Procházíme nádražím a čekáme na oznámení příjezdu mého vlaku. Držím Mingiho pevně za ruku a celkem ho lituji, protože za pět minut si podle mě už tu ruku ani neucítí. V očích mám slzy a tak nevidím pořádně kolem sebe.
Krátce se na něj podívám a on mi věnuje povzbudivý úsměv. Jak já bych nejraději zůstal...
Zamrkám, abych odehnal slzy a rozhlédnu se kolem. Je tu o hodně víc lidí, než bývá v mojí čtvrti. Ale co se dalo čekat, že? Podívám se na velké hodiny visící na stěně a povzdechnu si. Deset dvacet...
'Vážení cestující, vlak linky S5 směrem na **** bude příjíždět v 10:30 na nástupiště 4, kolej 3. Opakuji, vlak linky S5 směrem na **** bude přijíždět v 10:30 na nástupiště 4, kolej 3. Děkuji za pozornost, přejeme šťastnou cestu.' rozezní se a já se zhluboka nadechnu. Tak jo. Buď půjdeme teď, nebo už se asi odsud nepohnu.
Podívám se na Mingiho, který mi jen věnuje menší kývnutí a rozejde se naším směrem. Snažil se moc nenavazovat oční kontakt a kouká buď pod sebe nebo prázdně před sebe. Takže předpokládám, že taky má co dělat se nerozbrečet.
Ale já už to moc dlouho nevydržím. Všechny zvuky kolem mě se mísí v chaos a mě to děsí. Moje myšlenky mě pohlcují a já nechci odejít. Nezvládnu to.
Ale i přes to následuji Mingiho. Nepouštím jeho ruku ani nepovoluji stisk. On si tu ruku ještě pořád cítí?
Zatřepal jsem hlavou a dostal se zpět do reality, následujíc Mingiho.
ČTEŠ
Illusion /Yungi/ CZ
FanficMingi byl vždy ten, co se ho snažil rozveselit a přimět ho poznat krásu života a jeho smysl. On o to však nestojí. Nakonec se mu to ale podaří. Potkají si v reálném životě? Pokud ano, můžeme si být jistí, že tohle na sto procent nebyla jen iluze. A...
