KILL, LOVE, DIE, WAKE UP

kapitola 3. - Elen

Pomalu otevřela oči. Byla zmatená. Nevěděla kde je. Rozhlédla se po pokoji. Střešní okno, dveře, druhé dveře, noční stolek, lampička, lepící páska. Uvědomila si, že leží v posteli s rukama slepenýma páskou, přikrytá peřinou. U jejích nohou na posteli seděl Alexandr. Když si všiml, že je vzhůru, zvedl se se smyslem přiblížit se k ní.

"Naše malá šípková Růženka se konečně probrala." promluvil. Jak se blížil, Elen rychle zareagovala, skopla ze sebe pokrývku a kopla Alexandra do rozkroku. Znovu. A zase to nečekal.
"To ti to nestačilo jednou? Vážně sis přišel pro další kopanec? " postavila se.
" Nepřibližuj se, nebo schytas další!"
" Jestli mě kopneš ještě jednou, tak mi nikdo, nikdo, ani můj otec, nezabrání ti useknout obě nohy. Pak už si nekopneš ani jednou. Navíc ohrožuješ mojí budoucnost a to rozhodně trpět nehodlám."
"Tak pán najednou myslí na budoucnost. A co moje matka?!"vhrnuly se jí do očí slzy. "Ta si budoucnost nezasloužila?!" odsekla podrážděně.
"Tvé matky je mi líto. Pochop, ale že to nebylo osobní. Nešlo o tvou matku, ale o Daniela. Musel pochopit, že dělat nám potíže se nevyplácí. To samé platí i pro tebe."
"

To mi jako vyhrožuješ?"

Až teď si uvědomila své nevýhody. Měla slepené ruce k sobě a k tomu menší postavy než Alexandr. Jejích sto osmdesát centimetrů by pro většinu případů stačilo, ale Alex byl výjimka, tudíž byl o dobrých patnáct čísel vyšší.
Pomalinku se k ní přibližoval a ona instinktivně couvala. Couvala a najednou nebylo kam couvat. Zeď. A to už byl u ní, zvedl jí ruce svou nad hlavu, přitiskl ke zdi a přišlápl jí nohy k zemi. Až teď si všimla otevřených pout v jeho levé ruce. Pokusila se mu vytrhnout, ale neměla šanci, jeho železný stisk nepovolil. Bezmocně sledovala jak jednu část pout připíná k jejím rukám a druhou část k trubce, která vedla těšte nad jejími napnutými pažemi. Zvednout ani jednu nohu se jí nepovedlo. Byla naprosto bezbraná.

"Co kdybychom využili čas, samozřejmě jen kdyby jsi měla chuť. A já vím, že ty neodoláš. " usmál se na ni.
"Nesahej na mě ty prase!"
Chytil ji pod krkem a pomalu sunul ruku níž. Zrychlil se jí tep. Prudce dýchala. Bohužel až moc dobře věděla kam míří. Začala křičet o pomoc. Ceasar a Armáda sice byli násilníci, ale měli jedno neporušitelné pravidlo. Zákaz znásilňování.

Třeba jí někdo uslyší a pomůže. Alexandr si to zřejmě taky uvědomil a tak z ní spustil ruku a zašátral po nedalekém stolečku, kde visely pruhy kobercovky. Přikryl její otevřená ústa rukou a pak vyměnil ruku za pásku. Stále však křičela, pásku totiž nalepil nakřivo. Strhnul ze stolku další pruh a tentokrát její žalostný křik umlčel. Když jí zasunul ruku pod tričko, vyhrnuly se jí slzy.

Myslela si, že je to konec. Znásilní ji. Zneužije. Nejradši by omdlela, ale ta uspokojová temnota pořád nepřicházela. Vědomí ji nutilo cítit každý jeho dotyk. Každý jednotlivý prst pohybující se sem a tam. Pak se Alexandr začal dobývat dál. Stáhl jí ramínko, a pokračoval dál. Z očí se jí valili stále přibývající potoky slz. Znovu se pokusila vytrhnout, ale páska, která držela její ruce u sebe, se jí akorát ještě víc zaryla do kůže. Ztratila naději, když jí rozepínal kalhoty. Zavřela oči, aby se nemusela koukat na jeho spokojený úsměv. Modlila se, aby ji někdo zachránil, aby ukončil její utrpení a klidně ji i zabil. V tu chvíli cvakly dveře. Otevřela oči v naději.

"Alexandre, co to do prdele zase děláš?!" rozkřikl se Caesar.
"Měl si mi přijít říct až se vzbudí, ne zjišťovat velikost jejího spodního prádla! Okamžitě tu holku pusť!"

Se zavrčením Alexandr Elen pustil. Ve stoje ji už držela pouze pouta. Když si toho Caesar všiml, zaťal pěsti.

"Koukej jí ty pouta sundat. A okamžitě!" zasyčel.
Alexandr znovu nakvašeně zavrčel, vyhrabal z kapsy kalhot klíček a odemkl pouta.
Elen se zvolna sesunula na zem. Strhla si pásku přes pusu, zapla kalhoty, narovnala si podprsenku a setřela slzy. Zírala před sebe na Caesarovi vysoké boty. Chvíli bylo ticho.

"Teď by se hodilo říct děkuju," usmál se na ni Ceasar.
Nezmohla se na slovo. Pořád byla zaražená.
Zopakoval svá slova. Tentokrát si uvědomila jejich plný význam.
"Děkuju." špitla Elen a přijala nabízenou ruku, která ji vytáhla zpět na nohy. Děkovat ji učili od narození, ikdyz teď si nebyla jistá, jestli měla poděkovat nebo mu radši vrazit pěstí. Usoudila však že poděkování bylo správné rozhodnutí.
"Správně, dobrej začátek. Mám na práci něco mnohem důležitějšího. Svůj účel si splnila můžeš jít. Ty a ty, odveťte ji šetrně ke zbytku její rodiny. Jsme vyrovnaný eee.... "
" Elen."
" Jo, Elen. Jsme vyrovnaný. A vy vyřiďte těm dvoum pitomcům přede dveřma, ať sem nikoho nepouští. Alexandre ty tu zůstaň. "

Elen kývla na Caesara, byl z něj cítit hněv, a pak pohlédla na Alexandra. Vypadal podrážděně. Ušklíbla se na něj. Stejně jako on si uvědomovala co se stane až se za ní zavřou dveře. Zamračil se ještě víc. Nechala se vyvést ven a dále se více nezajímala o Alexandra. Nevnímala řeči, mužů jež ji vedli. Myslela jen na jedno.
Málem ji znásilnil. Pořád tomu nemohla uvěřit. Věděla o případech, kdy Caesar sám zabil chlapy za znásilnění. Jenže tohle nebyl obyčejný voják v jeho velké Armádě. Tohle byl jeho vlastní syn. Nedokázala si představit, že ho zabije.

Poprvé za dlouhou dobu od jejich prvního setkání s Caesarem ho měla ráda. Nehodlala mu však plusové body dát nijak najevo. Smrt její mamky byla neodpustitelná. Jestli se později Alexandr ukáže s monoklem nebo natrhlým uchem, je to jenom dobře, pomyslela si. Ať ví, co to znamená, ohrožovat její zdraví. Znovu a znovu si promítala, co se právě událo. Znovu a znovu se cítila bezbraně a slabě. Hloupě a zranitelně.