Dívka s tygříma očima

Potáborový sraz Poselství Draic-kinů

Dva týdny uběhly jako voda. A předstírat nezájem zúčastnit se potáborového srazu pro tábor Poselství Draic-kinů nemělo cenu. Co je to potáborový sraz? Sejdete se s lidmi z tábora a sdílíte s nimi ještě jeden víkend. Zúčastní se jen ten, kdo má zájem nebo čas. Není to povinné, ale pro lidi jako já, je to příjemné.

Maminka mě vyzvedla na nádraží a odvezla mě autem domů. Ušetřila mi tak přes půl hodiny čekání na autobus a ještě tu hodinu cesty autobusem. Měla jsem celkem honičku, ale nakonec jsem vše stíhala. Vybalit věci, sbalit věci, večeře, kontrola jestli je všechno sbalené, dobalení zapomenutých věcí, dobrá nálada. Ano mám vše. "Můžeme vyrazit," zaznělo autem hned po zabouchnutí dveří spolujezdce, kde seděla mamka. Auto se rozjelo a uhánělo směr náš potáborový sraz.

Dorazili jsme chvíli po Tomovi s Terkou. Vytáhla jsem si své věci a spolu s rodinou za zády jsem se vydala k malé brance ve velké betonové zdi. Protáhla jsem se brankou a trochu jsem přidala do kroku. Nakonec jsem stejně musela čekat na zbytek mé rodiny. Můj doprovod přišel až ke mě a společně jsme se vydali ke vstupním dveřím. Při pohledu do oken domu jsem trochu znejistila. Opravdu tam chci jít? Seber se! Jsi z části tygr, teda asi, a ten se přece nebojí! Přemlouvání sama sebe nepomáhá, zapište si za uši. Je to úplně k ničemu. I přes nejistotu jsem nakonec prošla vstupními dveřmi. Hned jak se dveře zavřely vykouklo pár hlav z místnosti vedle chodby. Přivítaly nás vřelé úsměvy a Magda mě přišla obejmout. Odložila jsem si věci a objala jsem ji. Úsměv nechyběl ani na mé tváři. Tmavé sluneční brýle zakrývaly mé oči tak, jako vždy. "Přede mnou nemusíš mít ty brýle," řekla a usmála se na mě. "Ale před ostatními ano," odpověděla jsem jí a pohlédla jsem jí přes rameno. Tam už stál Zdenda a bral si doklady potřebné k našemu krátkému pobytu. Když bylo vše vyřízeno, Magda odstoupila, abych mohla projít. Pobrala jsem si věci a rozloučila jsem se s rodiči. Prošla jsem okolo stolku, kde si ještě Zdenda rovnal nějaké papíry, asi přihlášky. Vstoupila jsem do prvních dveří po mé levici a rozhlédla jsem se po místnosti. Vyhledala jsem roh v obležení Toma, Terky, Váji a Magdy. Tak a teď se nacpu mezi vás, ať se vám to líbí nebo ne. Jak jsem si řekla, tak jsem udělala. Došla jsem a odložila si věci mezi ty jejich. Čekala mě řada objímání. No řada. Objala jsem lidi, kteří měli zájem a začala jsem si chystat místo na spaní. Mohla jsem být aspoň trochu v klidu, ale nechtěla jsem dělat další rozruch. Nechala jsem si nasazené brýle a brzy jsem se zapojila do života v místnosti. Oslovil mě Zdenda a představil mi další lidi, kteří se mnou uskuteční víkendovku. Řešili jsme to při hraní jedné deskové hry. Já jsem jen poslouchala a snažila se přizpůsobit a zařídit si potřebné podklady. Měla jsem starší telefon s minimálním připojením, takže stahování podkladů trvalo nepříjemně dlouho. Když jsem dosáhla 73 % stažení, omylem mi někdo strčil do ruky a já nechtěně zrušila stahování. "Né! Tak začneme znovu." Všichni mí budoucí spolupracovníci můj výkřik ignorovali, takže když se po půl hodině zeptali, jak jsem na tom, odpověděla jsem. "Přerušilo se to, jedeme od začátku. Jsme na nádherných 27 %. To je fajn. Až se to stáhne, řeknu vám." Otrávené pohledy se odvrátili a já jsem si už dávala sakra velký pozor, abych nespouštěla stahování do třetice. Hlouček jsme rozpustili. Brzy na to jsem přišla za dívkou, jmenovala se Žofka, která se mnou spolupracovala. "Hotovo, přidáš mě do té skupiny?" zeptala jsem se. "Jasně," odpověděla mi vlídně a já se brzy ocitla ve sdílených souborech pro naši víkendovku.

