Shut up and kiss me (CZ)

Dvě odvážné slova #24

Jakmile mi v hlavě naskočila tato otázka, trochu jsem se na místě spolujezdce ošila. Pohled jsem přesunula na Richardovu dlaň položenou na mém stehně. Najednou se mi ten nepříjemný pocit vrátil a já jeho ruku odsunula pryč z mého stehna. Pohled jsem odvrátila na krajinu, která se kolem nás míhala poměrně rychle, ale i přes to můžu cítit, jak se na mě podíval, když jsem jeho ruku dala pryč. Nohy jsem začala tisknout k sobě, odsunula jsem se víc na pravou stranu, abych u něj nebyla tak blízko. Došlo mi, že z něj mám pořád respekt, kvůli všeho, co mi, kdy udělal. „Děje se něco?" Otočím hlavu a znovu se podívám na jeho profil. Jeho hlas zněl, jakoby ho to opravdu zajímalo. Ale můžu mu věřit? Neudělala jsem chybu, že jsem mu dala další šanci? Vždyť mi tentokrát může ublížit hůř a mě to bude bolet mnohonásobně více, než když mi ublížil poprvé. Cítila jsem se najednou nemožně a hloupě. Vždyť tu sedím s někým, kdo mi ubližoval celé dva roky, jak psychicky tak fyzicky. Nakonec zakroutím hlavou na náznak toho, že se nic neděje, i když to vůbec není pravda. On se na mě rychle podíval a přezkoumal si mě pohledem. Hlasitě polknu a doufám, že nepoznal, že se mi vrátil ten strach z něj a z toho, jak moc mi může ublížit teď. Teď, když jsem se do něj zamilovala. To ticho v autě mě začalo nepěkně dusit, a tak jsem zapnula rádio. Zrovna hráli písničku six degrees of separation od The script. Normálně bych si ji broukala, ale teď na to nemám odvahu. Co kdybych ho tím naštvala? Byl by schopný mi ublížit i teď, když spolu chodíme? „Jsme tady," vypne motor a já vzhlédnu od podlahy auta. Jsme na nějakém kopci, ale jiném, než minule. Tady je výhled na lesy, louky a tak přírodu celkově. Vystoupím z auta za jeho pomoci, i když se jeho ruky tentokrát dotknu jen stěží. Nadzvedne jedno obočí, jakmile se ho pak hned pustím a odstoupím od něj o jeden krok. Ale naštěstí to nekomentuje a jde ke kufru auta. Něco z tama vytáhne a mě dojde, co to je až to položí před auto. Deku rozprostře ne zemi a já zaujatě pozoruju. Teď vypadáme, jako romantický pár, ale jsme jím doopravdy? „Budeš tam jen tak stát, nebo si sedneš za mnou?" Po jeho slovech se váhavě rozejdu na deku a následně si sednu, samozřejmě v bezpečné vzdálenosti. Oba nic neříkáme, jen pozorujeme krajinu před námi. Měla bych být ráda, že tu s ním jsem, ale z neznámého důvodu se ho teď bojím. Daleko široko tu nikdo není – aspoň to tak vypadá – a on by mě mohl klidně znásilnit a pak zabít. S tou myšlenkou se od něj posunu ještě o kousek dál. Ovšem tak, abych si toho nevšiml. „Je tu krásně, že?" Hlavu otočil mým směrem a zamračil se. Jop, tak si toho všiml. „Dobře, co se děje? Děláš jako bych tě měl v plánu zabít. Uklidní tě, když ti řeknu, že tě na to mám až moc rád, abych to udělal?" Po jeho slovech se trochu uklidním, ale pořád je tu ten respekt, který vůči němu chovám. „Řekneš mi teda, co se děje?" Zeptá se znova, když jsem mu před tím neodpověděla. Chvíli váhám, ale nakonec se rozhodnu, že mu to řeknu. Ve vztahu jde přeci o to, aby byli oba dva k sobě naprosto upřímní. „Jde o to, že jsem si uvědomila, že k tobě pořád chovám respekt, kvůli toho, co jsi mi dělal a pořád se tě bojím," řeknu to na jeden nádech. Doufám, že jsem těmi slovy nepodepsala rozsudek smrti. Všimnu si, jak zrychleně dýchá a to znamená jediné... Podepsala jsem rozsudek smrti. Přisune se ke mně a svůj pohled upře do mých očí. Jeho oči mají tmavší odstín, než obvykle a já začínám opravdu bát toho, co mi udělá. Měla jsem držet jazyk za zuby. Vztáhl nade mě ruku a já rychle zavřela oči. Tisknu k sobě oční víčka a vyčkávám bolest, která však pořád nepřicházela. Ucítím, jak mi dá neposedné prameny za ucho a následně otevřu oči. Je tak blízko, že by stačil jeden pohyb a dotkla bych se jeho rtů. „Byl jsem debil a to neskutečně velkej, rozumíš? Nechápu, jak jsem tě mohl bít a tak celkově šikanovat. Chápu, že ze mě máš strach a respekt, ale já už nejsem tím, kým jsem byl, ty jsi mě změnila. Změnila k lepšímu, chápeš? Já tě mám strašně moc rád na to, abych ti ještě někdy jakkoliv ublížil. Už bych na Tebe nikdy nevztáhl ruku, dobře?" Čekala jsem, že mě políbí, ale on mě pevně objal a já se cítila, tak v bezpečí, jako ještě nikdy v životě. Najednou všechen strach a respekt z něj, jakoby opadl a mě přepadl pocit, že někomu na mně záleží, a že mě někdo má opravdu rád.

Když mu to teď řeknu, bude mít nade mnou velkou nadvládu a bude to vědět, ale já mu to chci říct. Cítím, že to je správné rozhodnutí. Měla bych si to pořádně rozmyslet, než to řeknu, protože tím celkem riskuju. Ale neříká se náhodou, že risk je zisk? V mém případě by bylo nejlepší, kdyby mi řekl to stejné, ale spokojím se i s tím, když to prostě přijme. Nadechnu se před tím, než to řeknu. „Miluju Tě, Ríšo," zašeptám mu do jeho voňavého krku.

POZNÁMKA: rozhodla jsem se, že tento díl přidám už teď i když je příšerně krátký, ale chci teď vydávat častěji. Tak doufám, že se Vám bude díl líbit. 

Teď bych Vám chtěla moc poděkovat, tak nějak celkově za všechno^^ Tolik přečtení, votes a komentářů jsem vůbec nečekala, když jsem začínala:) Vážně moc děkuju, ani nevíte, jak moc to potěší:) Jste zlatíčka, opravdu:3)

Tak jak si myslíte, že bude reagovat Richard? A jak vlastně chcete, aby reagoval? A myslíte, že jim ten vztah vůbec vydrží?

Mějte se krásně,

Simík