V Útrobách Medvěda

Válečná porada

Druhý den ráno Eliška svolala do klubovny celou partu, s výjimkou Jáchyma a Matouše, kteří hráli Karak.
"Takže," začala "svolala jsem vás sem všechny, abych vám přednesla svůj plán. Než ale začneme, musíte mi všichni slíbit, že Jáchymovi s Matoušem neřeknete ani slovo. Jestli jim totiž něco prozradíte, tak mě pravděpodobně zmlátí" dokončila svůj monolog a podívala se po ostatních. Ti byli z jejího proslovu poněkud vyvedení z míry. Obzvláště Jemorýn s Prokopem, kteří ji neznali tak dobře jako Markéta, Betty a Běta. Mysleli si tedy, že všichni trochu přehánějí, když se bojí Elišných nápadů. Jestli by jí ale za ně byli schopni zmlátit i tak mírní lidé jako Jáchym a Matouš, tak to asi vážně bude dost zlé. Jeroným chvíli uvažoval nad tím, že nejmoudřejší by asi bylo utéct a pro jistotu se s nimi už nebavit, ale nakonec nad rozumem zvítězila zvědavost, a tak, jako všichni ostatní, slíbil že těm dvěma nic neřekne a Eliška začala s vysvětlováním:
"Včera když přijeli Vojtěchovští, jsem si všimla, jak se po sobě Jáchym a Matouš podezřele dívají."
"Jak podezřele?" nechápal Prokop.
"Strašně podezřele " prohlásila Eliška.
"Ona myslí tak podezřele, jako se Markéta ještě před rokem koukala na Matouše" vysvětlila Běta, když spatřila Prokopův nechápavý výraz.
"Hej!" ohradila se Markéta a všichni kromě ní se začali smát. Zatvářila se naoko uraženě, ale po chvíli se zeptala:
"Tak cos to teda vymyslela za plán Eli?"
Tázaná sice stále ještě přemáhala smích, ale přesto pohotově odpověděla.
"Napadlo mě, že bychom pro ně mohli připravit romantickou večeři, jako tehdy pro Rebeku a Aleše…"
"To se nám nepovede, protože nemáme klíč od klubovny." skočil jí do řeči Jeroným.
"Má pravdu Eli, ti dva by tu nikdy dobrovolně nezůstali." souhlasila s ním Markéta.
"Třeba jo. Nemůžeš vědět co se jim honí hlavou. Za pokus to podle mě stojí." podpořila Elišku Běta.
"No dobře, ale budeme držet hlídky, abychom alespoň věděli až zdrhnou." pronesl Jerom s notnou dávkou pochybností v hlase.
Celý zbytek dopoledne probírali, co přesně připraví na romantickou večeři, kdy ji uskuteční, kdo a kde bude hlídkovat a podobně. Měli velké štěstí, že se tentokrát Karak hodně protáhl. Nakonec se shodli na tom, že se večeře uskuteční až za dva dny, tedy ve středu a do té doby, že se budou chovat úplně normálně, aby to pro ty dva bylo pořádné překvapení.

Mezitím se v jídelně odehrávala ta nejnapínavější hra Karaku vůbec. Šance byly zhruba vyrovnané a výhru mělo určit až to, kdo vylosuje draka. Jenže to začalo vypadat, že se dva hráči spojili proti dvěma ostatním.
"Bude těžké vyhrát." pronesl dramaticky Matouš. "Johanka s Benem se proti nám spikli Jáchyme, spolčili se aby vyhráli a víš proč? Protože jsme na ně až moc dobří. Musí se spojit aby proti mně nebo proti tobě měli alespoň nějakou šanci, ale ani to jim nepomůže, stejně vyhrajeme, viď Jáchyme."
Jáchym sice přikývl, ale ve skutečnosti chtěl, aby nevyhrál nikdo. Znamenalo by to totiž konec hry a to se mu nezamlouvalo. Chtěl, aby hra trvala věčně, protože si jí neskutečně užíval. Skoro nikdy se nepřestával smát, a to hlavně díky Matoušovi. Byl to skvělý kamarád, byla s ním legrace a byl moc milý.
A moc hezký napadlo Jáchyma. Nebylo to poprvé co o něčem takovém přemýšlel. Matouš mu ležel v hlavě už dlouho. Nejdřív myšlenky na něj a na to jak je vlastně úžasný zaháněl s tím, že je to jen kamarád. V poslední době si však začal uvědomovat, že k němu něco cítí.
Miluju ho uvědomil si Jáchym. Miluju ho a nevím co s tím mám dělat. Nemůžu mu to říct, to už by se mnou nikdy nepromluvil ani slovo a to bych nepřežil.
Nevěděl, že to samé den předtím napadlo Matouše. A Matouš zase nevěděl o tom, že něco takového napadlo Jáchyma. A tak by to asi i zůstalo, kdyby mezitím v klubovně nevznikal plán, jak je oba přimět, aby právě tyto své myšlenky jeden druhému řekli nahlas.