V Útrobách Medvěda

Nejkrásnější večer

Matoušův obličej se pomalu přibližoval k tomu Jáchymovu. Už je od sebe dělilo jen pár centimetrů.
"Tak jo, už bychom měli jít." tahle Bětčina věta probrala oba chlapce z tranzu. Všechny ty nevyslovené věci, které mezi nimi dosud viseli, jakoby se najednou rozplynuly.
Když už skupinka pátračů byla dostatečně daleko, vstal Matouš a pomohl na nohy i Jáchymovi. Ten se rozhodl, že radši bude dělat jako kdyby se nic nestalo, čímž se nevědomky shodl s Matoušem.
"Tak asi jdem, ne?" řekl trochul nejistě Jáchym a prolomil tak napjaté ticho, které mezi oběma chlapci vládlo. Když Matouš přikývl, vydali se na cestu. Zprvu oba mluvili trochu nejistě, ale za chvíli si už povídali jako dřív, znovu byli jen kamarádi a věci, které se staly ve skrýši za kamenem byly zapomenuty. Tedy, ne tak úplně zapomenuty, oba v hloubi duše nemysleli vlastně na nic jiného, než na ten kouzelný moment, v jejich rozhovoru to ale nebylo znát ani trochu.
Za stálého hovoru došli až k táboru.
"Teď musíme opatrně. Myslím, že by bylo nejlepší proplížit se k nám do pokoje a tam zůstat co nejdéle to půjde." řekl Matouš a čekal na Jáchymovu reakci.
"A co večeře?" odporoval Jáchym. "Já mám hlad."
Když viděl Matoušův výraz, podíval se na hodinky.
"Půl osmé!? To už je vážně tolik? Já myslel, že je tak čtvrt na sedm. No jo, tak jestli je to takhle, tak to s tebou souhlasím. Jdeme."
A vydali se na nebezpečnou cestu táborem. Nejhorší bylo dojít k budově, kde měl pokoj Matouš a jeho dva bratři. Jakmile byli vevnitř, už to bylo snadné. Byli si jistí, že na chodbě nemůžou potkat nikoho koho by potkat nechtěli, protože všichni takoví lidé měli pokoje v druhé budově.
Když vešli, čekalo je nemilé překvapení. V pokoji byli i Matoušovi dva bratři, Prokop a Jerom.
"Sakra. Na ně jsem úplně zapomněl." zaúpěl Matouš.
"Že to nikomu neřeknete, že ne" prosil je Jáchym.
"Neřekneme. My jsme s nimi spolupracovali vlastně jen proto, aby neřekli, že jsme zrádci." odpověděl Prokop. Matoušovi i Jáchymovi spadl kámen ze srdce.
Posadili se na Matoušovu postel a chvíli si s Prokopem a Jeromem jen tak povídali. Jáchym vytáhl z kapsy telefon, aby se podíval jestli mu někdo nevolal nebo nepsal. Po telefonátu s Eliškou si totiž ztlumil zvonění, aby se měl na co vymluvit, až mu budou zase volat a on jim to nezvedne.
Na displeji telefonu zářila čísla, která ho do jisté míry překvapila. Patnáct zmeškaných hovorů od Elišky a osmdesát nepřečtených zpráv.
No nazdar pomyslel si a napsal Elišce zprávu, ve které bylo něco v tom smyslu, že je v pořádku, ale že se  za mu za nimi ještě nechce chodit, protože očekavá z jejích strany nehezké poznámky. Po zbytek večera nechal vyzvánění vypnuté a mobil už nekontroloval.
Byl to jeden z nejlepšich večerů v jeho životě. Zahráli si s Prokopem a Jeronýmem několik deskových her a hezky si popovídali. Ve třičtvrtě na jedenáct si Jáchym uvědomil, že za patnáct minut má už ležet v posteli. Došlo mu také, že se nemůže prostě proplížit do pokoje a jít spát. V jeho pokoji totiž spali přesně ti jeho přátelé, které ten večer opravdu nechtěl potkat.
Když se s tím Jáchym svěřil Matoušovi, oběvil se v obličeji jeho kamaráda nejprve smutný výraz. Pak ale očividně na něco přišel, protože se mu tvář rozsvítila v zářivém úsměvu.
"Tak prostě spí tady." sdělil mu Matouš svůj nápad.
Jáchymovi se po tváři rozlil užaslý výraz. To bylo geniální.