Sníh, prskavky a trocha cukroví

*7

"Takže... Kam jedeme?"

"Neřeknu." Potutelně se usmívám, zatímco Jisung nepřestává vyzvídat.

Z rádia hraje typická vánoční vypalovačka moderní doby - All I Want For Christmas Is You od Mariah Carey. Jisung tedy vzdá své snahy dolovat ze mě jakékoliv informace, raději otočí tlačítkem hlasitosti a začne zpívat, jako kdyby na světě neexistovala žádná lepší písnička, které zaprodat celou duši. Trochu se směju, zatímco on prožívá každou slabiku a roztomile u toho tančí v sedadle spolujezdce.

Následuje Last Chrismas od Wham! a já s povzdechem protáčím očima, zatímco Jisung se nadšeně nadechne a pokračuje ve zpěvu. Jeho hlas zní nádherně a jeho úsměv vypadá snad ještě lépe, než jsem si pamatoval.

Než však stihnou zaznít poslední tóny, už je auto zaparkované a my z něj vystupujeme. Vydám se k nedaleké kavárně, zatímco Jisungovi se na tváři propisuje spousta vzpomínek. "Už vím, kam jdeme," zamumlá, když mu zrak padne na vývěsní ceduli před námi.

Všimnu si jeho ztrápeného výrazu. "Děje se něco?"

"Ne. Jen... tady jsme se poprvé sešli." Vejdeme a on ukáže doprostřed kavárny: "Přesně u tamtoho stolu."

"A hele - je volný."

Sedneme si k němu a během chvíle si mladá slečna zapíše i naše objednávky.

"Proč zrovna tady?"

"Říkal jsem, že si můžeme sednout někde, kde je nám to známé," pokrčím rameny.

I po krátké debatě a několika usrknutích z jeho hrnku vypadá znepokojeně. Natáhnu se pro jeho ruku, kterou jemně sevřu ve své a palcem začnu kroužit po jejím hřbetě. "Ji, teď vážně - o co jde? Jsi nějaký nesvůj."

"Já... Nevím. Možná na mě něco leze."

Povytáhnu obočí. Vypadá jako všechno, jen ne nemocný.

S povzdechem znovu upije ze svého čaje. "Asi mě jen zaskočilo, že to tu vypadá stejně jako tehdy. A že jsi mě zavedl zrovna sem. Hodně vzpomínám a... nevím. Cítím se z toho zvláštně," přizná upřímně.

"Myslel jsem, že tady by se ti mohlo líbit. Přeci jenom jsme tu spolu strávili hodiny a hodiny... Ty ses učil, dělal úkoly, já zase papírování,... Nebylo to přeci už od toho začátku tak krásné?"

"Asi ano..."

Jde na něm vidět, že si je vědom toho, proč tohle všechno dělám, proč to říkám. Chci od něho slyšet, že to cítí stejně jako já. Že na ty momenty denodenně vzpomínal během našeho odloučení a doufal, že se do nich vrátíme a budou naší realitou po zbytek životů.

V jeho očích však vidím strach a snad i něco jiného.

"Víš, říkal jsem si-"

"Minho, přestaň."

Zmlknu.

"Nech těch řečí. Byli jsme kamarádi, spíš jen známí..." Odkloní pohled stranou, rty se mu chvíli třesou, než z nich vypustí tu větu: "Že se to pak zvrhlo v něco víc... to už nic neznamená."

Nechápu jej. Jak mě může v posteli objímat, tisknout k sobě, bát se, že se probudí beze mě po boku,... ale pak mi řekne tohle. Nedává to smysl.

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, než sáhnu do kapsy. Podám mu několik složených listů a seriózním hlasem oznámím: "Něco pro tebe mám. Jestli ani potom nezměníš názor, můžeš si hledat jiné místo, kde přespat."