Dívka s tygříma očima

Tábor Hvězdný prach; část 3/5

Průběh tábora

Během tábora se toho už docela dost stalo. Kromě toho, že jsme se posunuli v příběhu, se stala i spousta nepříběhových věcí. Třeba moje přemlouvání Adama, aby s námi šel umývat nádobí. Za mé dlouhé táborové zkušenosti vím, že vedoucí zásadně nádobí jen špiní, úklid zůstává povinností účastníků. Jednou, a to předloni, se nám podařilo přemluvit vedoucího, aby s námi šel umývat nádobí. Byl to Martin. My mu pak stejně říkali, že nemusí, protože jsme nečekali, že nám na náš dotaz odpoví ano. Ptáte se, proč jsem přemlouvala Adama? V příběhu jsme jedli v hostinci a hostinský chtěl službičku. Hlavní postava, kterou hrál právě Adam, se službičkou svolila a přidala, že po sobě umyjeme nádobí. Kde je problém? Na službu jsem měla jít já. Z kuchyně jsem proto Adama zastavila a řekla jsem mu: "Jestli potkáš Tristana, vyřiť mu, že za domluvu ohledně nádobí, ho čekáme jako pomoc v kuchyni. No a když ho nepotkáš, vy jste takoví velcí kamarádi, můžeš nám jít pomoci ty." S úškebkem a úsměvem jsem se na Adama podívala. "No, nemyslím si, že Tristana potkám. A já už jsem si jako účastník odumýval svoje," řekl a já jsem nahodila nechápavý pohled, "vždy jsem byl na chatce číslo devět, kde se zásadně neuklízelo, za to jsem umýval nábobí většinu tábora." Pochopila jsem, že nemělo cenu ho přemlouvat, ale aspoň jsem si rejpla. "Tak to byla i tvoje chyba. Přesto to naši situaci nijak nemění. Buď ty, nebo Tristan. Je to tvoje volba." I Adam nejspíš pochopil, že se mnou nemá smysl se hádat, ale umývat nádobí se mu nechtělo. "Víš ty co? Odpustíš Tristanovi nebo mně umývání nádobí a já ti za to zahraju na kytaru," navrhl. "To nezní špatně. Platí!" řekla jsem potěšeně. Alespoň nějaká výhoda. Ráda si zazpívám. A budeme první z tábora, kteří mají při umývání nádobí doprovod. Pustila jsem se do úklidu a snažila se poslouchat nádherně znějící tóny ze strun kytary s doprovodem Adamova zpěvu. Bohužel nebylo přes cinkání talířů a příborů nic moc slyšet, tak jsem si zazpívala jen výjimečně. Atmosféru to z mého pohledu dost změnilo, dokud hudba hrála.

Také jsem potkala nového táborníka, nebo mám říct tábornici? Byla v Gabčině skupině a jmenovala se stejně jako já. Martina. Gabča jí nejdříve říkala Markétko, takže malá Markétka se dala jednoduše poznat, ale jméno je jméno. Rozlišit jsme se nechali ostatními. Mě se i nadále říkalo Marťa, až na Gabču samozřejmě, a nové tábornici se začalo říkat malá Martinka. Když jsem ji poznala, byla hrozně super. A když jsem si vyslechla její příběh, udělala jsem si nový pohled na svět. Jednu chvíli jsme řešili něco na způsob šikany, ale netrvalo to moc dlouho. Stačilo pár lidem promluvit do duše. Když přišlo dobrovolné spaní pod širákem, zúčastnila se z naší chatky jen Vája, naopak z chatky malé Martinky všichni až na ni. Zašli jsme s Terkou a s Gabčou za Zdendou, že si klidně na tu jednu noc vezmeme malou Martinku k sobě, aby nebyla v chatce sama. Věřte mi, že být sám v tmavé chatce není nic příjemného, ještě pokud má váš strach velké oči. Zdenda byl rád, že jsme se sami nabídli. Vyřešili jsme tak problém, který by musel zbytečně řešit a s velkou pravděpodobností by dopadl stejně. V podvečer jsme pomohli malé Martince přenést pár věcí do naší chatky. Třeba spacák, pyžamo atd. Před spaním jsme jí vysvětlili, že kdyby se cokoli dělo, má některou z nás vzbudit. Nejspíš to budu já, protože na rozdíl od holek, spím dole. Nebudu tedy jako jediná muset slézat z dvoupatrové postele. Ještě jsme si chvíli povídali, ale malou Martinku den vyčerpal natolik, že do pěti minut usnula. Nechtěli jsme ji budit, tak jsme se i my uchýlili ke spánku. K ránu mě probudila malá Martinka, že potřebuje jít na záchod, ale sama se bojí. Nebylo se čemu divit. Záchody jsou na druhé straně tábořiště. Vstala jsem, moc se mi nikam nechtělo. Přesto jsem vylezla z chatky a šla Martinku doprovodit. Vylezla jsem z chatky a překvapilo mě, kolik už je světla. Mohlo být něco mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. "Marti, zkusíš tam trefit sama? Kde jsou záchody víš, ty to zvládneš. Já tady na tebe počkám." Jak jsem řekla, tak jsem udělala. V pyžamu jsem čekala u chatky na Martinku. Ta se brzy vrátila. "Mě nejde rozsvítit to zadní světlo," řekla mi tiše. Bylo mi hloupé, poslat ji tam samotnou znovu, tak jsem se vydala s ní. Následně jsme se úspěšně vrátili se splněným úkolem a znovu jsme se uložili ke spánku.

