Sníh, prskavky a trocha cukroví

*8

S unaveným, snad i znechuceným zívnutím vypnu budík a podívám se na dnešní datum.

Vánoce.

Po dvou letech však necítím bolest kvůli tomuto dni, avšak kvůli nedávným událostem.

Jsem rozčilený. I kdyby si to teď Jisung nakráčel až sem s pugétem květin a obří bonboniérou, vyhodil bych jej ven. Doufám proto, že Felixe nenapadne jej sem večer i přes svá předchozí slova dotáhnout, zatímco si jdu uvařit kafe a nachystat snídani.

Celý den více méně strávím čekáním na ostatní.

Až kolem páté se ozve zaklepání na dveře. Otevřu a věnuji jasný úsměv dvojici chlapců tam stojící. "Minnie! Jinnie! Jsem rád, že jste tu. Není venku zima?" ptám se, zatímco vchází dovnitř, tváře i nosy rudé.

"Hádej," zasměje se Seungmin, zatímco mu brýle pokryje pára.

I když mají auto, bydlí pouze dva bloky ode mě. Takže sem pokaždé raději dojdou pěšky - a takhle to pak vypadá.

Sejmu svému kamarádovi zamlžená sklíčka z nosu. "Já ti je zatím vyčistím, co říkáš?"

Vděčně se usměje. "To bys byl nejlepší, díky moc."

Oba se mezitím zbaví přebytečných vrstev oblečení a přidají se ke mně v kuchyni s obří přepravkou plnou cukroví. "Hele na ně!" zanotuje nadšeně Hyunjin, zatímco nadzvedne víko.

Pohled mi padne na roztomile a pestrobarevně nazdobené perníčky a další sladké pečivo. "Je to nádherné," pokývu hlavou. "Hned na to podám misku-" Jsem přerušen dalším zaklepáním na dveře. "Stejně víte, kde je," řeknu nakonec, než se pár zasměje a já zmizím přivítat dalšího nově příchozího.

"Chane! Už jsme se dlouho neviděli," obejmu jej.

Věnuje mi seriózní výraz. "Ještě že tak - mimo svátky je to vždycky jenom kvůli smlouvám a já mám momentálně práce až nad hlavu."

"Samozřejmě, promiň. Tak pojď dál, Seungjin už jsou tu."

Sám na stůl vybalí pekáč se zapékanou zeleninou.

"Hm, to voní moc hezky," nakloní se Seungmin blíže a už už by si něco ukradl, když jej v tom zarazí plácnutí po ruce směřované od Chana.

"Nesahej na to! Zase se přejíš tím prvním, co uvidíš a na ostatní nezbude. To tak! Ještě chvíli počkej, však ostatní jsou hned tu."

Seungmin uraženě našpulí rty, zatímco Hyunjin jej se smíchem pohladí po zádech. "Ale vždyť ty sám víš, že je to pravda, lásko."

"Pravda může bolet i tak."

Další dorazí Jeongin. Sotva jsem stihl dovřít dveře za mladším, roznese se chodbou hlasitý křik: "Počkej na mě!" a Changbin je u mě jako divoká voda.

A tak nám zbývá pouze jeden člen skupiny.

"Kde ho máš?" zeptá se otráveně Jeongin Changbina, zatímco vybaluje mix grilovaného masa na stůl.

"Ještě se zdržel doma. Ale říkal, že by tu měl být každou chvíli."

V ten moment se ozve i poslední očekávané zaklepání na dveře.

"Lixi! No, konečně. Čekáme už jenom na tebe."

"Promiň, hyung, můj odchod byl trochu... složitější," protáhne se kolem mě dovnitř a já pouze uslyším, jak mu to v batohu zacinká.

"Lixi," protáhnu káravě s přimhouřenýma očima.

"Když já se s ním drbal tak dlouho!" zaběduje.