Illusion /Yungi/ CZ

25

Po tom, co zkontrolovali můj batoh, jsme s Mingim vyšlapali zbývající schody na moje nástupiště a sedli si na stranu koleje 3. Opřel jsem se o jeho rameno a hrál si s jeho rukou. "Nechci odejít.." řekl jsem potichu a posmrkl. "Já vím Yunho..já vím." odpověděl a jeho hlas se trochu zlomil.

Takže jsem měl pravdu.

Kolem procházely snad stovka lidí a já zkontroloval čas. Za pět minut půl... Kam se podělo těch pět minut? Však jsme procházeli doslova jen z hlaví místnosti na tohle nástupiště. Není možné, aby to zabralo pět minut..

"Slib mi, že si budeme každý den psát..a volat, že si budeme volat?" zeptal jsem se Mingiho a načisto už začal vzlykat. Vážně nechci odjet. Mingi jen slabě kývl a rozcuchal mi vlasy tak, jak to měl poslední týden ve zvyku snad každý den. 

V dálce šlo slyšet, jak přijíždí vlak a mých slz bylo čím dál víc a víc. Podíval jsem se na Mingiho, který mě celou dobu sledoval se skleněnýma očima. "Neboj se...bude to dobrý." řekne a já vím, že se snaží uklidnit jak mě, tak i sám sebe.

Můj vlak pomalu zabrzdil a většina cestujících začala nastupovat. Stoupl jsem si, ale nemohl jsem udělat ani krok. Prostě nemůžu. Otočil jsem se na Mingiho, můj nos už musel být určitě červený stejně jako moje oči a rty.  "Díky, že jsi mi ukázal,  jaké to je mít radost ze života."

Vzlykl jsem a zpětně se ještě podíval za sebe, na můj vlak. Mingi si mezitím stoupnul přede mě. "Budeš mi chybět." řekl a pevně mě objal. Slyším, jak potichu vzlykne a mně to moc v tuto chvíli nepomáhá. Rozvzlykám se na novo a zabořím svůj obličej do jeho ramena, mačkajíc ho v obejmutí, jako by to mělo být naše poslední. 

"Ty mně taky Minmin.." vzlyknu a Mingi se lehce odtáhne. Setře mi slzy a slabě se usměje. "Yuyu, vzbuď se." najednou se cítím, jakoby se zaseknul čas. Nechápavě se na něj podívám a popotáhnu. "C-cože?," zeptám se. "Je čas Yunho, musíš se vzbudit." odpoví a já mám pocit, že se ztrácím.

Píská mi v uších a Mingi začíná mizet v temné mlze, která za nedlouho obklopí vše kolem.

co se sakra děje...?

A tak se ocitnu v mém pokoji. Venku vychází slunce a vše vypadá tak, jako to vždy bylo. Protáhnu se a zatřepu hlavou.. Natáhnu se pro svůj mobil, abych se podíval, kolik je hodin. Ale co mě zarazilo víc než čas, je oznámení, které jsem si včera než jsem usnul nejspíš nestihl přečíst. 

*song.mingiya vám poslal/a zprávu*

__

Nevím kde začít. Vím, že tohle není zrovna jeden z lepších příběhů, ale i tak doufám, že se aspoň někomu líbil. Strašně moc děkuji za komentáře s podporou, každý hlas a taky za každé přečtení.  Děkuju moc!

-lala