Skrze plameny ✓ [2]

~9

Rhenada:

"Ty bys to vážně udělal? Přivedl mě k Jiskřivým?" zeptala jsem se, když ta hnědá vlčice konečně zmizela. "Udělal bych pro tebe všechno, však víš." ujistil mě a ještě jednou se ohlédl za sebe. Noční les už byl ale tichý. "Jednou na to určitě přijdou. Nemůžeš tajit... všechno." namítla jsem. Pořád jsem nevěřila, že by to mohlo vyjít, i když jsem tak moc chtěla. "Společně to zvládneme." zabořil hlavu do mé srsti a já slastně přivřela oči. "Nevracej se teď zpátky... Zůstaň tu dnes se mnou." zašeptal. Na chvilku jsem zaváhala, ale pak jsem kývla a přitiskla svůj čenich k jeho.

Ráno jsem se vzbudila přitisknutá k jeho tělu. Byl to příjemný pocit, probudit se vedle milovaného vlka, nemuset se s ním po všech těch utajených setkáních loučit! A smět se vedle něho budit každý den bylo to jediné, co jsem v tu chvíli chtěla. Uvelebila jsem svou hlavu na jeho hřbetě a pozorovala jeho zavřené oči a chvějící se řasy. Místo všech obav teď naplnila mojí mysl jen čirá láska. To už se jeho oči otevřely.

"Jak dlouho už na mě takhle zíráš? To tě to pořád baví?" dobíral si mě. "Dokázala bych to dělat hodiny." odpověděla jsem a párkrát mu olízla ucho. "Jsi připravená, abychom dneska vyrazili do Tábora?" zeptal se a chtěl se začít zvedat, ale já ho přitiskla k zemi. "Už dnes?" musela jsem znít trochu vyděšeně, ale mohlo se toho tolik stát! Co když někdo odhalí můj původ, kdokoli mě mohl někdy vidět na hlídce Ledových! Ymur mi za to riziko stojí, ujišťovala jsem sama sebe, ale nedokázala jsem svůj strach úplně umlčet. "Zítra. Vyrazíme až zítra." rozhodl nakonec, když spatřil to zděšení v mých očích. "Rhene, copak to nechápeš...potom spolu konečně budeme moci žít, jako druh a družka." zamumlal do mojí srsti. "Nejsem snad tvá družka i teď, když o mne nikdo neví? Chci být tvá družka kvůli tobě, ne kvůli ostatním!" vyhrkla jsem.

Zahleděl se mi do očí. "To taky jseš...vždycky budeš."

Drayr:

Fayr a Alla, Alfapár. Vůbec jsem to nechápal, ale nebyla to moje věc. Poznal jsem, že Fayr ji ve skutečnosti nemiluje, že to Famya je jeho láska. Jeho rozhodnutí mi nedávalo smysl, jakkoli jsem se snažil svého bratra pochopit. Famya z toho byla zničená a naštvaná na sebe samotnou. V poslední době se z nás stali skoro tak blízcí přátelé jako kdysi. Ale mě nějaká neviditelná síla pořád tahle k Hranicím. Dokonce jsem si vymyslel i něco jako inspekci Hlídky, abych mohl s Hlídkaři dojít až k samotnému okraji Ohnivého Lesa. Její strakatý kožich jsem už ale nikde nespatřil.

Litoval jsem, že neznám její jméno, i když rozum mi říkal, že ji už nikdy nesmím potkat. Ale v noci když jsem jen bezvládně ležel s očima vytřeštěnýma do tmy, nebo naopak vrhal do nebohé stěny jeskyně jednu žhavou kouli za druhou, nebyl rozum mým hlavním rádcem. Bezesný spánek střídaly sny o ní. 

Trhl jsem sebou a zaostřil pohled před sebe. Ne, není tu se mnou. Není. Ne tady.

