Dívka s tygříma očima

Konec školního roku

Tak moc se těším, ale zároveň jsem smutná. Za pár dní mi skončí škola. Háček je v tom, že to bude úplný konec mého základního vzdělání. Sice jsem ráda, že některé lidi snad už nikdy neuvidím, ale stejně, budou mi chybět. Uznejte jestli by vám nechyběl nebo vám nechybí někdo s kým vyrůstáte. Navíc jsme super parta, která drží při sobě. Tloukli to do nás od mala, že jsme jedna třída, máme držet při sobě, vinu neseme všichni. Nikdy jsme se nepodrazili, nikdy jsme nežalovali na druhé. Ne! Tahle třída byla a zatím je mé dětství, nechci aby se to změnilo a přesto to tak bude. Živě si pamatuji, jak jsem ve třetí třídě počítala, že až budu ve čtvrté, půjde můj bratr do první třídy. Dokonce jsem tehdy říkala, že se s ním budu učit, nestalo se. Tehdy jsem si spočítala, že až budu v deváté třídě, půjde můj bratr na druhý stupeň. Smála jsem se, jak je to daleko. Dnes je to tu. Hloupost, dnes už je to za mnou. Za pět dní, když počítám také víkend, končí škola. Za dva měsíce nastupuji na střední. Za půl roku jsou vánoce! Dříve mi to nepřišlo, ale od dědovi smrti letí čas moc rychle. Ráda na něj vzpomínám, ale za pár dní to bude pět let, co jsem naposledy slyšela jeho hlas, viděla jeho tvář na živo. Jsem smutná. Proč tomu tak je? Musím přijít na jiné myšlenky. Budou prázdniny! Jej!

Po víkendu. Za tři dny končí mé školní trápení. Dnes je pondělí, ve čtvrtek dostanu vysvědčení. Asi se při předávání rozbrečím. Uvidíme. Každopádně jsem zvědavá, jak dopadl vtip mých spolužáků. O co jde? Spolužačka "uctívá" jednoho youtubera. Přesně je to někdo, koho já bych zavrhla. Humi. Ano bohužel jeho fotka visí asi dva až tři měsíce ve třídě. Co se dá dělat. Tak tato spolužačka vytiskla asi padesát, možná sedmdesát portrétů této osoby a spolu s několika dalšími spolužáky je od čtvrtka vylepují po škole. V pátek zůstávali déle ve škole, aby svůj plán dokončili. Fotky jsou ve třídách, u jídelny, v šatnách, dokonce u vchodu! Fotky jsou všude!

Do hodiny přišla paní učitelka třídní a my měli všichni dobrou náladu. Dokud nezačala mluvit. To, co jsme slyšeli vám dopodrobna popisovat nebudu, ale zkrátím vám to. Začala po nás řvát, že jsme to přehnali. Chtěla, aby se viníci přiznali. Nepřiznal se nikdo. Zapleteni do toho byli všichni až na mě a asi dva mé spolužáky. Když nám řekla, že by to mohla být dvojka z chování, upozorňuji že za tři dny dostaneme vysvědčení, atmosféra se napjala na maximum. Pak přišla ředitelka. Ta nám také vysvětlila, že jsme to přehnali a odpykáme si za to trest. Všichni jsme mlčeli, i když nám učitelka říkala, že by vše bylo v pořádku, kdyby pár fotek nebylo ve čtyřech metrech nad zemí. Z původního počtu fotek, jsme sundávali jen asi pět. Žáci prvního stupně se po fotkách vrhli a začali je sbírat jako pokémony! Pak jsme museli jít zamést před školu. Rozdělili jsme se na dvě poloviny. Druhá půlka to trochu odflákla, ale my se snažili. Pak nás školník propustil a my odešli. Tuhle reakci jsem nečekala. Nevadí.

Slavnostní předávání vysvědčení. My teď tvrdneme ve škole, ale ostatní, až na pár osmáků, odchází domů a začínají jim prázdniny. Mám trochu trému a jsem smutná, ale těším se. Máme připravené závěrečné řeči, každý pro jiného učitele. Já byla vybrána, že budu číst řeč pro naši třídní učitelku. Je nejdelší, ale nevadí mi to. Udělala toho pro nás hodně a je to moje nejoblíbenější učitelka, kterou jsem zatím poznala. Neměla to s námi lehké, ale užila si to, doufám. Máme troje desky, tři papíry se stejným vytištěným textem. Ve vedlejší třídě jsou slunečnice pro učitele a kytice pro naši třídní učitelku. Přichází čas, bereme odvahu, desky a květiny a vydáváme se vstříc publiku, složeném z našich rodičů, prarodičů a pár přátel. Zahájila to moje spolužačka a jedna osmačka v doprovodu jedné učitelky, krásnou písní. Po písni mluvil starosta, pak ředitelka školy, následně paní učitelka třídní. Na vyzvání jsme si chodili pro vysvědčení, dostali dárek od naší paní učitelky, poté ještě od češtinářky a následně jsme podepsali nějaký papír. Odložili jsme si věci na zídku, která byla vedle nás a poslouchali verše od osmáků, které jim připravila češtinářka. No a pak jsme byli na řadě my s našimi připravenými proslovy. Postupně různí žáci oslovovali různé učitele a četli připravený text. Já četla předposlední. Při mém proslovu jsem se několikrát ohlédla na mou učitelku a spatřila jsem, jak jí tečou slzy. Dojalo ji to, ona brečela! I mě se po tomto pohledu začali slzy drát na povrch, ale potlačila jsem je. Moje spolužačka to ale nevydržela. Když četla závěrečnou řeč, ukápla jí slza a stékala po šatech. Byla to upřímná slza. Po jejím proslovu jsme se sebrali, každý došel pro jednu slunečnici a šel jí předat učiteli nebo učitelce, kterou oslovil. Já však nebrala slunečnici, ale kytici a tu šla předat paní učitelce. Samozřejmě s vřelým úsměvem. Pak jsme se chtěli rozprchnout, ale vyfotili jsme si poslední třídní foto. Já si spolu s několika spolužáky ještě skočila pro věci a vydala jsem se domů. Rozloučila jsem se neobvyklou větou. "Ahoj, uvidíme se večer." Jediné, co jsem si zatím prohlédla, bylo vysvědčení. Na dárky není čas. Všechno si musím sbalit, protože odpoledne ani zítra už na to nebude čas.

