Shut up and kiss me (CZ)

Nesení následku #22

Ne, ne, ne, ne, NE! Já nemůžu být těhotná. Vždyť mi není ani dvacet. Zoufale pohlédnu na Richarda doufajíc, že on bude vědět, co mám dělat. K mému neštěstí vypadal podobně jako já. Na obličeji mu byla vidět vráska značící stres. „Co budeme dělat?" Zmateně šeptnu, ale dopředu vím, že se mi odpověď nedostane. „Co mám dělat?! Já nemůžu být těhotná!" Vykřiknu do toho hrozně otravujícího ticha, které mezi námi panovalo. Tikám pohledem po celé kuchyni jenom proto, abych se vyhnula Richardovu pohledu. „Hej, hej, hej, nemusíš zmatkovat, ok? Existuje pilulka po sexu, kterou si holka dá a zabrání to nechtěnému těhotenství." Po těchto slovech, už byla cítit v místnosti uvolněnější atmosféra mezi námi dvěma. Trochu se na něj naštvu. Proč mi to do háje neřekl hned? Já se tady, jako naprostý debil stresovala. Všimnu si jeho usmívajícího obličeje. Co je tak vtipného? „Něco k smíchu?" Vyprsknu ze sebe hnusněji, než bych chtěla. „To jak si začala zmatkovat, bylo tak roztomilé. Celou dobu jsem věděl, co dělat. Přiznávám, bylo ode mě trochu hnusné, že jsem tě v tom nechal nějakou tu minutu topit." Tak on si z toho ještě dělá srandu? Odfrknu si. On by nemusel nosit 9 měsíců pod tričkem důkaz, že s někým spal. „Teď na mě budeš naštvaná?" Slyším značné pobavení v jeho hlase. Jo, budu, pomyslím si. Moje myšlenka je vyvrácena ve chvíli, kdy mě Ríša zezadu obejme a začne mi krk obsypávat motýlími polibky. „Nebuď naštvaná," šeptá mi do krku. Nevím, jak to dokázal, ale moje naštvanost, jako mávnutím kouzelným proutkem zmizela. „Nemyslel jsem to zle, jen jsem si chtěl z tebe udělat srandu," pokračuje v šeptání a líbání mého krku. Je opravdu dobře, že mě drží, protože kdyby ne, tak už ležím na zemi. „Pořád se zlobíš?" Odtáhne se ode mě a já hned pocítím nesmírně velkou touhu zase cítit jeho polibky. Otočím se, abych viděla na jeho obličej, tedy konkrétně na jeho krásně kaštanové oči, které mě aktuálně probodávají tím nejkrásnějším pohledem. „Ne," šeptnu a dám mu rychlou pusu na jeho plné a růžově zbarvené rty. „Tak já nám jdu udělat tu snídani," přikývnu na znamení toho, že s ním souhlasím. Když se otočím a chystám se odejít z kuchyně, protože se mi chce na záchod, tak mě ještě Richard rychle plácne přes zadek, čemuž se ani nevím proč, zachichotám.

