Tentokrát ztrátou získám více /Calin, Stein27/

5. Nebylo to tak, jak to vypadalo

Úterý, 4.7.23

Otevřely se dveře a vešel dovnitř Petr. Hned jak nás uviděl, pozdravil nás.

,,Čaute, omlouvám se za zpoždění.'' řekl Petr a já se jen usmála a zvedla jsem se ze židle.

Mířila jsem k němu, abych se s ním seznámila. Obejmul mě a já taktéž.

,,Tak, Petr'' řekl po tom, co jsme se odtrhli z objetí.

,,Alexa'' odpověděla jsem a sedli jsme si zpátky.

Tentokrát už jsou zaplněné tři místa.

,,Tak kde jste skončili?'' zeptal se Petr.

Chtěla jsem odpovědět, ale Calin mě předběhl.

,,Zrovna u tvé složky.''

Petr mu hned odpověděl: ,,Tak to jsem přišel ve správný čas, tak co bys chtěla slyšet?'' Zeptal se mě a já projížděla texty skladeb.

,,Tak třeba Pegas?'' zeptala jsem se a Petr přikývl.

,,To je moje oblíbená píseň. Psal jsem to nalitý na chatě.'' Řekl a zasmál se.

Poslouchala jsem hloubku textu a byla jsem z toho celkem smutná. Mají oba úplně jiný žánr a hlas. Strašně se mi to líbí.

Když skladba dohrála, Petr se na mě podíval s otazníkama v očích.

,,Bylo to hluboké. Dost hluboké. Emotivní.'' řekla jsem s nejistými pocity.

Petr jen přikývl.

Po hodině poslouchání dalších skladeb jsme se přesunuli na gauč.

Kluci donesli pár občerstvení a jen jsme seděli a povídali si.

Zjistila jsem o Calinovi, že tento rok slaví své 26. narozeniny, je Moldavec a s ženami má dost špatné zkušenosti.

Všechny kromě jedné ho buď podvedly, nebo ho pustily k vodě.

Mluvil upřímně a otevřeně.

Pak je tady Petr. Tomu bude tento rok 24 let. Je mladý, ale určitě ne nezkušený. Udělal spoustu těžkých rozhodnutích ve svém životě. Dětství neměl lehké, v dospívání ho jeho vlastní táta opustil.

Známe se osobně ani ne den, a mně připadá, jako bychom se znali už od dětství.

,,Tak a teď nám něco pověz ty.'' Řekl Calin a já tedy spustila.

,,Tak jmenuji se Alexa García Doležalová. České příjmení moc nepoužívám, mamka mi ho dodala, když jsem měla 2 roky. V květnu jsem oslavila své 23. narozeniny. Dělám hudbu, jak už víte a kamarádů moc nemám, jelikož je to těžké si najít fakt opravdové kamarády, ale to znáte.'' Řekla jsem a oba se na mě podívali, a z očí jsem vyčetla, že chtějí, abych mluvila dál.

,,Nemám sourozence, můj taťka žije v Mexiku a mamka tady v Česku.'' Dořekla jsem.

Petr se mě hned zeptal: ,,A nechybí ti Mexiko?''

,,Chybí mi ta kultura, počasí a lidé. V Mexiku je ale strašně těžké začít s kariérou. Ať už hudba, nebo herectví. A proto, jsem radši začala tady, v Česku.'' Odpověděla jsem.

Calin přikývl a zeptal se: ,,Měla jsi nějaké období, kdy sis řekla, stačí, nebaví mě hudba a končím?''

,,Ne, nikdy. Nebo takhle, možná jednou. Když mě můj minulý tým zradil a kradli mi mé peníze. Manipulovali se mnou. Říkali, jak musím být trendy, jak se musím oblékat, co musím zpívat, co mám měnit, co mám říkat. Vše mi měnili podle jejich představ. Nebyla jsem to já. Bylo to celé jejich dílo.''

Zamlkla jsem se a pokračovala: ,,Jednou, když jsem přišla do studia, mi řekli, že bych se měla nechat obarvit na blond, abych byla opět trendy. Nechtěla jsem. Milovala jsem svou barvu vlasů. Nechtěla jsem měnit nic. Jen, musela jsem. Manipulovali se mnou kdykoliv se jim chtělo. Měla jsem z toho traumata. Musela jsem se naučit vážit si sebe a říct ne.''

Opět jsem se zamlkla a pokračovala dále: ,,Když už jsem toho fakt měla dost a ještě k tomu, když jsem zjistila, že mi kradou peníze, řekla jsem si stačí. Takhle to dál nepůjde. Vyhodila jsem všechny a peníze jsem neprodleně chtěla zpět. Naštěstí mi vše vrátili a k tomu říkali kecy typu, my jsme to dělali pro tebe.'' Řekla jsem.

Petr mě přerušil: ,,Proto jsi vydala tu skladbu ''musíme si promluvit?'' '' jen jsem přikývla.

,,Ano, je to zkrátka celé o tom. Teď už mám nový tým, a jen se modlím, aby to nedopadlo stejně. Už umím říct, když se mi něco nelíbí. Dřív jsem to neuměla. A v tom byl ten problém.''

Zakončila jsem příběh a Calin mě pohladil po rameně.

,,Na vše jsi byla sama?'' Zeptal se opatrně.

,,Nene, naštěstí, měla jsem kolem sebe lidi, kteří mi věřili a pomáhali mi se ze všeho dostat.'' Řekla jsem a usmála se.

Petr nic neříkal. Vypadal, jak kdyby se ho něco z mého příběhu dotklo.

Dál už jsem to nechtěla rozebírat. Otevřela jsem se jim víc než dost. Snad toho nebudu později litovat.

Povídali jsme si pak o méně smutných věcí.

Když hodiny ukazovaly 20:56, tak se Petr zvedl na odchod.

Prvně se obejmul a rozloučil semnou a poté s Calinem.

Když se za Petrem zavřely dveře, vzala jsem si do ruky kabelku a řekla jsem Calinovi: ,,Tak asi už bych taky měla jít.''

V tom mě zarazil Calin: ,,A nechceš zůstat?''