Dívka s tygříma očima

Tábor Hvězdný prach; část 1/5

1. den

Dnes je sobota. Tak se těším. Ani dospat jsem nemohla. Odpoledne asi ve dvě hodiny pojedu na tábor. Konečně uvidím své dlouholeté přátele. Pozdravím se s nimi, obejmeme se, přivítáme, budeme rozeznávat staré tváře od nových. Jak se rozplývám nad tou představou.

Už jsme po obědě pomalu sedáme do auta. "Na koho se nejvíc těšíš?" zeptám se natěšeně svého bratra, který sedí vedle mě. On se na chvíli zamyslí. "Asi na Čendu." odpoví mi. Nedivím se mu. Čenda je dobrý vedoucí, ale to jsou i ostatní. Radek se mě nezeptá na tutéž otázku, tak to udělá mamka. "A ty?" Usměji se, chytím ji za ruku a odpovím. "Ani nevím, těším se na všechny." Můj bratr se mě jako vždy pokusí zkazit náladu, když mi připomene jednoho otravného kluka. Nikdy jsem ho neměla ráda a neznám snad nikoho, kdo by ho měl rád. Přesto tam všichni fungujeme a udržujeme přátelskou atmosféru. Neděje se, že bychom vyloženě někoho odřízli. To je jen tehdy, když nám chce vyzradit příběh. Stejně se divím, že i přes všechna má prokletí, jsem ho nikdy neměla ve skupince. Na tomto táboře totiž mám dvě dlouholetá prokletí. Tak zaprvé: Vždy jsou účastníci rozděleni do čtyř skupinek po devíti dětech a rozlišeni barvami. Už pátým rokem jsem prokleta jednou barvou. Zelenou. Začalo to na mém třetím táboře, tehdy jsem byla jablečně zelená. Další rok znovu, jen to bylo definováno jako limetkově zelená. Rok poté znovu. Ale pozor! Loni přišla změna! Já nebyla zelená, já byla lahvově zelená! Wow! Mé další prokletí trvá jen čtyři roky. Moje skupinka vždy dostane službu (umývání nádobí) po krupičné kaši. A věřte mi, že není moc podobně nechutných věcí jako patlání se ve vodě s rozmočenou krupičnou kaší. Ta delikatesa, když vám tam někteří účastníci nechají centimetrovou vrstvu zamíchané kaše po celém dně hlubokého talíře. A to nejlepší na konec. Vysypat pak ty zbytky, aby se neucpalo potrubí. Mňamka.

Ze zamyšlení mě vytrhly domy podél silnice. "To už jsme tady?" zeptám se nevěřícně kohokoli v autě. "Ano, brzy budeme zastavovat." odpoví mi mamka. Zachovám se špatně a ani jí za odpověď nepoděkuji. Jsem až moc natěšená na ostatní.

Zastavíme. Hledím přes přední sklo na plácek se spoustou lidí. V levém zadním rohu je kaplička, šikmo od ní směrem k nám je statná lípa. V pravém zadním rohu je dětské hřiště, ale výhled nám na něj cloní dřevěné pódium. Chvíli sedím v autě a pak jak na rozkaz spolu s rodinou naráz vylezu. S úsměvem na rtech se znovu zahledím do davu, když na mě někdo zamává. Hned poznám, kdo to je a zamávám dotyčnému zpátky. "Tak co, už jsou tu?" zeptá se taťka na Terku a Toma, mou sestřenici a bratrance. "Ano, támhle." odpovím a ukážu na osobu, která mi mávala. Šlo totiž o Terku. Mezitím Radek otevře kufr auta a vyndá si z něj cestovní tašku. I já popadám spacák, karimatku, sahám po cestovce, ale tu mi vezme taťka. Poděkuji mu úsměvem a vydám se k davu. S malým batůžkem na zádech dojdu k malé skupince. Hned je všechny poznám. "Ahoj," řeknu všem najednou. Oni mě také pozdraví. Skupinka se skládá jen z pár osob. Terka, Tom, Vája (spolužačka Terky, její nejlepší kamarádka, i moje kamarádka od loňského roku), Magda (moje kamarádka, známe se stejně dlouho, jako je mé prokletí krupičnou kaší). Poprosím Terku, aby mi pohlídala batoh a odnesu si spacák a karimatku. "Ahoj Čendo," pozdravím vedoucího stojícího u dodávky. "Ahoj!" oplatí mi pozdrav, vezme věci a do dodávky je vloží. (Do tábořiště budeme muset nejdříve dojít, abychom s sebou nemuseli tahat zavazadla, odveze nám je Čenda v dodávce.) Já se následně vrátím ke svému hloučku. Připojil se také můj bratr a sem tam nás někdo přijde pozdravit. Brzy přijdou moji rodiče a mamka mi předá papírek. Jeden dá také Radkovi. Na papírku je vytištěný drak. Porovnávám svého draka s ostatními, ale jsem zklamaná. Krom toho, že mám ve skupince z té naší bandy jen Magdu, což není výhra, ale ani prohra, nemá můj drak jako jediný křídla. Takže všichni budou umět létat, ale já, která se to učí už jak dlouho a jednou málem vykopla spolužačce zuby, ne?! Musím se omluvit. Sice je mi čtrnáct, ale mentálně umím být a bývám dítě. Rozhodla jsem se najít zbytek mé skupinky, ale to počká. Přijel totiž jeden můj kamarád. "Ó, Markus konečně přijel," zaraduji se a zamávám mu. (Markuse znám od jeho šesti let. Jeho přezdívka byla dříve delší. Už jsou to roky, co jsme mu říkali Markuskus. Markus je pro všechny z nás mnohem snesitelnější a kratší.) On se podívá mým směrem a taky mě gestem ruky pozdraví. Usměji se a otočím zpět do hloučku. "Já vám říkám, dostat Markuse do skupinky, beru ho všemi dvaceti," řeknu tak pravdu, o které přemýšlím už dva měsíce. Není nikdo, kdo by se mnou souhlasil, ale ani nikdo, kdo by si myslel opak. Znovu se podívám Markusovým směrem. Nejsem však první, s kým se pořádně přivítá. S malým batohem na zádech a spacákem v ruce se rozběhl k brance. Silnici a hřiště totiž od sebe dělí zídka a strouha. Aby se k nám Markus dostal, musí proběhnout brankou. Pár metrů od branky stojí další vedoucí. Přesně vím, co se stane a se zájmem Markuse sleduji. Těsně za brankou odhazuje spacák, který nerad dopadá na zaprášenou zem. "Vesane!" zvolá Markus a skočí do náruče Adamovi. Ten ho chytí a hlasitě se směje. "Markusi!" odpoví mu nadšeně. (Adam je hrozně super vedoucí. Znám ho ještě jako účastníka, ale to už je dávno. To ještě Markus nejezdil na tábory. Kromě snahy, aby byl tábor co nejlepší, má jednu jedinečnou a nádhernou vlastnost. Zůstala mu jeho dětská duše. V jednu chvíli je dítě jako my, v další jde o zodpovědného člověka.) Já věděla, že jsem na něco zapomněla. Zatím jsem jen s touhle partou a ostatní jsem ani nepozdravila. "Lidi omluvte mě, já jdu hledat zbytek mé skupinky a pozdravit ostatní," řekla jsem a vydala se vstříc ostatním. Stačilo se otočit a hned bylo s kým se zdravit. "Marťo!" oslovil mě Markus a objal mě. Já mu objetí vrátila. "Markusi! Ahoj!" pozdravila jsem ho a šla pozdravit zbytek.