Skrze plameny ✓ [2]

~18

-o 2 měsíce později-

Rhenada:

Vyčerpaně jsem si položila hlavu na tlapy. Moje energie byla na nule, ale připadala jsem si, jako bych se vznášela na obláčku štěstí. Právě jsem se stala matkou vlčete! Nádherného, rozkošného vlčete, které po chvilce bezvládného ležení na zemi konečně začalo sát mléko. "Vypadá to, že je naprosto v pořádku." promluvila Nalma a neustále ho bedlivě pozorovala. "Je dostatečně velká a začala sát v podstatě hned." prohlásila spokojeně. Nedokázala bych vyjádřit ten příšerný strach, který mě sužoval těch pár desítek vteřin, kdy vlče jen leželo. "Takže tedy ona? Vlčice? Mám dceru?" vyhrkla jsem šťastně. Léčitelka jen kývla. Ležela hned u ní a občas jí olízla srst. Já se zatím nezmohla na víc než dívání. V životě jsem neviděla krásnější vlče, než to moje. Ano, bylo mi líto, že jich není víc, ale za jednu krásnou, zdravou vlčici jsem byla neskutečně ráda. Nakonec jsem zvedla hlavu, naklonila se k malinkaté hlavičce vlčete a láskyplně ji olízla.

"Dojdu pro Ymura." zamumlala Nalma a vrhla na mě a vlče usměv. Přitulila jsem se k malému stvoření a ono nakonec přestalo sát a uvelebilo se v mojí srsti. Netrvalo to ani vteřinu a vlče spalo. To už se ale vrátila Nalma i s Ymurem. "Rhene..." zašeptal okouzleně a lehl si ke mně. Nejdříve přitiskl svůj čenich k tomu mému a poté se sklonil k vlčeti, kterému několikrát něžně olízl hebká ouška. "Je to vlček, nebo vlčice?" zeptal se. "Vlčice..." zamumlala jsem s unaveným, ale šťastným úsměvem. Ymur se ke mně přitulil a já se za chvíli ponořila do spánku.

Přišlo mi, že jsem spala jen pár minut, a ve skutečnosti to asi nebylo o moc déle, když mě Nalma vzbudila. "Vlče potřebuje pít." oznámila. Já se cítila zase trochu méně vyčerpaná a okamžitě jsem zkontrolovala vlče, že je tam, kde má být. "Neboj, byl jsem celou dobu tady a hlídal, kdyby chtěla zmizet." zasmál se Ymur. Já začala vlče horlivě olizovat a ono za chvilku začalo pít. "No a co její jméno?" zeptal se Ymur, zatímco já fascinovaně sledovala svou dceru, jak pije. "Jméno? Musíme o něm rozhodnout tak brzo? Chtěla bych pro ni jméno, které by skutečně bylo...jako ona." hlesla jsem. "Myslím, že jméno můžeme vybrat, kdy chceme. Ale mě by se k ní hodilo nějaké energické jméno. Jako Emeris nebo Electra..." přemýšlel nahlas, zatímco pozoroval chabé, neohrabané pohyby maličké vlčice. Electra? Lectra?

"Tak dobře." prohlásila jsem nakonec. "Bude to Lectra." Vlastně jsem čekala, že vybrat jméno bude mnohem těžší, ale jakmile jsem ho vyslovila, přišlo mi, že k mé dceři patří. "Lectra..." zamumlal Ymur a láskyplně maličkatou šedou vlčici sledoval. Lectřiným narozením se z nás stala opravdová rodina, a já byla její šťastnou členkou.

Drayr:

Dva uběhlé úplňky byly bezpochyby ten nejkrásnější čas v mém životě a jeho vyvrcholením byl okamžik, kdy mi Lor řekla, že čeká vlčata. Do jejich narození zbývalo pár týdnů a mé okamžiky čirého štěstí se střídaly s těmi, kdy jsem se neustále strachoval, že se něco strašně pokazí. Nevěřil jsem, že by se nade mnou osud smiloval a nechal by mě po zbytek života spokojeně žít ve vyhnanství s Lor a vlčaty, bez toho aby nás objevili Jiskřiví, bez toho aby nás ohrozila válka... Občas se mi to zdálo až příliš krásné.

