Shut up and kiss me (CZ)

Epilog #25

*O tři roky později*

Když teď přemýšlím nad tím, co jsem mohla udělat jinak, tak vím, že by to bylo hodně věcí, které bych teď udělala úplně jinak, avšak jedna věc, kterou bych nikdy nezměnila je moje láska k němu, k Richardovi. Když se podívám zpátky do minulosti, jak byl náš vztah na začátku takový komplikovaný, tak jsem ráda za to, že to dopadlo tak, že jsme se oba do sebe zamilovali a nedokázali si představit život jeden bez druhého už tehdy. Ríša mi tehdy vlastně ukázal, kdo jsem a co chci. Já jemu zase otevřela oči a ukázala mu, že je život mnohem hezčí, když ho má s kým prožívat.

S Ríšou jsme po maturitě jeden rok cestovali po světě. Navštívili jsme spolu Lucy v Californii, byli jsme v Paříži, v Londýně, na Maledivách, Novém Zélandě, Madagaskaru a ještě jsme navštívili různá malá městečka v Japonsku. Byl to kouzelný rok, ale zároveň hodně náročný, jelikož jsme oba dva studovali na dálku, ale oba jsme to úspěšně zvládli. Nakonec jsme se usadili v New Yorku, kde jsme si koupili byt a teď tam společně žijeme. Školy máme docela blízko a tak aspoň nemusíme dojíždět. Už tu za námi byl i Jimmy a Jason. Bylo vtipné, když jsem jim tehdy oznámila, že s Ríšou chodím. Jimmy byl hodně rád, že jsem si někoho konečně našla, ale Jason docela vyváděl, ale nakonec, když Richarda poznal, stali se z nich dobří kamarádi. Ale opravdu mě mrzí, že Richardovi rodiče na něj kašlou. Vím, že Ríša dělá, že mu je putna, že o něj nemají zájem, ale nejednou se mi vybrečel kvůli toho na rameno. Samozřejmě, že teď vůbec nemají tušení, kde se jejich syn nachází, nebo s kým je, upřímně řekla bych, že byli i rádi že mají v domě více místa, když se Ríša odstěhoval. Naštěstí Jim a Jason mu nabídli, že se jim kdykoliv může vyzpovídat s mužskými problémy, což ho tehdy hodně potěšilo. Já jsem opravdu velice ráda, že mám Jimma a Jasona, protože teď nevím, co bych si bez nich počala.

„Aubrey?" Z ložnice uslyším, jak mě volá můj milující přítel. Zvednu se z gauče a trochu si poupravím jeho tričko, které mám právě na sobě. Posledních dnů jsem byla pouze doma, jelikož jsem jenom zvracela, bolelo mě břicho a hlava. Samozřejmě moc dobře vím proč, no Richard to ještě neví, stále jsem nepřišla na způsob, jak mu to oznámit. Pomalím krokem se dobelhám do ložnice, kde spatřím jen v boxerkách, rozvaleného Ríšu na naší posteli, který vypadá na to, že je jedenáct, dost ospale. „Jo?" Trochu se uchechtnu, protože bych řekla, že je na tom po včerejšku, zdravotně hůře, než já. Včera byl v baru s Jakeem a Lucasem, s jeho stálými přáteli ze střední, s kterými jsem se po nějaké době nakonec spřátelila. „Mohla bys mi prosím donést aspirin?" Jeho chraplavý hlas je pořád nehorázně sexy, jako když jsme byli na střední. Přikývnu, i přes to, že to nemohl vidět. V kuchyni mu napustím sklenku vody, do ruky si ještě vezmu jím požadovaný aspirin a vydám se zpět do ložnice. Richard už sedí na posteli a očekává můj příchod. Jakmile mě spatří, všimnu si jeho jiskřiček v očích. Jsou tam vždycky, když se na mě dívá, což mi překvapivě lichotí. Podám mu aspirin, následně sklenku s vodou a pozoruju, jak sklenku vyprázdní na jeden lok. „Víš o tom, že ti ty moje trička neskutečně moc sluší? Měla by si je nosit pořád, i ven. Ale víš co? To radši ne, ještě by ostatní chlapi očumovali více, než je třeba to, co patří jenom mě." Usměju se nad tou větou, protože tohle je něco, co se na něm nikdy nezmění. Vždycky bude tak majetnický, ale když se to týče mě, tak to miluju a nevadí mi to. Už se chystám z ložnice, když mě opět zastaví Ríšův chraplák. „Už je ti lépe? Vím, jak na tom si ty poslední dny," povzdechne si, ale všimnu si jeho menšího úšklebku na tváři, což znamená jediné, ten kluk má něco za lubem. „Je mi lépe, pročpak?"

„Mohli bychom si zajít někam na večeři, pak se třeba projít do parku... Říkal jsem si, že jsme dlouho nikde nebyli, myslím, jakože nikde na rande. Tak co šla bys?" Červená se a mně dochází, proč měl ten úšklebek, prostě mě jenom chtěl pozvat na rande. „V kolik mám být připravená?" Je mi jasné, že se musím nějak hezky upravit, bylo by fajn, abych na našem po-dlouhé-době rande nevypadala, jako někdo, kdo neví, co to jsou líčidla. „V sedm." Odpoví jednoduše.

