Dívka s tygříma očima

Tábor Poselství Draic-kinů; část 3/3

Poslední den před odjezdem

  A je to tu zase. Poslední celý den na tomto táboře. Známé prostředí s několika neznámými lidmi. Úžasné zážitky jsou z tohoto tábora, doprovázené novými lidmi. Mrzí mě, že už to zase končí, že už se zase budu muset loučit. Ale to až zítra. Dnes mě ještě čeká závěrečná běhačka, tak proč jsem tak smutná?

Hned po klidu po snídani jsem se nemohla dočkat. Byla jsem překvapená, když místo dlouhé závěrečné běhačky na skoro celé dopoledne, jsme měli jednu kratší a pak jsme měli čekat. Proč máme jít poslední? A proč jdeme s Maky, která není naší skupinkovou vedoucí? Proč nejdeme s našimi skupinkovými vedoucími? A kde vlastně jsou? Myšlenky mi létali hlavou, během toho, co jsem se zbytkem skupinky seděla v hloučku na schodech. Ptala jsem se Maky, ale nedostala jsem žádnou odpověď. Uviděli jsme skupinku, která vycházela jako první. Sebrali jsme se a pomalu jsme se vydali za Maky, která jako jediná znala cestu. Šli jsme po prašné cestě, pak jsme se začali vyškrabávat do kopce. Cesta plná kořenů, vyšlapaná mezi stromy, nám jen snížila číslici ujitých kroků. Teď jsme pokračovali po cestě vymleté proudy vody. Došli jsme až k postavě v dlouhé černém hábitu s kapucí přes hlavu. Ihned jsem tu osobu poznala. Kuba, teď jako Vír chaosu, stál proti nám. Měli jsme ho uvěznit, asi stejně jako když zahrajete šach mat v šachu. Nebylo to ani tak těžké. Lapila jsem Vír chaosu do amuletu, který jsme už dříve dostali. Spolu s Maky jsme se vydali dále po cestě. Šli jsme pomalou chůzí. Kuba nás doběhl a hned nastala úplně jiná atmosféra. Už jsme nešli se zdravotnicí Maky, už jsme šli s naším skupinkovým vedoucím. Nevím, co ostatní, ale já jsem hned měla pocit takové příjemnější, odlehčené atmosféry. Proč mám ten pocit až teď? To mám něco proti Maky o čem nevím? Vždyť se s Kubou ani tolik nebavíme, vlastě skoro vůbec. On se mnohem víc baví s těma holkama než se mnou. Jsem zase jen další dítě, kterého jméno si musel zapamatovat na hloupých sedm dní. Nejsem v jeho životě nic víc, než další člověk, za kterého dostal zodpovědnost na týden a musí ho začlenit do kolektivu zbylých osmi lidí. Musí řešit problémy, které mezi těmi osmi lidmi nastanou. Přišlo mi, že je tu teď víc přátelská atmosféra, ale přemýšlím nad nepříjemným tématem, samota. Ale proč, když už jsem se s ní smířila. Mé druhé a monstrózní já mi přece brání být s novými lidmi a navazovat s nimi pevná přátelství, neboť o mě nic neví. A ani vědět nesmí.

Postupovali jsme dál po cestě a plnili další úkoly. Až přišla závěrečná scéna. Pokus učinit novým strážcem hlavní postavu, se ukázal jako neúspěšný. Pak přišla zápletka, když se ukázal náš nepřítel. Bývalý strážce se s ním začal rvát, ale souboj byl vyrovnaný. Museli jsme zasáhnout a tak jsme pomocí amuletu vysáli z našeho nepřítele všechno zlo. Zjistili jsme, že byl očarovaný, proto si nepamatoval, že to on je nový strážce rovnováhy mezi světem lidí a kouzel. Proběhlo tedy předání stráží a my úspěšně dokončili příběh. "Když si nepohneme, sní nám všechnu krupičnou kaši," namítl Kuba a celá naše skupinka zařadila turbo rychlost. No tedy, chvíli jsme čekali na zbytek vedoucích, ale pak už jsme se všichni rozběhli. Štrádovali jsme si to z prudkého kopce mezi stromy, cesta žádná, jako by se nechumelilo.

V tábořišti na nás čekalo překvapení. Krupičná kaše! Juchů! V klidu jsme si obědvali, dokud nepřišel jeden z vedoucích a neoznámil nám, že máme službu. "Domluvte se, kdo půjde umývat." "Já to vezmu," přihlásila jsem se dobrovolně. Tradice by se měly dodržovat. Spolu s dalšími třemi lidmi jsme zůstali v jídelně, dokud všichni nedojí. Stejně jsem byla poslední. Když jsme tedy jako vyvolení vycházeli z jídelny s tím, že se jdeme čvachtat ve dřezu, zastavil mě Adam. "Marťo promiň. Já jsem nechtěl. Fakt jsem nevěděl kdy bude kaše," omlouval se mi. Byl to totiž on, kdo rozděloval služby. "Já už si zvykla," odpověděla jsem a mávla nad tím rukou. Však oni si to beze mě užijí, až tady nebudu. To zní jako kdybych měla brzo umřít. Proč nad tím přemýšlím při umývání nádobí?