Skrze plameny ✓ [2]

~15

Rhenada:

Ten večer jsem se vracela od Olive směrem k doupěti mě a mého druha a nemohla se dočkat, až Ymurovi tu úžasnou novinu sdělím. Vlčata! Přidala jsem do kroku, když jsem ale vešla do doupěte, po Ymurovi nebylo ani stopy. Pokračovala jsem do lesa směrem k doupatům Lovců, když jsem uslyšela jeho hlas. "Tak do tohohle ti vůbec nic není!" vrčel na někoho, koho jsem zatím neviděla. Zalezla jsem do keře, který naštěstí neměl trny a prodírala se jím dál, ve snaze spatřit s kým Ymur mluví. "Zjistit kdo je je v zájmu všech Jiskřivých." promluvila konečně jeho protějšek. Ten hlas jsem poznala, byla to Seelen. Vážně mluví o mně. "Nech mojí družku na pokoji!" vyštěkl Ymur. Pořád jsem na ně neviděla, ale bála jsem se udělat další krok, abych se neprozradila. 

"Měla by ses konečně smířit s tím, že my dva si vážně nejsme souzení." pokračoval. "Sklapni!" zavyla Seelen. "Ale když tě nemůžu mít já, nebude tě mít ani ona, o to se postarám." vrčela. Z té výhružky mi přeběhl mráz po zádech, ale Ymur se jen ušklíbl. "To těžko. V souboji proti mně nemáš šanci a na vraždu nemáš žaludek." uslyšela jsem Seelenino zalapání po dechu a pak vzdalující se Ymurovi kroky. Nevěděla jsem, jestli mám větší vztek na Seelen kvůli tomu, že vyhrožovala mému druhovi, anebo na něj, že se k ní choval tak arogantně.

Když hnědá vlčice odešla, vymotala jsem se z křoví a pečlivě si vytahala větvičky z kožichu. V žádném případě jsem nechtěla, aby Ymur zjistil, že jsem to slyšela. Vrtalo mi hlavou, co Seelen říkala o mém původu. Je tady nějaká šance, že by to zjistila? Při představě, co by se se mnou asi pak stalo, jsem se otřásla. Když jsem se se všemi těmi pochmurnými myšlenkami dostala zpátky k doupěti, Ymur už byl samozřejmě uvnitř. Přivítal mě láskyplným olíznutím ucha. "Doufám žes měla dobrý den, lásko?" optal se a já přikývla. "Ty?" zadívala jsem se na něho. "Nic moc. Náročný bojový trénink a pak... no, to ani nestojí za řeč." zakončil po krátké odmlce.

Lehli jsme si a já se k němu přitulila.  "Mám pro tebe novinu, která ti dnešní den určitě zlepší." usmála jsem se nad zvědavým pohledem mého druha. "Čekáme vlčata!" vyhrkla jsem šťastně. Ymur nejdřív jen nechápavě koukal, ale pak mu to konečně došlo. "To je ta nejlepší novina, co jsem kdy slyšel!" prohlásil, pořád ještě s trochu nevěřícným výrazem. Nakonec se ke mně sklonil a přitiskl svůj čenich k mému a já byla tak neuvěřitelně šťastná...

Drayr:

Každý další den mi přišlo, že jsme si s Eulorou bližší a bližší. Už jsme pro sebe byli něco víc, než dva náhodní vlci, které spojuje jen útěk před světem. Lov byl v okolí našeho bunkru zatím dobrý a žádné Hlídky se taky neobjevily. Večer jsme vedli dlouhatánské rozhovory v podstatě o všem - o našem bývalém životě, o rodině, o našich snech a přáních. O vztahu nás dvou jsme ale nikdy nemluvili, takže se o nás nedalo tak úplně říct, že jsme oficiálně přátelé. Já to tak ale každopádně cítil a Eulora na tom podle mě byla dost podobně. Jistě, samozřejmě že mě nesčetněkrát napadlo, že bychom mohli být i víc než přátelé. Pořád mě k ní něco tak přitahovalo, proto jsem se tak nesmyslně pořád toulal k Jiskřivému Lesu.

