lectra je Jiskřivá, nezáleží na tom, kdo je její matka. Zůstane tady a nikdo jí nebude brát jako méněcennou." ujistila mě, a já se modlila, aby to byla pravda.

"Ale... chci se rozloučit s Ymurem." zašeptala jsem, i když jsem věděla, co mi na to Seelen řekne. "On si nic jako rozloučení nezaslouží. Zaslouží si, abys jen tak zmizela z jeho života, bez jediného vysvětlení." zavrčela. "Dobře." přikývla jsem. Rozloučím se s ním, i kdyby mě měli nakonec zabít. "Co tedy plánuješ?" zeptala jsem se, a k mé úlevě se mi už alespoň netřásl hlas.

Šťastný nový rok 2024 všem, kteří se dočetli mojí knížkou až sem :)