Dívka s tygříma očima

Tábor Hvězdný prach; část 5/5

Odjezd

Můj pohled:

Vzbudilo mě otevření dveří. Šlo o poslední letošní buzení na čvachtání. Protáhla jsem se a začala jsem se chystat na poslední den. Sbalila jsem si pár věcí, než začal nástup.

Po snídani byl na řadě úklid celé chatky a tábořiště. Sbalily jsme si kufry a cestovky. Své věci jsme postupně odnesly pod přístřešek, protože pršelo. Pomáhala jsem odnést kufr ještě pár malým holkám, bylo to lepší, než aby spadly na schodech. Chatku jsme obešly, abychom zkontrolovaly, že po nás nezůstane žádný nepořádek. Vyplivnutou pastu na zuby po rychlém čištění včerejší večer za nás uklidily kapky deště. Zametly jsme s Gábi chatku a zbylé dvě holky jsme vyhnaly pryč. Bylo třeba počkat na Adama, který chatky kontroloval a přebíral. Přišla za námi Máří a pěkně jsme si pokecali. Neuniklo mi zjištění, že kromě Lucky byl letos na táboře naposledy také Martin. Seděly jsme před chatkou, ale Máří si něčeho všimla. "Tohle je normální?" Ukázala na můj obličej. "Co?" Teď se podívala i Gábi. "Co? Co je normální?" Chtěla jsem znát odpověď. Ani jedna mi nebyla schopna odpovědět. Protočila jsem oči a šla jsem se podívat do zrcadla, které viselo v chatce. Zhrozila jsem se. Ono to nezmizelo! Naplnily se mé nejhorší představy. Zůstaly mi tygří oči. Ale proč? Má to být trest? Za co? Za to, že jsem jej opravdu chtěla zabít? Bůh odpouští, tak proč tohle? Klidně v něj začnu věřit, přísahám. Jenže proměny by se asi daly skrýt nebo obkecat, ale jak vysvětlím tohle? Do očí se mi zase nahrnuly slzy, ale nebyl na ně čas. Přiběhl Adam a akorát jsme dostaly vynadáno za vybavování. A já jsem po sobě musela znovu zamést chatku. Adam měl na spěch. Nemělo cenu, vůbec se snažit jej zastavit. Natož aby mi pomohl s náhlým problémem. Sklonila jsem hlavu k zemi a přesunula jsem se již pod altánek. Museli jsme už úplně vyklidit tábořiště. Martin pomáhal nakládat kufry, ani on neměl čas. Vlastně nikdo z vedoucích neměl čas. Přišlo společné foto, kde mi Gábi půjčila svůj klobouk. Byl už trochu rozbitý, tak jí ho Čenda daroval. Ona si vzala cylindr z kartonu, který sama vyrobila a moc se jí povedl.

Nadešla cesta za rodiči. Během cesty se nás několik podepsalo mým zelených fixem na její cylindr. Jejímu kamarádovi patřila celá střecha. Mě, jako její kamarádce patřila celá krempa. Zbytek si musel najít jiné místo pro podpis. Během cesty jsem se s nikým moc nebavila. Několikrát jsme uhýbali autům, proto se vždy ozvalo: "úsměv a mávat." Poprvé za ty roky jsem to brala vážně. Ale představa, že jsem řidič, jedu po úzké cestě a míjím čtyřicet lidí, z nichž mi dvacet mává a usmívá se, je spíše z mých nočních můr. Došli jsme až na místo, kde si nás měli převzít rodiče. My s Gábi jsme si však sedly doprostřed cesty, že už nás dál nikdo nedostane. Opravdu se nám nechtělo. Teď nadešel čas loučení. Přivítala jsem se s rodiči, ale ti si téhle změny nijak nevšimli. Naštěstí. Pak jsem se loučila s ostatními. "Tohle je poprvé, co na tomhle táboře brečím." A oni mi to věřily. Brečelo nás víc. Musely jsme odjet. Takhle pro mě končí jedna velká kapitola mého dětství? Mého života. Planá smutku a zároveň štěstí. Mávala jsem z okýnka, jak jsem mohla, dokud se mi mý přátelé neztratily za zatáčkou.