V Útrobách Medvěda

Hodina H

A bylo to tu. Středeční odpoledne. Skoro všichni z řad spiklenců byli v klubovně a dokončovali poslední úpravy. Jediná Markéta s nimi nebyla, protože měla jiný úkol. Byla v jídelně a hrála s Matoušem, Jáchymem a Benem Karak. Hra už byla skoro u konce, když jí v kapse začal bzučet mobil. Nemusela se ani podívat, aby věděla kdo ji volá. Bylo to totiž předem smluvené znamení. Romantická večeře byla připravena. Co nejnenápadněji to Elišce típla a položila nám již dobře známé dvojici kluků předem připravenou otázku.
"Nechcete se jít podívat za ostatními do klubovny, až to dohrajem?"
"Já bych klidně šel." řekl Jáchym a nepatrně se usmál, když viděl jak Matouš kývl.
"Jo, já jdu taky."
Všechno šlo přesně podle plánu.
Když dohráli, vydali se všichni tři na cestu směr klubovna. Markéta šla o krok pozadu, aby tím, kdo otevře dveře byl jeden z jejích společníků a ne ona.
Jáchym dorazil ke dveřím jako první. Otevřel dveře a...
Nic. Vůbec nic se nestalo. Jáchym prostě vešel dovnitř a Matouš hned za ním. Když vstoupili, vystřídalo se jim na tvářích několik výrazů. Nejprve překvapený, pak vyděšený a nakonec přišel výraz, který dokonale vyjadřoval to, co nakonec zůstalo v mysli oběma chlapcům: vztek.
"Doufám, že jste měli nějaký dobrý důvod, proč připravovat večeři bez nás!" pronesl Jáchym a z jeho hlasu bylo jasně slyšet, jak se v sobě snaží udusit tu zlobu, která pronikala celým jeho nitrem.
"Myslím, že k tomu dobrý důvod neměli. Pravděpodobně tu večeř totiž připravili pro nás dva, což za dobrý důvod rozhodně nepovažuji." vysvětli Matouš.
Jáchym se tázavě podíval na své přátele. Tedy, spíš se pokusil na ně tázavě podivat. Tam kde očekával skupinu lidí s provinilými výrazy, nestál nikdo.
"Co budeme dělat?" zeptal se Matouš.
"Navrhuji najít ty zrádce a něco nepěkného jim provést."
"Když mě se za nimi ještě chodit nechce. Asi by to dopadlo tak, že by měli pořád nějaké hloupé poznámky."
"To je sice pravda, ale když tu zůstaneme, tak vlastně vyhrajou. To se mi taky úplně nelíbí."
S tím musel Matouš souhlasit.
"Tak co teda?" vyslovil Jáchym otázku, na kterou by oba velmi rádi znali odpověď.
Po chvíli přemýšlení začal Matouš pomalu mluvit.
"Co kdybychom prostě zdrhli?"
"To nebude tak jednoduchý. Jak znám Elišku, tak asi bedlivě sledují dveře do klubovny, takže bychom jejich poznámkám stejně neunikli."
"Ale je tu ještě okno. Můžeme prostě vylézt oknem a utéct zadem. Nikdo nikdy nechodí za tuhle budovu a pochybuju, že by je napadlo sledovat to i tam."
"To je pravda! Tak jsem, ne?" zvolal Jáchym a už byl na cestě k oknu.