Shut up and kiss me (CZ)

Posel špatných zpráv #13

Sedím na kuchyňské lince a rozdýchávám své chování. Jak jsem to mohla dopustit? Na to si ani nechci odpovídat. Richard se dívá někam z okna a taky vypadá, že přemýšlí. Chci slézt, ovšem nemůžu, jelikož on stojí mezi mýma nohama. Po chvíli na mě upře svůj pohled. Polknu, nevím, co mám od něj čekat. Ublíží mi teď? Jeho reakce mě zaskočila. Zase se nahnul, aby mě políbil, no já uhnula. ,,M-mohl b-bys," začínám zase koktat, ,,p-pro-sím uhnout?" Poslední slovo se mi podařilo vyslovit, bez toho, aniž bych koktala. Zamračí se. Rty srovná do přímky. Jsem, ale ráda, že i přes to zamračení, mi uhnul. Slezu z linky a nevím, co mám říct. Pohled raději upřu do podlahy a předstírám, že je zajímavá. Co se většinou říká po líbání s osobou, s kterou nechodíte, a vlastně dalo by se říct, že se nenávidíte? Ano, nic, protože se to nestává. Tak proč mě ano? ,,Myslím, že by si měl jít," kuňknu. Potřebuju být sama a musím být soustředěná, což v jeho přítomnosti nejde. Odvážím se odlepit pohled od země a pohlédnout mu do očí. Tentokrát v nich není nic jiného, než hněv. Mám pocit, že se mě chystá uhodit, když napřáhne ruku, ale nakonec ruku stáhne zpátky k tělu a zatne ji v pěst. Jsem celá rozklepaná z toho, co by mi mohl právě teď udělat. Vždyť on je kluk, který na sobě určitě maká a já? Já bych ani neuzvedla činku o hmotnosti 1 kilogram. ,,Dobře, vyprovodím se sám." Přecedí mezi zuby. Otočí se na patě a jde ke dveřím. Vidím, jak téměř sahá na kliku, ale v tom se náhle otočí a míří znovu ke mně. Cítím, jak se začínám klepat strachem. Co když si tu ránu rozmyslel a chce mi ji nakonec dát? Jeho rychlé kroky duní na podlaze. Zase na ni zaměřím svůj pohled a netrpělivě čekám, co se bude dít. Vidím jeho nohy, jak stojí přede mnou. Za nedlouho ucítím dotek jeho prstů na mé bradě. Zvedne mi ji a opět sobě čelíme z očí do očí. Než stihnu něco udělat, zase cítím jeho teplé rty na těch mých. Zavírám oči. Jeho rty obalují můj spodní ret a mně se to líbí, více než by mělo. A proto nemám sílu se od něj odtáhnout, i když vím, že bych měla. Polibky mu oplácím. Skoro zakňučím, jakmile pocítím chlad na svých ústech. Rychle otevřu oči, stojí přede mnou ve své celé kráse a nahýbá se k mému uchu. ,,Pro mě to nebyl úlet," šeptne a vlepí mi polibek na ušní lalůček. Na tom místě se mi vytvořila husí kůže. Nelíbí se mi, jak moje tělo reaguje na to jeho. Nechci se do něj zamilovat, protože vím, že bych se jenom zbytečně popálila. Dělá mi mokrou cestičku po krku až ke klíční kosti. Potichu -zavzdychám. Podívá se na mě těma jeho krásně kaštanovýma očima. Mohla bych pod tím jeho pohledem roztát. Můj srdeční tep je v jeho přítomnosti vyšší, ale když se na mě takto dívá tak je ještě mnohokrát vyšší. Co to se mnou dělá? Proč najednou vůbec nechci, aby odešel? Vím, že není správné chtít, aby tady zůstal, no já si, ale nemůžu pomoc. ,,Chceš se podívat na můj pokoj?" navrhnu mu. Nevím, proč jsem to řekla. Asi chci jenom opravdu, co nejdéle zdržet jeho odchod. Usměje se na mě. ,,Už nechceš, abych odešel?" a na tváři se mu objeví úšklebek. Proč mám pocit, že něco takového čekal? Opatrně zakroutím hlavou v nesouhlasu. Nechci, aby odešel, na to ho mám už až moc ráda. Konečně jsem si připustila i toto. Ale proč sakra? Zapomněla jsem snad na to, co mi dělal? Ne, jen mám pocit, že si to uvědomil, teda myslím... Na jeho tváři se objevil úsměv. Ano, ten upřímný úsměv. Úsměv, který tak moc miluji. ,,Veď mě," a ten úsměv ještě rozšíří, a kdyby mi právě nepodal ruku, tak se mi podlomí kolena a já bych spadla na zem. A to jenom díky jemu. Když se naše dlaně dotkly a prsty jsme propletly, měla jsem pocit, jako bychom spolu chodili. Zatřepala jsem hlavou, abych tuto myšlenku vyhnala z hlavy, poněvadž bych pak nepřemýšlela nad ničím jiným. Vedla jsem ho po schodech do mého pokoje. Poté jsme prošli malou chodbou do mého pokoje. Pomalu otevírám dveře a nevím z jakého důvodu, ale klepu se. Svedu to na Richarda a řeknu, že to je jeho přítomností. Ruku v ruce vejdeme do mého pokoje. Stoupnu si ke dveřím a čekám na jeho reakci. Pustí mnou ruku a jde směrem k mému stolu, nad kterým mi visí fotky. Většinou jsem na nich vyobrazená já a Lucy, nebo já s Jasonem a Jimmym. Je tam jedna fotka, na které jsem pouze já. Ten den mi bylo 18 let a já jsem byla s Lucy v jednom místním klubu. Myslím, že jsem v sobě měla asi 2 piva, i přes to, že pivo mi vůbec nechutná. Každopádně tu fotku vyfotila Lucy, jak jsem se smála klukovi, který uklouzl a spadl. V podstatě je to momentka a jedna z mála mých fotek, kde mám upřímný úsměv. Ani jsem ji na té nástěnce nechtěla, no Lucy na tom trvala. Všímám si, že Ríša se na tu fotku více zaměřil, než na ostatní. ,,Na této si nádherná," odmlčí se, ,,máš moc krásný úsměv." Otočí se na mě, což neměl dělat, protože po jeho komplimentu vím, že jsem rudá až na zadku. Snažím se usmát, no jsem si jistá, že z toho vyšel nějaký škaredý škleb.