„Vypadáš nádherně," teď večer to slyším už asi po desáté, ale nestěžuji si, lichotí mi to, i když to není nic moc. Vzala jsem si na sebe černé krajkové šaty, které sahají do půlky stehen, na oči jsem použila pouze řasenku, na rty jsem dala jenom trochu lesku a vlasy jsem si natočila do loken.

Jdeme se projít do parku, ale dost mě znepokojuje tempo Richardovi chůze. Jdeme fakt rychle, což je pro mě blbé, protože jsem mu na té procházce chtěla říct o tom, co se mnou vlastně děje, ale jelikož je Ríša asi 5 metrů ode mě, tak mu to asi těžko řeknu. „Můžeš zpomalit? Ten park nám nikam neuteče!" křiknu na něj. Ríša se otočí, popadne mě za ruku a rozutíká se se mnou. Téměř mu nestíhám, ale když mu to chci říct, tak se zastavíme. Oba se snažíme popadnout dech. „Podívej se nahoru," řekne udýchaně Ríša. Zakloním hlavu, abych viděla na nebe a co nevidím. Letí tam letadlo, které za sebou táhne transparent s nápisem ‚Vezmeš si mě?'. Dám si ruku na ústa a chci se podívat vedle mě na Ríšu, ale zjistím, že přede mnou klečí a v ruce má tmavě modrou krabičku, kterou otevírá, když se na něj podívám. „Aubrey Grace McBrayová, vezmeš si mě?" V krabičce se leskne stříbrný prstýnek s diamantem uprostřed. Zalapám po dechu a nevím, co mu mám odpovědět. Je tu ještě ta věc... Zhluboka se nadechnu a spustím. „Ríšo, víš, já už bych ti měla říct..." hlas se mi zlomí, protože nevím, jak mám pokračovat a navíc se bojím jeho reakce. On vyskočí na nohy a jiskřičky v jeho očích pohasnou. Ó, můj bože, došlo mu to. „Ty si mě podvedla?" Zeptá se a já jsem chtěla přikývnout, než mi došlo, co řekl. „Cože?! Ne! Jak tě to napadlo? Vždyť i kdybych se snažila tě podvést, tak bych prostě nemohla, na to tě moc miluju," uklidním ho aspoň, co se tohoto týče. „Tak v čem je problém? Proč si prostě neřekla ‚ano'?" Všimnu si, jak se jeho oči začínají lesknout, což je zlé. On brečí jenom v opravdovém stavu nouze, takže bych už to neměla dále natahovat. „Je tu něco o čem jsem ti neřekla, víš... Uhhh... Ono... Myslím, tím,... No důvod, proč mi nebylo poslední dobou dobře..," Zakoktala jsem se uprostřed věty. Ať mu to dojde, ať to nemusím říkat nahlas, prosím. Moje motlitby nebyly vyslyšeny, když si všimnu jeho zmateného pohledu. Pohledem sjedu k mému břichu a doufám, že mu to docvakne. Položím si dlaň na moje ještě zatím ploché břicho a pohladím ho. Zvednu pohled a snažím se vyčíst cokoliv z jeho výrazu, i když jak zjišťuju, tak to není možné. „Ty – teda my... My čekáme dítě?" Šeptne a mě začnou pálit slzy v očích. Tuším, že toto je konec. Prostě to skončí, protože já si to dítě nechat chci. Už na to mám věk a nechci mít děti až ve třiceti. Přikývnu a zároveň mi jedna slza sklouzne po tváři. Pohlédnu na něj a on udělá něco, co bych rozhodně nečekala. Opět si klekne a nastaví tu krabičku, jako předtím. „Aubrey Grace McBrayová, vezmeš si mě?" Odhalí ty jeho krásně bílé zuby. „Chci si tě teď vzít o to víc, když vím, že čekáš dítě. Moje a samozřejmě i tvoje dítě," jeho úsměv se ještě rozšíří. Právě mi spadl kámen ze srdce. On se mnou chce mít dítě, toto je nejlepší den mého života. Vrhnu se mu okolo krku. „Vždyť já už jsem jenom tvoje dávno!" Vykřiknu a je mi jedno, že jsou okolo nás lidi. Odtáhnu se od něj a podívám se mu do očí. „Miluju Tě, Richarde Jamesi Ryane," a vtisknu mu polibek na rty. Oplatí mi ho a tentokrát je to on, kdo se odtáhne. „Já jsem to chtěl říct první."

POZNÁMKA: prvně se chci omluvit za chyby, nechtělo se mi to kontrolovat.  Poslední díl. Jo, já vím, nečekané celkem, ale upřímně už jsem ani moc nevěděla, co mám psát, takže jsem se to rozhodla ukončit. Doufám, že se Vám díl líbil, vlastně celkově celý ten příběh. 

Moc Vám všem děkuju za tolik přečtení, votes a moc krásných komentářů ♥ Vůbec jsem netušila, že se to bude líbit tolika lidem ♥ 

Dále chci oznámit, že budu psát asi FanFiction, ještě nevím přesně o kom, ale určitě budu, i když nevím, kdy ho přidám. 

A chtěla bych Vás poprosit, jestli byste mi do komentářů napsali, jestli se Vám příběh líbil, co byste na něm zlepšili, udělali jinak a tak, ať vím, co mám psát a nepsát v dalších příbězích, děkuju:)

Ještě jednou chci za všechno moc poděkovat, takže opravdu Moc Děkuju♥:)

Mějte se fanfárově,

Simík