Jednou ráno mě ale Eulora vzbudila s vyděšeným výrazem v očích. "Slyším Jiskřivou Hlídku..." zašeptala, když jsem se zatvářil nechápavě. Potichu jsem zavrčel. "Je tu jedna chodba, která vede hlouběji. Můžeme tam zkusit zalézt, ale je možné, že nás to zavalí..." oznámila a tázavě se na mě podívala. "Ty víš, co by se mnou Jiskřiví udělali... Ty tu zůstaň, ale já to musím risknout." prohlásil jsem. "Jdu s tebou." špitla. "Pokud umřeš, alespoň umřu s tebou." zašeptala a já se k ní přitiskl. Pak jsem ale taky uslyšel hlasy Hlídkařů a my se přesunuli k ústí nízké, úzké chodby.

"Vážně myslíš, že by se tam mohl někdo ukrýt?" zapochyboval jeden z Hlídkařů, kteří byli dle mého odhadu asi tři. "Eulora není tak hloupá, aby se schovala v rozpadlý hromadě šutrů, která na ní může každou chvíli spadnout." usoudil další. "Nikdo ale neříká, že to je ona. Může to být Ohnivý špion. Tangur jich sem poslal spousty." namítl třetí. První s ním souhlasil a druhý svoje protesty taky vzdal. Ten třetí s nejhlubším hlasem se už přiblížil ke vchodu. Eulora do mě vrazila a strčila do chodby. Nepohodlně jsem se přikrčil, abych postoupil dál a uvolnil jí místo. Nacpala se ke mně a já na okamžik slyšel jen její tichý dech, než Hlídkař procpal svou hlavu otvorem. 

"Je tu neskutečná tma." zavrčel naštvaně. Jeden z jeho kolegů se zachechtal, ale to už toho s hlavou uvnitř napadl použít magii. Po stěnách jeskyně se roztančili stříbřité jiskry. Natlačil jsem se ještě dál do chodby, ale vtom mě ostrý kus kamene řízl do ramene a já potlačil bolestné zavytí. Cítil jsem, jak se mi do kožichu vsakuje teplá krev. Eulora se na mě zahleděla starostlivým pohledem, její pěkné oči v přítmí svítily. Obdařil jsem ji křivým úsměvem.

"Je tu jen bordel a králičí ostatky. Nejpíš sem nějaký spadl a chcípnul tu. Navíc pochybuju, že by sebehorší špion chtěl žít zrovna tady." zahučel nakonec Hlídkař, kterého evidentně žádné stopování špionů nebavilo. Jeho kolega ho vytáhl z otvoru a já po chvíli zaslechl jejich vzdalující se kroky, ale pro jistotu jsme ještě několik dlouhých minut zůstali v chodbě. Rameno mě příšerně pálilo a srst okolo zranění jsem měl celou slepenou krví. Když jsme konečně vylezli do velké jeskyně, kde byla trocha světle, Eulora se zděšeně podívala n mé zranění. "Nic to není..." snažil jsem se jí uklidnit, ale Eulora nebyla úplně blbá. "Tohle by chtělo Léčitelku..." zamumlala vyděšeně. "Zvládnu to, neboj." prohlásil jsem znovu. "Jestli ne, tak ti to nikdy neodpustím, pokusila se o úsměv, ale podařil se jí spíš úšklebek. Pak jsem si lehli na zem a Eulora mi jazykem jemně čistila ránu. Já si položil hlavu na její hřbet, a i přes všechnu bolest jsem po chvíli usnul.

Jejda, skoro dva týdny nevyšla kapitola... Každopádně o podzimkách jsem pryč, takže novou hned nečekejte, po prázdninách ale snad zas něco bude. Co říkate na Lor a Drayraa? <3