Černá

Temnota v mysli

Věřili byste mi, když vám povím,

že cosi temného ve vás vidím?

Cítím něco tajemného.

Cítím něco zkaženého.

Cítím, že mi skrýváš cosi,

možná to, kdo opravdu jsi.

Probouzí se šestý smysl,

neunikne před ním má mysl.

Neuniká mi tvá temná stránka,

potopit se je tenká lávka.

Z těch myšlenek topím se ve studni.

Cítím se, jak se cítí krutí vězni.

Co když už ležím na dně?

Já prosím tě, zachraň mě.

Jsem v podzemí plné děsů,

jak krmivo zlých běsů.

Už dlouhou dobu to trvá,

musím zchladit ústa svá.

Je to tady, šestý smysl,

neunikne před ním má mysl.

Ta žena má touhu zabíjet a mučit.

Ten muž je tyran, který tě nesmí učit.

Lekla jsem se, už nikdy víc,

oči pláčou, běžím domovu vstříc.

Vcházím dovnitř, něco špatně je,

něco na mě ze strany vykukuje.

Otáčím se, vidím sebe, odraz svůj,

ale zákeřný vzkaz, ten není můj.

Před nocí hledej skrýš,

nebo mě poznáš blíž.

Vždyť ty ani netušíš,

jak děsivé výkřiky uslyšíš.

Vůbec nestačíš vnímat,

že zlo za rohem číhá.

Tak velký pozor si dej,

nebo ze záhrobí mi zamávej.

Lekla jsem se, už nikdy víc,

oči pláčou, běžím náměstí vstříc.

Domov – místo lásky, klidu, míru,

pouhá minulost, jen kulisa z hororu.

Jeden schod, dva, tři.

Srdce buší, raz, dva, tři.

Lidé kolem, ke mně hluší,

za mnou však něco šustí.

Otáčím se, vidím bytost.

Na útěk je dobrá příležitost.

Ona přiblíží se, já nechci.

Zachraň mě, to chci.

Jeden krok, dva, tři.

Srdce buší, raz, dva, tři.

Za roh domu já schovám se,

vrah za mnou nevydá se.

Otáčím se, vidím světlo, stín svůj,

ale zákeřný vzkaz, ten není můj.

Už jistě víš, že jsem všude.

Nakonec jen strach ti zbude.

Já, tvůj stín bez duše,

připlížím se k tobě tiše.

Už se těším, až mě potkáš.

Jistě už dlouho čekáš.

Víš, s kým máš tu čest?

Co vše ještě dokážeš snést?

Lekla jsem se, už nikdy víc,

oči pláčou, běžím neznámu vstříc.

Běžím, co mi nohy stačí.

Přeji křídla si mít ptačí.

Nechtěl bys teď vidět pohled můj,

já konečně říkám si – stůj.

Hustá mlha zde rozpíná se,

vrah za mnou nevydá se.

Vtom mě něčí pohled tíží,

potajmu se za mnou plíží.

Na setkání už nastal čas.

Copak jsi ztratila hlas?

Zas ta bytost – promluvila,

kdyby se radši omluvila.

Jaká je má temná stránka?

V hlavě vynoří se mi otázka.

Přeci já, řekla bytost,

cizí je jí asi lítost.

Koukám na ni rozpačitě,

říkáš mi uteč – okamžitě.

Nepřestává, mluví dál,

já chtěla jen slyšet, jak vítr vál.

Ty potřebuješ pomoc,

jako každý, kdo má psychickou nemoc.

Ty nemáš šestý smysl,

to si jen vymyslela tvá mysl.

Ty nerozeznáš, co je pravda,

navždy změní se tvá nálada.

Myšlenky mi v hlavě víří,

cítím se lehká jako chmýří.

Bytost se mi rozplynula.

Už jsem řekla, že mou podobu měla?

Slyším křik, běžím za ním,

však zdá se mi to, jen sním.

Však rozmyslet jsem se nestačila,

padám dolů, do hlubin jezera.

Co k tomu mám dodat více?

Byly to pouhé halucinace.

Já lekla jsem se, už nikdy víc,

oči pláčou, teď běžím smrti vstříc...