Shut up and kiss me (CZ)

Procházka pravdy #15

Aubreyin pohled

 

Probudí mě hlasité zvonění budíku. Vyhoupnu se do sedu a přemýšlím o tom, jestli se mi náhodou nezdálo to, že tu spal Richard. Vstanu z postele a rychle na sebe hodím uplé černé džíny s dírama na kolenou a obyčejné bílé tričko s véčkovým výstřihem. Běžím dolů do kuchyně a na stole vidím papírek. Děkuju za nocleh, ale už jsem musel jít, mám dneska ještě něco na práci. Uvidíme se ve škole, honey. –R. Usměju se při čtení vzkazu. Jeho oslovení se mi líbí čím dál tím víc. Na snídani si vezmu pouze nektarinku, jelikož nemám nějak velký hlad. Následně jdu do koupelny vykonat ranní hygienu. Vlasy si smotám do drdolu. S výsledkem v zrcadle jsem spokojená.

Vkročím na pozemek školy a dostávám strach z toho, co přijde. Přece jenom by se dalo říct, že jsme se s Lucy nepohodly. Chvíli jen stojím před vchodem. Zhluboka se nadechnu a rozejdu se do budovy. Krok za krokem si to mířím ke skříňce. Modlím se, abych tu teď nepotkala Lucy, poněvadž vůbec netuším, co bych jí řekla. Sice v hlavě mám pár scénářů, jak by to asi probíhalo, ale všechny jsou ty špatné. Jestli jsem ještě neřekla, že štěstí mi není přáno, tak to říkám teď. U mojí skříňky netrpělivě postává Lucy a trochu znervózní, když si mě všimne. Dojdu už opravdu pomalým krokem ke skříňce a počkám si na to, co mi Lucy chce sdělit, přece by tu nestála, kdyby nic nechtěla. „Ahoj," zašeptá tak, že ji téměř neslyším. Přikývnu na pozdrav, protože kdybych něco měla říct, tak na ni přitom vysypu kupu nadávek, tipu, že mi to mohla říct dříve. „Hele já vím a chápu, že jsi na mě naštvaná, ale nemůžeš to přejít? Nic tím nevyřešíš a navíc já ve středu odjíždím a šance, že se budeme vídat, je mizivá." Ukončila svůj kratší monolog. Měla pravdu. Nic tím nevyřeším a já bych si měla užívat ještě poslední tři dny, když počítám dnešek, kdy tu bude. Zase mě dokázala přesvědčit, že má pravdu, vždycky to uměla a teď to není vyjímka. „Dobře, máš pravdu," přitáhla jsem si ji do objetí. Musím si ji užít, když se pak možná nikdy neuvidíme. My totiž doma nemáme finanční prostředky, abych mohla létat na druhý konec  USA a oni je teď mít taky nebudou, když si koupili dům. Zase mi je do breku z mých myšlenek. „Mám tě ráda, Aubrey," řekla mi do ramene Lucy. Já vím. „Já tebe taky," zašeptám nazpátek. Po chvíli se od sebe odtáhneme a vytáhneme věci na angličtinu. Bohužel dneska je to jediná hodina, co máme společnou. Společně se vydáme do třídy. Sedneme si jako obvykle do naší poslední lavice u okna a vyčkáváme příchod učitele. Teda ona vyčkává příchod učitele, já se rozhlížím, jestli někde neuvidím jeho. Bohužel ho nikde nevidím. Vždyť napsal, že se tu uvidíme. „Co se děje?" Vytrhne mě z mého zamyšlení moje spolusedící. „Nic, proč?" Proč by mi mělo něco být? „Protože se půl hodiny rozhlížíš po třídě se zklamaným výrazem." Oh, na tom něco bude. „Jen někoho vyhlížím." Snažím se vyhnout tomu, aby se mě vyptávala, no i když tomu nezabráním, i kdybych se snažila sebe víc. Naštěstí mě zachrání od jejího vyptávání zvonění, které nám všem oznamuje začátek hodiny. Sice učitel přijde asi až 5 minut po zvonění, no nevadí nám to samozřejmě. „Hello guys," přivítá nás náš angličtinář. Sborově mu odpovíme a on nám dá pokyn, že si máme sednout.

