KILL, LOVE, DIE, WAKE UP

kapitola 7. - Elen

Utíkala lesem. Běžela hlava nehlava, tak rychle jak mohla, hlavně, aby ji nedohnali. Slyšela jejich vrčení a chrčení, pomalu se blížící stále k ní. Bylo jich možná dvacet, rozhodně víc než by sama zvládla. S ubývajícím dechem zpomalovala. Rozhodla se, nevzdát se života a vylézt někam na strom.

Ještě chvíli utíkala a hledala očima vhodný strom. Jeden našla, mladý ale vzrostlý buk, který měl větve nádherně rozvětvené. Stačilo se vyhoupnout na nejnižší větev. Přidala, vyskočila a pověsila se na větev. Opřela se chodidly o kmen a postupovala po něm jako horolezec. Vystoupala až k místu, kde větev rostla z kmene, a zahákla nohy obkročně o větev. Kdyby ji někdo sledoval, připadala by mu jako obří lenochod. Přitáhla se rukou za další větev, vyhoupla se nahoru a během už seděla na větvi. Postavila se na ni a šplhala výš, dokud si nebyla jistá, že na ni mrtví nedosáhnou. Obklíčili strom a vztahovali k ní ruce, snažíc se jí kousnout, nebo stáhnout k zemi. Pak uslyšela prasknutí a už letěla s křikem k zemi. Dopadla pár mrtvým na hlavu a pak už cítila, jak jí rvou maso a jak z ní prýští krev.

Křičela bolestí a strachem. S výkřikem se narovnala v posteli. Bolest, která Elen projela zády, ji vrátila zpět na polštář. Bolestně zasténala. Kde to sem ? Co se stalo ? Proč mě všechno bolí ? Ptala se sama sebe. Zmateně se pokusila nadzvednout hlavu a bezbolestně se rozhlédnout. Moc to nevyšlo. Uvědomila si, že je na ošetřovně. Ucítila bolest v pravé ruce a zjistila, že ji má v sádře. Počkat Proč ji mám v sádře ? Stalo se mi snad něco ? Otázky se jí hrnuly do hlavy jedna za druhou. Uslyšela kroky spěchající po chodbě a zanedlouho se v otevřených dveřích objevil v bílém plášti oděný muž.

"Dobré ráno," pozdravil ji. "Jak se cítíš ?"
"Co se stalo ?" pronesla místo odpovědi.
"Slítla si ze stromu, natloukla si pořádně záda a zlomila ruku. Taky si prospala dva dny." sečetl zpoza doktora vycházející Caesar.
"Chtěl jsem vědět," pokračoval "jestli to mám říct tvému otci až za ním zítra pojedu."
"Jestli se to někdy dozví," odpověděla Elen a pokusila se nadzvednout na zdravé ruce, zatímco zlomenou si přidrželovala peřinu, "byla bych ráda, kdyby se to dozvěděl ode mě. Nejsem si jistá, jestli by to od tebe vzal dobře. Třeba bych mohla jet s vámi...."
"Hezky to na mě zkoušíš, ale ani náhodou." usmál se. "Ty zůstaneš pěkně tady a uzdravíš se. Přijdu se na tebe podívat, až se vrátím. Budu pryč tak tři dny. Tak zatím." rozloučil se a odešel.

"Mohl by jste zavolat mého bratra prosím ?" požádala doktora.
"Zavolám. Ale nejdřív ti zkontroluji ta záda. Dokážeš se otočit na břicho ?" odpověděl doktor.
"Snad jo." Přivzvedla se a pomalu se přetáčela na břicho pod peřinou, záda jí přitom bolestně odpovídala. Udýchaně se položila na břicho a uvědomila si, že je jen ve spodním prádle a nahoře bez. Sem u doktora, tady to nevadí, namlouvala si, ikdyž jí to nesmírně vadilo.
"Teď se nelekni, zastudí to. Namažu ti to, aby se pohmoždeniny rychleji uzdravily,"promluvil doktor. Jeho dotek v Elen vyvolal nedávné nepříjemné vzpomínky a tak ucukla.
"Pardon ale nemohl by to udělat můj bratr ?" nevydržela "Stalo se mi něco, po čem dotek cizích lidí... nezvládám. Nic proti vám."
"Dobře," pochopil doktor. "Dojdu pro něj."

Za chvíli byl zpátky i s Jimem. Podal mu krabičku s mastičkou, odešel a zavřel za sebou dveře. Jen co osaměli, se k ní Jim vrhnul.
"Jsi v pořádku" jakš takš ji objal. Bolestně zasyčela.
"Žiju," odpověděla mu s bolestným úsměvem. "Omlouvám se ti, že tě otravuju i s takovou blbostí," pohlédla na krabičku v jeho ruce,
"Ale představa, že se mě někdo dotýká po tom všem, mě děsí."
"Nic se neděje. Co tě tak poslouchám, tak je jenom dobře, že si byla celou dobu v bezvědomí. Neuhodla by jsi, kdo tě sem donesl."

"Kdo ?" zeptala se se strachem.
"Alexandr," odpověděl s pochmurným výrazem. Zalapala po dechu. Proč o mě má takový zájem ? Proč já ? Už podruhé ji měl ve svých spárech. Prudce oddychovala a záda se znovu připomněla.
"Namažeš mi to prosím ? Už se těším až odsud vypadnu," prohlásila.
"Jo, jasně." Otevřel krabičku a nanesl na největší modřinu řádnou vrstvu. Zachvěla se zimou. Studělo to ale cítila, jak bolest mírně ustupuje.
"Uvědomuješ si doufám, že pozítří se mnou nikam nejdeš ?" nadhodil Jim.
"Tak to ani náho... au," zastavila ji uprostřed věty bolest." No dobře, půjdeš sám."vzdala se.
"Kdybych věděl, že ustoupíš, když budeš mít na zádech modřiny, shodil bych tě ze stromu už dřív" zasmál se.
"Jenže to bych tě strhla sebou," ušklíbla se, zívla a usnula.