Večer. Pomalu se blíží můj čas. Je půl šesté odpoledne a já vyrážím na rozlučku s devátou třídou. Měli bychom přijít skoro všichni. Jenže já si předem nezjistila, kolik času mi zabere dojít na domluvené místo. Dorazila jsem asi dvacet minut před domluveným časem. Samozřejmě tam nikdo nebyl. Našla jsem si volnou lavičku ve stínu a rozhodla počkat s mobilem v ruce. Četla jsem si. Už mi byla dlouhá chvíle a přišlo mi divné, že jsem jediná, kdo zatím dorazil. Sebrala jsem si batoh a vydala se k posezení. Brzy se zde začali shromažďovat mí spolužáci. V počtu deseti lidí jsme dorazili na místo činu. Bylo tam ticho a klid, které jsme se rozhodli zničit. Začali jsme vyskládávat všechno pití, které jsme si donesli. Nebylo toho málo, tak je spolužák opřel o starý stůl. Začali jsme se bavit. Naši rozlučku jsme zahájili docela tvrdě. Každý dostal plastového panáka zelené tekutiny. (Vím, co to bylo, ale radši nebudu zmiňovat.) "Na zdraví!" zvolal někdo a všichni to do sebe postupně kopli. Jen já měla problém. Takovým věcem nehoduji a už vůbec ne na lačno. "Sorry, ale já to nedám." omluvila jsem se spolužákům a v hlavě prosila, ať mě do toho nenutí. Spolužačka se na mě podívala. "Ty to nebudeš?" "Ne promiň, ale nejsem na to zvyklá a jsem na lačno," řekla jsem a čekala reakci. "Tak to nech," utěšila mě, vzala panáka z ruky a kopla zbytek tekutiny do sebe. Neřešila jsem to. Asi po hodině byl jeden můj spolužák už totálně na šrot. Byla docela legrace ho sledovat, ale museli jsme ho hlídat, aby se mu něco nestalo. To už taková legrace nebyla. Po hodině a půl dorazil poslední opožděnec. Jenže nebyl sám. Šel v doprovodu s partou mladších žáků. Nejen já je nemusím. Je to ta typická parta lidí, kteří kouří bůh ví co, mají příšerné známky a kdyby mohli, jsou neustále za školou. Nesnáším je, všechny. Samozřejmě jsme byli na spolužáka naštvaní, měla to být rozlučka s devátou třídou a ne s bůhvíkým. Jiný spolužák je bohužel vřele přivítal a tak už je pak nikdo nevyhodil. Měla jsem sebrat odvahu, ale co už. První půl hodiny jsem je tolerovala. Pak už to bylo moc. Spolužačka vytáhla staré sešity, papíry z přijímacích zkoušek a další podobné blbosti, že je na naši počest spálíme. Jeden z nezvaných vzal pár papírů a zapálil je o cigaretu, kterou zrovna ožužlával. To už bylo moc. Otočila jsem se na jinou spolužačku a řekla. "To už je moc. Promiň, ale nemám zapotřebí smrdět alkoholem a kouřem z cigaret. To bych našim nevysvětlila. Radši odejdu." "Chápu," řekla mi na to. Žádný odpor? Díky bohu. Podobně jsem to vysvětlila ještě pár spolužačkám a pak se rozhodla svůj plán dokončit. "Sorry lidi, ale asi už půjdu. Tady je zbytek flašek. Vezmu si jen krabičku a jdu," řekla jsem, protlačila se mezi ostatními, uklidila krabičku od sýrů, salámů a chleba a vydala se pryč. "Tak čau! Bylo to s vámi super!" řekla jsem a zamávala jejich směrem. Uslyšela jsem jednoho spolužáka. "Haha ona už musí domů! Haha." Kdybys věděl, že jdu dobrovolně, nesmál by ses mi. Proletělo mi hlavou.

Doma se divili, jak to, že jsem tam tak brzo? "Dá se to vysvětlit jen jednou větou. Nehodlala jsem tam sedět s...," řekla jsem a postupně jsem vyjmenovala všechny nezvané hosty." Moji rodiče moc dobře věděli o kom je řeč a já jsem si oddechla, když už to nechtěli dále rozebírat.

---

Tak a je tu další kapitola. Většina z vás asi tuší, co za zelenou tekutinu jsme popíjeli. Zatím se nic moc nestalo, ale nebojte se. Kdo si počká, ten se dočká. Dokonce i zápletky v mém příběhu.