A taky musím zmínit, jak jsme to s Gabčou po většinu tábora rozjížděli. Má to být nejspíš náš poslední tábor a chceme si ho užít. Společně jsme si vymysleli pořadí, jak skupinky skončí. První místo mělo být sdílené, měly se tam nacházet naše skupinky. Zbytek nám už byl celkem jedno. Totálně jsme si užívali táborové tanečky, dokonce jsme některé zvládali i bez hudby. No, možná jsem do toho pobrukovala melodii, kterou si díky hudebnímu sluchu a dobré paměti na hlouposti, dost dobře pamatuji. Bavili jsme se z plných plic a snažili se nemyslet na to, že je to nejspíš naposled. Že s velkou pravděpodobností velkou část našich přátel uvidíme už jen několik dní. Při těchto myšlenkách nám nebylo do smíchu. A to já se směji skoro pořád. Výjimkou je zamyšlení a vzpomínání. Vzpomínky na předešlé roky, mě naplňují, ale zároveň zraňují. Je to něco krásného, co hřeje u srdce, ale už je to dávno a nebude se to opakovat. Neumím se smát, když mi do smíchu není. Neumím falšovat smích, radost, dobrou náladu a pozitivní energii, kterou šířím kolem sebe, když myslím na smutek. Na něco, co mě popohání vpřed, ale ničí zevnitř. Proč nemůžeme zastavit čas. Proč nemůžeme zůstat v téhle fázi života, kdy jsem si jistá, že další rok se zde budu bavit s přáteli. Proč musím růst, stárnout, dospět. A proč neznám odpovědi na tuhle prostou otázku, proč? Nechtěla jsem dát na sobě znát tyto myšlenky, jenže mé obličeje bez života a skleslé oči řekly každému mé pocity. Nechtěla jsem kazit náladu lidem kolem mě, mým přátelům, kteří se mi mou neveselou náladu snažili vylepšit. Lehla jsem si na postel a v tiché chatce jsem začala vzpomínat. První rok, první výšlap. Druhý rok, Markus ve skupince a naše "motorka! auto!" (to by bylo na dlouhé vysvětlování a já pořádně vysvětlovat neumím.) Třetí rok, vaření kotlíkového guláše na vodě. Škoda té jedné hloupé mezery, proč jsem poslouchala svého bratra!? Rok po mezeře, Gábi a buzola. Rok na to, naše přísně tajné věcování. Loni, podpora celé skupinky. A letos... konečná. Konec všech těchto nádherných nezapomenutelných zážitků. Slza mi stekla od oka až k prameni vlasů a vsákla se do polštáře. Následně druhá slza z druhého oka zopakovala manévr té první. Zavřela jsem oči a pomalu se pořádně nadechla pro uklidnění. Výdech, aby v plicích zůstalo co nejméně vzduchu. Nádech, výdech, nádech, výdech. Stekla mi další slza a já zabodla svůj pohled do postele nade mnou. Pamatuje to, co já, možná i víc. Jen ona tu bude s ostatními ještě dlouho, však mě se čas s přáteli strávený krátí. Bylo mi smutno, hodně smutno. Ale, nedalo se nic dělat. Sebrala jsem se, vzala jsem si bloček a propisku a sedla jsem před dveře chatky. Mým poměrně novým koníčkem je psaní příběhů. Gabče se ta trocha, kterou četla, tedy necelá jedna kapitola, velice zalíbila. Dostala jsem od ní proto jeden důležitý úkol. Tím úkolem bylo konečné datum dopsání tohoto příběhu. Mým nelehkým úkolem je, dopsat celý příběh do potáborového srazu, kde se znovu uvidíme. To pro mě znamená, že na sedm kapitol mám asi dva měsíce. Říkáte si, že to je dost času, ale můj minulý příběh mi zabral měsíců deset. Je to výzva, ale já jsem ji s chutí přijala. Neměla jsem před Gabčiným návrhem žádný konečný termín, proto je pro mě tohle příjemná motivace. Je to nový cíl, který mě čeká, nová překážka, kterou musím a chci překonat. Je to nová výzva.

To je takový výčet důležitých událostí, které se zde zatím udály. Bohužel jsem se dozvěděla, že příští rok už nepojede Lucka, což mě mrzí. Přijdeme tak o zdravotnici, hráčku na ukulele, ale hlavně hrozně super vedoucí a kamarádku. Přijdeme o postavu, které se můžeme bez obav svěřit.

...
Omlouvám se za zpoždění. Snad mi to prominete.