Celou hodinu nám angličtinář vysvětloval gramatiku a poslouchali ho asi jenom čtyři lidi. Ne, že bych se divila, právě, že naopak, protože on jenom vysvětluje a je to strašně nudné. Prostě abych to shrnula, neumí ty hodiny oživit. Pochoduju sklesle chodbou a přemýšlím, kde asi je. Proč mi psal, že se uvidíme ve škole, když tu není. Otevřu skříňku a povzdechnu si nad faktem, že tady ještě budu muset strávit pět hodin a to bez něj. Neberte mě jako závisláka na něm, ale poslední týden mi v celku dost zpříjemnil a teď se tu prostě neukáže a já se cítím neskutečně ztracená. Najednou mě napadne, že bych přece mohla odejít. Přijde mi to hrozně spontální, tak si beru věci a jdu k východu. Vždyť už jsem dospělá a můžu si dělat, co chci. A kdyby to byl problém, tak úplně v pohodě překecám Jimma, aby mi napsal omluvenku. Téměř sahám na kliku, když mě v tom zmrazí ten jeho chraplavý hlas. „Snad se někam nechystáš?" Otočím se a vidím ho tam stát v celé své kráse. Krev se mi hrne do tváří z toho, že najednou chci zůstat jen díky tomu, že tu je i on. Vlastně chci být vždycky tam, kde je on. „Ne, nechystám," odpovím mu s mírným sarkastickým podtónem. „To je škoda, chtěl jsem tě někam vzít." S těmito slovy vyjde z budovy školy. Stojím na místě jako opařená a přemýšlím, jestli mi právě řekl pravdu. Otočím se a přes skleněný vchod si můžu všinout, jak mě pozoruje. Vůbec nepřemýšlím, nad tím, jestli dělám dobře, že jdu. Co to plácám, jasně, že ne. Mířím k jeho černému Range Roveru a přitom ho pozoruju, jak se mu na tváři rýsuje úšklebek. „Co?" zeptám se, když přijdu blíže. „Věděl jsem, že mi neodoláš a přijdeš." Mrkl na mě. Namyšlenej debil, pomyslím si. Nakonec se jeho poznámce usměju. Otevře mi dveře od auta a já nastoupím. Vlastně kam pojedeme, napadne mě během toho, co nastupuje Richard. Sedne si na místo řidiče a nastartuje. Vyjedeme ze školního parkoviště a jedeme mně neznámo kam. „Kam máme namířeno?" Jako odpověď dostanu jen zakroucení hlavy v nesouhlasu, že mi to nepoví. Protočím očima a zároveň si povzdechnu. Zanedlouho můžu cítit jeho dotek dlaně na mém stehnu. Pohled stočím k jeho ruce. Nevím proč, ale jeho dotek mě neskutečně uklidňuje. Jeho dotek je horký a jemný, ale zároveň mi přijde takový chtivý. Moji ruku položím na tu jeho a naše prsty propletu. Ten pohled na naše propletené prsty se mi neskutečně začal zamlouvat. Pousměju se nad faktem, že s ním pravděpodobně strávím další den. Den, kdybych měla být ve škole. Ale abych byla upřímná, vždycky jsem byla ta ‚good girl', která donesla každý úkol, neodmlouvala učitelům a v hodinách dávala pozor, teď je s tím konec. Už mě nebaví ten stereotyp, potřebuju změnu, které se mi teď dostává až až. „Jsme tady," můj tok myšlenek je vyrušen Richardem, který mi oznámil, že jsme na místě. Už si chci otevřít dveře, ale on mě předběhne a pomůže mi seskočit na zem. Je to od něj hezké, že se chová jako gentleman. Rozhlédnu se po okolí a dochází mi, že jsme vlastně před jejich domem. „Co tu děláme?" Podívám se na něj. „Jen jsem tady chtěl nechat auto. Napadlo mě, že jsme pořád nebyli na té procházce." Upřímně se usmál. Mám pocit, že se mi podlomí kolena. „Ale nejdřív..." nedořekl to a přisál se mi na rty. Začala jsem s ním ihned spolupracovat. Jeho polibky byly vášnivé, ale zároveň tak jemné až opatrné. Moje ruky mu omotám kolem krku a on své dlaně přesune na mou tvář. Moje prsty posunu výš a tím docílím toho, že jsou v jeho vlasech. Trochu za ně zatahám. Z Richarda vyjde sten a mě to povzbudí, abych pokračovala. Ale než jsem to stihla zopakovat, odtáhl se ode mě. Vůbec se mi nelíbí, že mé rty ovál studený vítr. „Musíme kurva přestat, nebo tě ohnu tady a teď." Řekl vážně. Trochu se zamračím, nemám ráda, když někdo mluví sprostě. No, ale dalo by se říct, že u něj mě to nějakým způsobem přitahuje. Nic mu na to neodpovím, jenom na sebe koukáme. Myslím, že trochu znejistil, když jsem mu na to nic neřekla. „Jdeme?" Zeptal se nervózně. Přikývnu.