Zatřepal jsem hlavou a vydal se ven, pročistit si hlavu. Noční krajina Ohnivého Lesa vypadala překrásně. Tráva jemně šustila v horkém vánku a matný svit rozžhavených lávových kamenů vypadal magicky. Ve vzduchu poletovaly jiskřičky. Přestože jsem svůj domov miloval, momentálně jsem chtěl být jen na jediném místě. Rozeběhl jsem se k Hranicím a instinktivně jsem se vyhýbal obvyklým trasám Hlídky. Při skoku přes ostřejší kámen jsem si rozřízl kůži na přední noze, ale běžel jsem dál. 

Konečně! Konečně se místo pokroucených kmenů a žhavých kamenů objevila zeleň. Svalil jsem se do měkké trávy a ztěžka oddychoval. Co to proboha dělám? Stal se ze mě magor jen proto, že jsem se nemohl stát Alfou? Ano, pomyslel jsem si s hořkostí v hlase. Ale čekal jsem na to celý svůj dosavadní život. Stát se Alfou byl můj osud. Zlostně jsem zavyl, což byla samozřejmě největší pitomost, jakou kdo mohl udělat. Za chvilku se u mě objevili dva vlci.

Jeden byl rudohnědý s šedozelenýma očima a druhá vlčice...Málem se mi zastavilo srdce. Byla to ona! Vstal jsem, ale nezmohl jsem se na nic jiného, než na ni zírat. V jejích očích se zračilo překvapení, skoro šok. Ale viděl jsem v nich ještě něco, co jsem nedokázal rozeznat. to už po mne ale statný rudohnědý vlk skočil.

Eulora:

Když se po Betovi Bray vrhl, musela jsem se držet, abych nevykřikla. Byla jsem tak nepochopitelně šťastná, že ho zas vidím, a teď ho možná Bray zabije? Váhala jsem jen vteřinku a skočila mezi ně taky. Nesmí se mu nic stát! řval hlas v mé hlavě, a já ho poslechla.

Vrazila jsem Brayovi do břicha, ale hned popadl znovu dech. Beta se po něm zkušeně oháněl a svoje rány skvěle mířil. Určitě musel být na rozdíl od Braye opravdový Bojovník. Neudivilo mě, že od něj nemám jediný škrábanec, jako by bylo naprosto přirozené, že my dva bojujeme na stejné straně. Když ale Brayovi došlo, co se děje, obrátil se ke mně a zasadil mi pořádnou ránu do boku. Zakňučela jsem a svalila se do trávy. Beta po něm ale zezadu skočil a zakousl se mu do zátylku. Se zadrženým dechem jsem je pozorovala a doufala, že souboj neskončí tragicky. Sledovala jsem, jak Betovy nohy olizují malé plameny a pomaloučku se šíří. To už Bray zmučeně zavyl, srst na vlastních nohou měl spálenou. Temně zavrčel na Betu, který se od něho rychle odtrhl a vrhl krátký pohled na mě. Tedy, krátký, ale mně to přišlo jako věčnost. Pak zmizel na druhé straně Hranice, a Bray mě rychle táhl pryč.

"Proč jsi nic neudělala, Lor?" vrčel mi do ucha. "Vyrazil mi dech." namítla jsem, i když to nebyla pravda. Ten hlásek v mé hlavě neustále hučel, že musím Betu chránit. "Postarám se, aby se tohle hodně vlků dozvědělo. V podstatě jsi stála na straně Ohnivého, Euloro! Dalo by se to považovat za zradu národa." v očích měl zlomyslný výraz. Polkla jsem. Ne, tohle se nemělo stát. Co když mě Alfa vyhodí z Jiskřivých? Pak by sis alespoň mohla žít vlastní život, Euloro ozval se znova ten hlas. Přitiskla jsem uši k hlavě ve snaze ho umlčet.

Po nějaké době zase kapitola... Co říkáte na druhé setkání Eulory a Drayra❤️