V Útrobách Medvěda

Na útěku

Jáchym s Matoušem šli lesem. Potom co vylezli oknem, se vydali dolů z mírného kopce, na kterém byl vlastně celý tabor a tím se od něj vzdalovali. Tím směrem se také nacházelo Jáchymovo oblíbené místo: kraj skalnatého srázu, zvaný Ladislavův vršíček. Bylo to místo, které před rokem objevily Eliška, Běta a Markéta. Bylo to tenkrát moc zajímavé dobrodružství, ale do tohohle příběhu nepatří.
Matouš to tam neznal a Jáchym došel k závěru, že teď je perfektní příležitost mu to krásné místo ukázat. Věděl ale že zůstat tam nemůžou. Až totiž jejich přátelé zjistí, že utekli, Ladislavův vršek bude prvním místem, kde je budou hledat.
Za těchto Jáchymových myšlenek dorazili na místo.
"Páni" vydechl Matouš. "Tady je to vážně dokonalý. Ten výhled je úžasnej."
"Já vím, ale měli bychom jít. Je jen otázkou času, než sem dorazí ostatní."
"Máš pravdu, tohle není úplně ideální úkryt. Kam ale půjdeme?"
"To je dobrá otázka… Co kdybychom prostě vybrali nějaký náhodný směr a šli dokud někam nedojdem."
"To zní dobře." uznal Matouš a vydali se na cestu. Nejprve zamířili k Ladislavovi, což bylo další legendární místo. Tedy, místo. Byl to vlastně jen ke stromu přišpendlený papír, na kterém stálo něco v to smyslu, že dál je vstup zakázán, protože se tam nachází průzkumná šachtice jménem Ladislav. Když tedy nemohli dál, vydali se jiným směrem
To jim chvíli vycházelo, jenže pak došli k plotu s ostnatým drátem. Znovu tedy změnili směr a šli kus podél plotu, dokud nedošli na poměrně velké vykácené prostranství. Na jeho druhé straně do tmavého, hustého lesa vedlo něco, co mohlo vzdáleňe připomínat cestu. Vydali se po ní. Skoro hned jak vešli do lesa se pěšina sformovala do pořádné lesní cesty a později do silničky. Bylo vidět, že asfalt není nejnovější, ale silnice to byla. Asi tak po půl kilometru narazili na křižovatku.
"Myslím že bychom měli jít doleva. Tou druhou cestou bychom se nejspíš dostali hodně daleko od tábora a to by asi nebylo úplně nejlepší." prohlásil Jáchym, podíval se na Matouše, v očích nevyslovenou otázku, jestli si jeho kamarád myslí to samé. Když Matouš přikývl vydali se směrem vlevo, cestou do mírného kopce. Neušli ani dvacet metrů a už před nimi stála další překážka: zamčená brána.
"No, tak tudy asi ne." zhodnotil situaci Matouš a otočil se k odchodu.
"Tak prostě budeme muset doufat, že nás ta druhá z cest zavede tam, kam chceme." řekl Jáchym a vydal se za svým kamarádem.
Na rozcestí tentokrát šli druhou cestou, která se po chvíli stočila směrem, který oba považovali za správný.
Byli zrovna uprostřed velmi zajímavého rozhovoru o……to radši nechtějte vědět, když Jáchymovi začal v kapse zvonit telefon.
"A jéje" poznamenal Matouš.
A měl pravdu. Jáchymovi totiž volala Eliška.
"Čau…." začal Jáchym, ale dál se nedostal, protože ho přerušil prudký příval slov plynoucí z jeho telefonu.
"Kde jste? To snad nemyslíte vážně? My vám připravíme tak dokonalou večeři a vy zdrhnete?"
Eliščin proslov ještě pokračoval, ale protože nechci, aby tento příběh obsahoval tak neslušná slova, raději zbytek neuvedu.
"To stačí Eli. Nejdřív počkej až ti zodpovím jednu otázku a pak pokládej druhou, jinak to vůbec nemá cenu." snažil se ji krotit Jáchym.
"Tak dobře." souhlasila nakonec Eliška, ale z jejího hlasu bylo jasně slyšet, že by na Jáchyma nejraději dál řvala.
"Kde jste?" položila Eliška svou první otázku.
A přesně v tu chvíli taky Jáchym spatřil něco, co mu dalo jasně najevo, jakou by jí měl dát odpověď. Uviděl totiž pomníček, na kterém bylo napsáno jméno Mirek. A tedy i pár dalších věcí, ale ty ho v tu chvíli nezajímaly.
Jáchym si vzpomněl, že tohle už někdy viděl. Na fotce. A k té fotce se vázalo malé dobrodružství jeho tří kamarádek. Ano. Už věděl přesně co Elišce odpoví.
"Sežral nás medvěd. A spolu s námi sežral asi i nějakýho Mirka." řekl a típnul to.

________________________________
Chtěla bych jen dodat, že tato kapitola je napsána podle pravdivé události. Změnila jsme vlastně akorát postavy, jinak je to úplně stejné.

Makikus