Jdeme mlčky už asi čtvrt hodiny. Nechápu, jak jsem dokázala být tak dlouho zticha. Přece jenom jsem holka a ty jsou většinou ukecané, což já rozhodně jsem. Najednou Richard zastaví a se mnou to trhne, jelikož se držíme za ruce. „Tak jo, nebaví mě, že jenom mlčíš, říkej něco." Tázavě na něj pohlédnu. Já mám něco říkat? Proč neříká něco on? Nejspíše si všimne mého pohledu. „Dobře, dobře. Začnu já. Kam jsi šla, než jsem tě ve škole potkal?" Je od něj opravdu pozorné, že by on, jako kluk, mohl začít konverzaci. „No vlastně jsem byla na odchodu." Začervenám se, když se mu v podstatě přiznám, že jsem chtěla utéct ze školy. „Oh, to tě to dneska ve škole až tak moc nudilo? Nebo ti jen chyběla moje přítomnost?" Uchechtne se. Usměju se na něj. „Chceš znát pravdu? Tak nějak obojí." Přiznám se mu. Nevidím důvod, proč bych mu měla lhát. Chvíli vypadá zmateně, ale nakonec se mu na tváři objeví úšklebek. „Já jsem věděl, že jsem ti chyběl," jeho úšklebek se ještě rozšíří. Protočím očima. „A kde jsi vlastně byl?" Zeptám se, protože mě to opravdu zajímá. „Měl jsem něco na práci," snaží se z toho vykecat. Když mi to nechce říct, páčit to z něj nebudu. Však on mi to časem řekne, až bude chtít. Mám ale strach, že se mi to vůbec nebude líbit, proč by mi to jinak nechtěl říkat? „Aha," hlesnu nakonec. Chtěla jsem pokračovat v chůzi, ale on mi zatahal za ruku, otočil mě tím a přitáhl si mě blíž k sobě. Intenzivně se mi koukal do očí, jako já jemu. Jedním prstem přejel přes mou tvář a neposedný pramen vlasů mi dal za ucho. A já najednou nechtěla, aby tato chvíle skončila. Začal se přibližovat, až se jemně otřel svými rty o ty mé. Byl to jenom jemný a rychlý, přitom, ale pomalý polibek na rty. Odtáhl se a já se na něj zmateně koukala. „Mám jednu otázku," zašeptám do ticha, které mezi námi panovalo. Kývl hlavou na znamení toho, že poslouchá. „Proč já?" Tahle otázka mi v hlavě leží už celkem dlouho a teď byla perfektní příležitost ji povědět nahlas. Nic neříká, spíše mě pozoruje, jako by se mě očima ptal, jestli to myslím vážně. Po chvíli si, ale všímám, že nekouká na mě, spíše přese mě. Už jsem si myslela, že neodpoví, no zmýlila jsem se. „Protože...," dál nepokračoval, vypadal, jakoby přemýšlel. „Kurva, já nevím proč. Možná to bude tím, jak jsi přitažlivá, anebo tím, že jsi tak zkurveně jedinečná." Zašeptal. Kdyby mě nedržel, tak spadnu. Jakoby se mi nohy právě přeměnily v želé a já je nebyla schopna ovládat. Začervenám se, když si uvědomím opravdový význam těch slov. Richard neumí vyznávat city, prostě takový není. Tak proč mi tady právě řekl, že ho přitahuju? Koukáme si mlčky do očí po jeho ‚přiznání'. Nemám vůbec tušení, co bych mu na to měla odpovědět. Je to jako byste se učili celý den na test, a pak když před vámi leží na stole, uvědomujete si, že stejně nevíte, co jste se včera učili a tloukli si do hlavy. „Měli bychom jít," promluví nakonec. Tak se otočíme a kráčíme ruku v ruce zpět k jeho domu. Byli jsme v lese poblíž jejich domu. Měli jsme původně v plánu dojít k staré chatě, která je jen asi 2 kilometry od začátku lesa. Ale jak je vidno, plán se neuskutečnil. Cesta přibližně trvá 20 minut pomalejším krokem. Než se naděju, stojíme před jejich domem a já totálně nevím, co bude následovat. Vždyť ani nemáme vyřešeno, co to vlastně jsme. To je další z mých mnoha nevyřčených otázek. Příliš se bojím odpovědí na to, abych se zeptala. „No asi je čas se rozloučit," promluvím jako první nakonec já. „Pořádně se rozloučit." Po vyřčení těchto slov, se objevují jeho rty na mých. Skousne můj dolní ret a já mu zavzdychám do pusy, čímž mu umožním přístup do té mojí. Jeho jazyk se střetne s tím mým a začíná bitva. Zanedlouho mě Ríša vyzvedne pod stehny a opře mě o zeď jejich domu. Já mu vkládám ruky do vlasů, za které následně začnu tahat. Po chvíli se odtáhne. „Jdeš nahoru?" Zeptá se mě udýchaně.

POZNÁMKA: v minulém díle jsem říkala, že tento mám rozepsaný, tak proto tu je dříve. Chci Vám všem moc poděkovat za votes a komentáře♥ Strašně moc mě to těší. Takže všem děkuju:) Snad se Vám bude tento díl líbit:)

Užijte si den,

Simík