„Bylo to výborné, děkuju," obdaruju ho jedním ze svých úsměvů. „Bylo mi ctí ti udělat snídani," věnuje mi zase ten jeho upřímný úsměv, ze kterého se mi podlamovala kolena už když jsem ho viděla poprvé. Když se nad tím zamyslím, tak z Ríši by byl úžasný kuchař. Nejenom, že umí báječně vařit, ale i dobře vypadá – dobře, přiznávám, že vzhled nemá s vařením nic společného, ale je to pravda, on je prostě dokonalý. Je to můj pan Chodící Dokonalost. Nevšimla jsem si, že se svým myšlenkám křením, dokud mě na to neupozornil Richard poznámkou. „Proč se tak usmíváš? Že ty myslíš na něco nekalého?" Hned mi dojde, co tou nekalostí myslí. Svůdně na něj mrknu a nechám ho, aby si myslel, co jenom chce. Přece nemusí znát každou moji myšlenku, no ne? „Pokud chceš, ty nekalosti můžeme klidně zrealizovat," olízne si svůj dolní ret. Nevím, co mě to napadlo, ale najednou mířím k němu a vzápětí mu sedím na klíně. Sleduju každý jeho pohyb. Vypadá trochu nervózně, ale nemůžu přijít na to proč. Svoje rty přiblížím k těm jeho a čekám, dokud on není ten, co je spojí. Po chvilce už si užívám toho blaženého pocitu, když se jeho rty setkaly s těmi mými. Opatrně jimi pohybujeme, jako by jsme se báli, abychom snad tomu druhému neublížili. Já se do toho polibku snažím dát všechny pocity, které vůči němu cítím, ale nemůžu říct, jestli se mi to úplně povedlo. Zuby vezme můj dolní ret a jemně za něj zatahá, načež já reaguji zavzdycháním do jeho úst. Trochu si poposednu na jeho klíně, jelikož mi ta předešlá poloha neúplně vyhovovala. Omylem se otřu o jeho rozkrok tím mým. „Kurva," vydechne, když se ode mě odtáhne. „Vůbec nevíš, co mi to děláš," nad jeho slovy se začervenám. Nevím, ale on taky na druhou stranu neví, co dělá mě. Takže, když to shrnu, tak je to vzájemný. Zvednu se z jeho klína s myšlenkou, že bychom měli jet koupit ten prášek. „Kde se to prodává?" Asi jsem hodně pozadu, ale tohle jsem nikdy nemusela řešit. Zkoumá pohledem můj výraz v obličeji a nevypadá na to, že ví, o čem jsem mluvila. „Ten prášek. Kde se kupuje?" Upřesním mu to, aby to pochopil. „V lékárně. Už tam chceš jet?" Myslím, že je trochu překvapený, ale nemůžu přijít na to proč. Dám mu prostou odpověď v podobě přikývnutí. Bez jakékoliv jiné konverzace se vydám do svého pokoje v prvním patře. Chtěla bych si na sobě nechat jeho tričko, což ovšem není možné, protože on by neměl, co na sebe a ostatní holky – i někteří kluci – by mi ho okukovali a to přece nechceme. Rozhodnu si na sebe dneska obléct světle modré uplé džíny a šedé tričko s bílým nápisem ‚Hipsta please'. Leknutím sebou trhnu, jakmile si uvědomím, že za mnou postává Richard v celé své kráse a pozoruje mě, jak si češu vlasy. „Vyděsil jsi mě," odůvodním mu, proč jsem sebou, tak trhla, i když se mě na to neptal. Na tváři mu hraje spokojený úšklebek a já si tím potvrdím, že to byl jeho účel.

