Shut up and kiss me (CZ)

,,Ona je moje!" #18

O týden později

Schoulená do klubíčka ležím na posteli. Od minulého úterka jsem se ve škole neukázala. Celou tu dobu se schovávám doma. Jimmovi a Jasonovi jsem to vysvětlila, jako že mi není dobře, a že mi někdo hodně ublížil. Nerada jim lžu, ale byla to jen poloviční lež. Všechen ten čas, co jsem strávila doma, jsem si urovnávala a ještě stále urovnávám myšlenky. Co jsem mu provedla, že mi tak moc ublížil? Nemohl mě prostě nechat být? Já ho měla opravdu ráda, vlastně bych řekla, že jsem do něj i zamilovala. No nyní toho docela dost lituju. Nikdo mě takto ještě nevyužil. Hádám, že to z něj dělá první osobu, která mě tak škaredě zneužila. To mě opravdu prostě nemohl nechat být? Byla bych radši, kdyby mě šikanoval, než aby mě zbavil něčeho, čeho si holka váží nejvíce. Řekl by mi to vůbec někdy, že se na tom očividně domluvil s kámošema? Zajímalo by mě, co se mu honilo v hlavě, když byl se mnou v posteli a věděl, že to pak každému řekne. „Stop!" Vykřiknu do ticha mého pokoje. Toto přemýšlení mi vůbec neprospívá. Uslyším dupot na schodech a v pokoji se objevuje Jimm. Vyjeveně na mě hledí. „Aubrey, stalo se něco? Slyšel jsem výkřik," oznámí mi tak trochu vyděšeně. Nemyslím si, že to bylo až tak nahlas. „Nic," šeptnu. Poslední dobou, no dobře, poslední týden, nejsem moc výřečná. Opravdu, za celý ten čas jsem řekla asi 5 slov a tohle bylo jedno z nich. „Když už jsem tady, tak jsem ti chtěl říct, že by si už zítra měla jít do školy." Srdce mi vynechalo úder. Já tam nemůžu jít, nemůžu ho ani vidět. Zamračím se na něj. „Hele, nevím, kdo a jak, ti ublížil. Jen vím, že to muselo být vážné, soudit podle toho, že si za celý týden vylezla z pokoje jen, aby sis splnila hygienu. Ale i přes to nemůžeš nechodit do školy jenom, protože ti někdo ublížil, jsi v posledním ročníku, nesmíš moc zameškávat." Má pravdu. Poplácá mě po rameni a vydá se ke dveřím. „Zítra by si měla už jít do školy." S těmi slovy opustí můj pokoj a zavře za sebou dveře.

Už asi pět minut postávám před školou a zvažuju, že ještě mám šanci utéct. Ne, nemůžeš utéct. Nesmíš zameškávat. Varuje mě moje vlastní podvědomí. Se závěrečným rozhodnutím se vydávám loudavým krokem do budovy. Projdu dveřmi a na hlavu si hodím kapuci, a aby mi nebylo vidět do obličeje, skloním ještě hlavu. Krok zrychlím, abych se dostala, co nejrychleji ke skříňce. Čím dřív se k ní dostanu, tím dřív budu ve třídě. Otevřu skříňku, hodím do ní batoh a vytáhnu si chemii. Nesnáším chemii ze dvou důvodů. Nebaví mě a má ji se mnou on. Zrovna, když už odcházím směrem do třídy a začnu se radovat, že jsem mu nemusela čelit, pocítím na sobě pohled a vzhlédnu. Zamrznu na místě, jakmile zjistím, že to je právě on, co mě propaluje pohledem. Nesnáším to, ten pocit, který prožívám, když ho vidím. Je to jako by mi otáčel nožem v srdci. Slzy se mi nahrnou do očí. Každá se chce protlačit ven a já vím, že ten nátlak už dlouho nevydržím. Otočím se na patě a utíkám na záchody. Oči mi zabloudí k odrazu zrcadla. Kolem očí mám kruhy pod očima, rozcuchané vlasy a jsem nehorázně pohublá. Za ten týden jsem snědla asi 3 jablka, a proto se nemůžu divit. Když to shrnu, vypadám, jako by ze mě vyprchal všechen život. Povzdechnu si, jakmile zaslechnu zvonění oznamující začátek hodiny. Rozklepaná strachy z toho, že s ním mám strávit 45 minut v jedné místnosti, odcházím ze záchodů a jdu směrem k učebně chemie. Opatrně zaklepu a následně otevřu dveře. Naštěstí máme na chemii pohodáře, a tak mu stačí, když se mile omluvím. Co nejrychleji zalezu na své místo u okna a snažím se dávat pozor.

Richardův pohled

Dnes, jakmile jsem ji po týdnu spatřil, nestačil jsem se divit. Změnila se. Vlasy nemá tak upravené, jako vždycky měla, obličeji ji ‚zdobí' kruhy pod očima a přijde mi, že zhubla. Na chodbě jsem si ji musel pořádně prohlédnout, ale ona se asi po půl minutě koukání na mě otočila a rozutíkala se na dámy. Uchechtnu se pro sebe. Řekl bych, že jsem jí pořádně ublížil. Na druhou stranu, ona byla ta naivní, jestli si myslela, že jsem se do ní vášnivě zamiloval, tak je na omylu. Z mého zamyšlení mě vytrhne otevření dveří. Do třídy vstoupí ona. Omluví se učiteli a rozejde se do své lavice, při čemž mi nevěnuje ani jeden jediný pohled. Otočím se na ni a ta její dokonalost mě bije do očí. I to, že teď vypadá hůř, nemění nic na tom, že to je to nejdokonalejší stvoření na Zemi. Nepřítomně sleduje sešit před sebou. Vypadá, že ani neví, kde se právě nachází. Beru zpět, když vzhlédne a podívá se mi do očí. Můžu si všimnout té bolesti v jejích očích, té bolesti, za kterou můžu jen já. No mně to je, ale jedno. Pohled na ni mě unaví a tak se otočím zpátky. Učitel co si blekotá pod nosem a mě to neskutečně nudí.