V Útrobách Medvěda

Hra na schovávanou

Jako vážně? Medvěd? Proč?" nechápal Matouš.
"Nevyřízené účty." poznamenal Jáchym a dál se k tomu nevyjadřoval.
Ušli sotva pár kroků od pomníčku, když se Jáchym zerazil.
"Ale ne! Sakra!" zvolall.
"Co se děje?" divil se Matouš.
"Děje se to, že ostatní už vědí, kde jsme. Řekl jsem jim totiž, že ten medvěd sežral i Mirka a tak blbí zase nejsou, aby jim nedošlo, okolo čeho jsme právě prošli."
"To je pravda. Sakra! Tak to abychom celou cestu běželi, co?"
"To by nemělo cenu. Nemyslím si, že bychom jim dokázali unikát celou dobu. Jednou by nás asi dohnali."
"Tak se schováme." napadlo Matouše.
"Schováme?" nechápal Jáchym.
"Jasně. Když se totiž schováme dobře, tak si nás neuvidí a proběhnou kolem nás. Budou nás pak hledat celou cestu do tábora, jenže my budeme za nimi."
"To je geniální!" zvolal Jáchym a hned sešel z cesty, aby našel nějaký hezký úkryt. Matouš ho následoval.
Dokonalé místo našli skoro hned. Byl to velký balvan za který se pohodlně vešli a zároveň nebyl moc daleko od cesty, takže jim stačilo jen trochu se vyklonit a viděli co se tam odehrává. Seděli mlčky a čekali, až uslyší hlasy svých přátel. Netrvalo dlouho a zaslechli dusot několika nohou. Po cestě přiběhla skupinka lidí. Byla to asi jen nešťastná náhoda, nebo možná osud, ale právě na tomto úseku cesty se jeden z běžců zastavil. Byla to Eliška.
"Už nemůžu. Musíme si dát na chvíli pauzu, jinak asi umřu." řekla a snažila se popadnout dech. Ostatní vypadali, že jsou na tom stejně a jenom se báli to vyslovit nahlas. Jáchym, který vykukovaly zpoza kamene si všiml něčeho co ho velice překvapil. Prokop a Betty se drželi za ruce! Se zájmem si ty dva prohlížel. Byla pravda, že už si dřív všiml, jak se ti dva často někam vytrácejí, ale nevěnoval tomu pozornost, jelikož to jediné, na co se dokázal soustředit byl Matouš. Z myšlenek ho vyrušila nějaká, tu chvíli neznámá síla, která ho strhla za kámen. Když zjistil jaká to byla síla srdce mu začalo tlouct třikrát rychleji. Byl to totiž Matouš. Strhnul ho do úkrytu, protože Jerom se právě podíval jejich směrem a kdyby Matouš nezareagoval včas, byl by je odhalil.
Teď se oba chlapci nacházeli ve velmi kuriózní poloze. Jáchym ležel zády k zemi a na něm spočívalo Matoušovo tělo. Kdyby se teď ale nějak výrazně pohli, riskovali by, že si jich jejich přátelé všimnou. Leželi tedy dál nehnutě a poslouchali co se děje na cestě. Jáchym se ale na tamější děj po chvíli úplně přestal soustředit. Důvodem k tomu byl Matoušův obličej, který se pomalu přibližoval k tomu jeho. Chlapci si navzájem hleděli do očí. Oba spatřovali tytéž emoce. Zmatek, touhu, lásku….