Hřejivé paprsky slunce, vzhlížíš k nim,
nádhera, říkáš, jako bys konečně žil.
Já s úsměvem na rtech jsem tu s tebou,
ty vidíš jen tu krásu před sebou.
Příroda – ta mocná čarodějka
okouzlí tě a ty radost vnímáš.
Ó, říkáš, ta nádherná záře,
pak vystavuješ nebi své tváře.
Studené kapky deště, vzhlížíš k nim,
hrůza, říkáš, jako bys tu nechtěl být.
Odcházíš, táhneš mě za sebou,
já bych tu radši počkala s tebou.
Příroda – ta mocná čarodějka
okouzlí tě a ty smutek vnímáš.
Ne, říkáš, ta ohavná bouře,
pak odvracíš od nebe své tváře.
A já se tě teď ptám proč?
Proč se schováváš, když prší, hřmí?
Však neděje se nic, to jen obloha brečí.
Vzteká se, pláče, křičí, řve a my zalezlí jsme.
Lhostejní ke smutku, apatičtí ke vzteku.
Proč máme se rádi, jen když slunce svítí?
Proč sklopíš své oči, když ty mé zalijí slzy?
Když naše příroda pláče, má to důvod svůj,
avšak my jsme si zvykli ani slzu neuronit.
Zvykli jsme si přehlížet slzy nebeské,
tak proč bys měl vidět ty mé.
ČTEŠ
Černá
PoetryBásnická sbírka plná veršů a rýmů, ze kterých se vám zatají dech. Každá báseň má svůj vlastní příběh, ale všechny spojuje jedna barva... Myslím, že uhodnete, která to je! Barva smutku, temnoty, ale i krásy. Černá. NEDOKONČENO! Básně přidávám postu...