"Lov se podařil!" zvolala Lor, zatímco ke mně běžela s králíkem v tlamě. Olízl jsem jí ucho a a oba jsme zmizeli v doupěti. Poslední dobou jsme vylézali ven stále častěji a častěji. Od toho posledního incidentu s Jiskřivými Hlídkaři jsme je já nebo Lor viděli jen zřídka, protože jsme se naučili všechny jejich trasy a vyhýbali se jim jak jen to šlo. Já se stále častěji zaobíral myšlenkou, co se děje u Ohnivých. Stal se z Fayra silný a spravedlivý Alfa, nebo neschopný debil, který Ohnivé zničí? Přestože jsem miloval Jiskřivou vlčici a žil v Jiskřivém Lese, celým svým srdcem jsem zůstal Ohnivý. A někde v koutečku mého srdce stále přežívaly myšlenky na to, kde bych teď mohl být, kdybych se stal Alfou. Kdyby Ghar nezemřel a Asmires se zachovala spravedlivě.

"Lor..." začal jsem, když jsme ohlodali z králičích kostí poslední zbytky masa, a usadili se pod vchod do doupěte, aby se k nám dostala alespoň trocha slunečního svitu. "Potřebuju vědět, co se stalo s Ohnivými. Je to můj národ a poslední dobou jsem si začal uvědomovat, jak mě vlastně užírá, že nemám nejmenší ponětí, co se s nimi stalo. Fayr je přeci jen můj bratr-dvojče a Famya má nejlepší přítelkyně. A i mezi Bojovníky jsem měl dobré přátele. Jeden z nich měl družku, která čekala vlčata a já mu slíbil, že z nich udělám skvělé Bojovníky..." hlas mi zeslábl, jak se moje mysl zaplnila vzpomínkami na můj život před útěkem. Eulora na mě upřela ustaraný, ale něžný pohled. "Nejradši bych tě od sebe nepustila ani na pár kroků, to víš, ale... jestli je to pro tebe důležité..." odmlčela se a povzdychla si. "Samozřejmě že ti nebudu bránit. Běž za svými starými přáteli, ale dávej si pozor." varovala mě a láskyplně mi olízla čenich. 

"Nemusíš se obávat, že bych se toužil vrátit zpátky ke svému bývalému životu. Nic bych nevyměnil za život s tebou a našimi vlčaty." uklidnil jsem ji. "To já přece vím. Ale stejně mám tak velký strach, že se nevrátíš. Co když tě zpátky nikdo nepustí? Co když tě obviní ze zrady nebo něčeho takového? Co když tě zabijí? Jak bych pak zjistila, co se s tebou stalo?" zakňučela a já v jejích očích spatřil lásku a nekonečný strach. Přitiskl jsem se k ní ještě blíže. "Znám Ohnivý Les a dovolil bych si říct, že dost natolik, abych se k tobě dokázal v bezpečí vrátit." prohlásil jsem a položil si hlavu na její hřbet. Otvorem do doupěte pronikal rudý svit slunce, které zvolna zapadalo do chladivých vod Řeky Úsvitu. Zavřel jsem oči, ale Eulora se ještě ke spánku nechystala. Seděla se vzpřímenou hlavou a sledovala otvorem ve skále tmavnoucí nebe. Po chvíli jsem ucítil, jak mi na kožich tiše dopadla její studená slza.

Omlouvám se za ten časový skok, ale jinak jsem to prostě napsat nezvládla, tak snad nevadí. Každopádně už víte, proč byla předchozí kapitola tak krátká. A copak říkáte na tohle všechno? Lectru máme na světě a Drayr se chystá odejít, tak můžete napsat nějaké ty komentáře. Hrozně moc děkuju za víc než 100 hlasů, které knížka má ❤