Za okny už byla tma, když jsme se všichni nahrnuli do jedné z místností. Rychle jsme se uvelebili. Tak jako další z mých přátel jsem zaujala vykousnuté místo v rohu místnosti. Zhasla světla a projektor začal promítat táborové fotografie. Sledovali jsme mistrovské snímky pořízené čendovým fotoaparátem. Vtipným momentům jsme se smáli. Když jsme se objevili na fotce, dělali jsme, že se nevidíme, že se v místnosti vůbec nenacházíme. Když byla nějaká fotka opravdu dobrá, zaznělo tmavou místností. "Nová profilovka!" Později to zvolávalo i 10 lidí. Nechyběli snímky z mnoha her, ani ze života odehrávajícího se na pozadí tábora. Nepřišli jsme ani o videa, kde byla zaznamenána naše divadla. Museli jsme se smát stejně jako poprvé. Tyhle věci za to stojí.

Po promítání jsem vyhledala Kubu a poděkovala mu za diplom, který mě neskutečně potěšil a dokázal mi několikrát zvednout náladu. Pokud jsem se chtěla uklidnit a mít pocit bezpečí, uklidit se do vzpomínek pomocí tohoto diplomu bylo nejpříjemnější. V pozdějších večerních hodinách jsme si nechali promítnout film. Tak jako vždy u měj Magda usnula po prvních 15 minutách. Já jsem se zájmem sledovala promítané obrázky na plátně, přestože se mi chtělo spát.

Na potáborových srazech není předem stanovený program nebo jiný plán, co se bude vyvádět. Hráli jsme deskové, karetní i logické hry a bavili jsme se s lidmi, kteří o to měli zájem. Mohli jsme si povídat o čemkoli jsme měli zrovna chuť a nějaký ubíhající čas nás netrápil. Odpoledne pro nás vedoucí nachystali speciální závod inspirovaný jednou z oblíbených postav táborového příběhu. Rozdělení do skupinek bylo čistě na nás. Nebudu lhát bylo i celkem jasné, jak rozdělení dopadne. Nakonec jsme se vykašlali na to, kdo byl lepší a hru jsme si ještě párkrát zopakovali. Čenda už bohužel musel odejít, když jsme se ze hry vrátili, tak se se všemi rozloučil.

Večer jsme si zase promítali film. Uvelebila jsem se ve stejném místě jako předešlý den, ale společnost v mém okolí se změnila. Asi ve třetině filmu jsem se rozhlédla, kdo ještě zůstal funkční a film sleduje. Zahleděla jsem se na Kubu, který seděl jen o pár lidí dál. Nevím proč, ale najednou se mi zastesklo po taťkovi. Tak trochu jsem chtěla, aby teď ten film sledoval s námi a chtěla jsem si opřít hlavu o jeho rameno. Když mi došlo, že si na jeho místě představuji Kubu, zhrozila jsem se nad vlastní myšlenkou. Rozhodla jsem se, že už dnes musím vypnout mozek úplně, protože se mi tahle myšlenka ani trochu nelíbila. Po filmu a nezbytné hygieně jsem se uvelebila ke spánku.

A další den po mnoha loučeních jsem zase mířila domů. 

Omlouvám se pokazila se mi naplánovaná publikace. Zároveň toho ale využiju a chci vám oznámit, že si přes léto dáme od publikování pauzu. Doufám, že to nikomu vadit nebude a hodlám se konečně pořádně věnovat psaní, tak snad to tak stačí.