O půl deváté už sedíme v autě a jedeme do místní lékárny, zatímco ve mně roste nervozita. Absolutně netuším, proč jsem tak nervózní z koupení jedné tabletky. Možná to bude tím, že se bojím pohledu té lékárnice, který po mě hodí, když ji sdělím, co potřebuju. Auto zastavuje a já zjišťuju, že po cestě sem se ze mě stal malý uzlíček nervů. Ríša vypne motor a vytáhne klíček ze zapalování. Podívám se na něj a vypadá naprosto v klidu. Jak je možné, že je tak klidný?! V hlavě zmatkuju a moc dobře vím, že to na mě jde poznat. Pohled přesměruje po nějaké chvíli na mě. Dívá se mi upřeně do očí a pod tak intenzivním pohledem dostávám ještě větší strach. „Bojíš se a jsi nervózní," asi to měla být otázka, ale spíš to vyznělo, jako oznamovací věta. Přikývnu, protože nejsem aktuálně schopná ze sebe vydat ani hlásku. „Není proč se bát," uklidňuje mě, přičemž položí svou ruku na tu mou, která se klepe v mém klíně. „Pokud chceš, tak tam půjdu jen já." Opravdu by pro mě toto udělal? Ale i přes to, že si jeho nabídky vážím, jsem nucena ji odmítnout. Nebylo by ode mě hezké, aby tam šel jen on, když za tuto situaci můžeme oba dva. „Půjdeme oba," řeknu rozhodně. On mi věnuje povzbudivý úsměv a vystoupí z auta, které následně obejde, aby mi otevřel dveře. Toto gesto na něm úplně zbožňuju, teda já ho zbožňuju celého, ale s ním i toto milé a gentlemanské gesto. Podá mi ruku a pomůže mi ven. Zamkne auto, jakmile za mnou zavře dveře. Podá mi ruku a kráčíme ruku v ruce přes parkoviště. Dvakrát se pořádně nadechnu, než vejdeme do lékárny. Nikdy jsem je neměla ráda. Všechno bylo bílé, všude plno léků a nepříjemné lékárnice. „Dobrý?" Zašeptá směrem ke mně Ríša, který si asi všiml, jak nepříjemně se cítím. „Ne, ale to bude dobrý," pokusím se na něj usmát, aby to bylo přesvědčivé, ale to se mi bohužel nepodařilo. Pokračujeme v chůzi až k pultu, kde sedí na kolečkové židli paní, které může být okolo čtyřiceti let. Na očích má brýle, kterých si všimnu, až nám věnuje přísný pohled. Už teď vím, že ji nemám ráda. „Co potřebujete?" Zní, jako bychom to tady měli v plánu vykrást. Ale kdo by vlastně vykrádal lékárny? „Máte tady prášky po sexu, když jsme neměli jiný způsob ochrany?" Než stihnu něco říct, Richard se ji zeptal stejně nepříjemně, jako ona nás. „Kolik Vám je let? Můžou se prodávat až od 16 let," seznámí nás, teda aspoň mě, protože jsem to nevěděla, s pravidly. „Kurva, vypadáme, jako někdo, komu ještě nebylo zkurvených 16 let?" Uchechtnu se nad Ríšovým výběrem slov. Paní za pultem nám oběma věnuje pohoršený pohled a odejde k poličkám, které jsou v zadní části lékárny. „Nemusel jsi být tak nepříjemný," pošeptám mu do ucha, přičemž si stoupnu na špičky. „Ale nepovídej, vždyť se ti to líbilo," zamrzla jsem na místě potom, co vyslovil tu větu. Jak do háje může vědět, že se mi to líbilo?! Ale musím uznat, že má pravdu. Nikdy se mi nelíbilo, když někdo mluvil sprostě, ale u něj to je jiné, u něj se mi to prostě líbí. Mezitím, co tu přemýšlím o tom, co se mi na něm líbí, se vrátí paní Protivná a položí před nás na pult krabičku. Richard tam položí peníze, vezme krabičku a už mě táhne směrem ven z lékárny. K autu dojdeme mlčky. Odemkne auto a zase mi otevře dveře. Nasednu a Ríša je za mnou opětovně zavře. Slyším, jak otevírá kufr auta a něco z něj vytahuje. Po chvíli už sedí vedle mě a podává mi láhev a vodou. „Na," dá mi ruky jednu pilulku a láhev. Pilulku si dám na jazyk, a co nejrychleji to zapiju vodou. Pití zašroubuju a položím ho na zadní sedačku. „Dobrý?"

„Jop, proč by ne?" Věnuju mu upřímný úsměv. Podívám se na něj a v mysli se mi zrodí otázka, na kterou bych strašně ráda znala odpověď. Váhavě na něj pohlédnu, když startuje auto. Vypadá uvolněně a já si myslím, že je ta nejlepší chvíle se ho zeptat. „Ríšo?"

„Hm?"

„Řekněme, že by ten prášek nezabral a já bych otěhotněla. Opustil by si mě?"

POZNÁMKA: omlouvám se, že je tento díl trochu kratší. Vůbec jsem neměla tušení, co do něj dát, ale něco jsem splácala, tak snad se Vám bude líbit♥

A co si myslíte, že ji Richard odpoví? Zůstal by s ní? Nebo by ji zbaběle opustil?:O)

- Simík