Hate to love - *DOKONČENO*

Kapitola 11.

V den soudního jednání se mi nevstávalo vůbec dobře. Charles mě sice přišel vzbudit, ale já jsem skoro nespala. Bála jsem se dne, kdy se budu muset Hughovi podívat znovu do očí.
,,Jsi připravená?" zeptal se mě u snídaně, když jsem se nimrala v jídle.
,,Ne." odpověděla jsem suše.
,,To zvládneme, ano?" uklidňoval mě.
Soudní budovu obklopovali novináři. Spousta novinářů. Když jsme přijížděli k budově, lepili se na nás a cvakali svými foťáky. Charles se snažil co nejrychleji projet bránou na soudní dvůr.
,,Zvládneme to." opakoval stále dokola. Neodpověděla jsem mu. Když jsme zaparkovali, pomohl mi do vozíku. Novináři naštěstí zůstali za bránou a do soudní síně také neměli přístup. Stání bylo naplánováno na několik dní. K soudu mě přišli podpořit i Kelly s Maxem. Carlos zde byl samozřejmě také. Při vstupu do soudní budovy nás čekala prohlídka. Jakmile jsme prošli hlavními dveřmi ocitli jsme se v obrovské chodbě. Klenuté stropy mi přišli neskutečně vysoko.
Odložili jsme osobní věci do připravených plastových přihrádek, které projeli rentgenem. Poté všichni po jednom prošli rentgenovým rámem zda u sebe nemají nějakou zbraň.
,,Máte něco po kapsách?" vzal si mě stranou jeden člen ochranky.
,,Ne." zakroutila jsem hlavou. ,,Telefon a kabelku jsem dala na rentgen." ukázala jsem na pás.
,,Budeme vám muset ještě provést osobní prohlídku. Jenom se přesvědčím, že u sebe nic nemáte." sklonil se ke mně. Zabrala jsem do vozíku a poodjela o několik centimetrů od něj. Naskočila mi husí kůže a na plíce si mi sedl slon.
,,Počkejte." přihrnul se k nám Carlos. ,,Nemohla by to udělat některá z vašich kolegyň?" rozhlédl se po ostatních. Charles sundával mou kabelku z pásu, a hodil do ní telefon.
,,Kvůli jakému případu tady jste?" zeptal se.
,,Mám to v kabelce." vykoktala jsem ze sebe, a natáhla ruku, aby mi ji Charles podal. On hned věděl co potřebuju, proto vytáhl obálku s předvoláním. Člen ochranky si text přečetl, a pak se soucitně podíval na mě.
,,Omlouvám se, to jsem nevěděl. Dojdu pro někoho." zrudnul.
,,Děkuju." špitla jsem ke Carlosovi.
Díky bohu sehnal jinou, přívětivější kolegyni, která pohmatem zjistila, že u sebe opravdu nic nemám. Pak nás s omluvou doprovodila k výtahu.
,,V pohodě?" naklonil se ke mně Charles, když jsme vjížděli do výtahu.
,,Asi jo." odpověděla jsem klepajícím se hlasem. Jistá jsem si však nebyla.
Nějakou dobu jsme čekali na chodbě u dveří do soudní síně. Dovnitř jsme mohli vstoupit až na vyzvání. Vedle dveří visela cedule s číslem případu který se bude projednávat.
,,Fakt se necítím dobře." přiznala jsem po chvíli Carlosovi.
,,Já vím, ale budeme to muset zvládnout." položil mi ruku na rameno.
,,Děkuju za připomenutí." odsekla jsem bez zájmu.
Když nás po několika minutách vyzvali, že můžeme vstoupit, málem jsem se udusila.
Moje místo bylo na místě žalobce. Síň nebyla nijak zvlášť veliká.
,,Jsi v pohodě?" zeptal se.
,,Jasně, zvládnu to."
,,Sednu si tady, hned za tebe, ano?" uklidňoval mě. Přikývla jsem na souhlas. Po chvíli se ke mně přidal právník FIA a Stefano. Vzájemně nás představil. Právník mě upozornil, že to bude emocionálně náročné, ale je důležité se nerozčilovat. Těsně před zahájením soudu přivedli do síně Hugha. V poutech. Střetli jsme se pohledem. Ve tváři dost zestárl a ubral na váze. Usmál se na mě a můj vztek začal nabírat na síle. V momentě kdy vešla soudkyně, všichni povstali.
,,Posaďte se." pokynula.
,,Zahajuji jednání ve věci znásilnění a těžkého ublížení na zdraví s trvalými následky." začala. Při těch slovech mě zamrazilo.
,,Žalující strana: Caroline Williamsová a mezinárodní automobilová federace proti žalovanému Hughovi Birdovi." pokračovala.
,,Právní zástupce žalované strany, prosím o vaši žalobu." vyzvala našeho právníka. Ten se postavil, zapnul si sako, a začal číst ve velkých černých deskách.
,,Vážený soude. Během velké ceny v italské Monze došlo v nočních hodinách ke znásilnění slečny Williamsové neznámým pachatelem. Slečna Williamsová druhý den incident nahlásila na policii a po absolvované prohlídce a výslechu byl vytvořen seznam možných podezřelých." nadechla jsem se. Zoufale jsem potřebovala vzduch.
,,Veškerý genetický materiál, ať už z intimních míst dotyčné, či zpoza nehtů, později jako pachatele označil pana Hugha Birda. Bohužel však ještě před zatčením žalovaný ohrozil poškozenou střelnou zbraní. I přestože se ho svědkové pan Sainz a pan Leclerc snažili zastavit, způsobil poškozené dvě střelná poranění v oblasti krku a zad." v síni bylo hrobové ticho. Nedokázala jsem se na něj podívat.
,,Toto střelné poranění má za následek ochrnutí poškozené a jejího upoutání na invalidní vozík." dokončil. Ošila jsem se a na rukou mi naskočila husí kůže.
,,Další stranou poškozených je mezinárodní automobilová asociace. Ta žádá od obžalovaného odškodnění ve výši 1,5 milionů eur za poškození dobrého jména. Slečna Williamsová žádá odškodnění ve výši 4 milionů eur. Žádáme soud aby našemu požadavku vyhověl, a zároveň učinil za dost spravedlnosti a potrestal žalovaného." sedl si. Soudkyně pokývala hlavou.
,,Právní zástupce obžalovaného, prosím váš návrh." vyzvala protistranu. Jeho právník se zvedl a začal číst.
,,Vážený soude, žalovaný popírá jakoukoliv skutečnost, ze které byl obviněn. Byl několikaletým zaměstnancem společnosti Red Bull Racing a tato pomluva ho stála jeho pracovní místo. Osudného dne sice došlo k pohlavnímu styku, ale poškozená a obžalovaný s ním souhlasili. K situaci se střelnou zbraní byl můj klient v podstatě donucen, a to šílenou výpovědí slečny Williamsové. S žalobou zásadně nesouhlasíme a u tohoto soudu to dokážeme." ukončil svůj proslov. Zatnula jsem pěst. Síní to zašumělo.
,,Klid prosím." vykřikla soudkyně. Síň utichla jako by to byla třída malých dětí ve školce.
,,Předvolávám prvního svědka pana Carlose Sainze." Carlos se zvedl z lavice, prošel branou a vydal se na místo výslechu.
,,Pane Sainzi, prosím do záznamu uveďte své osobní údaje." vyzvala ho.
,,Jmenuji se Carlos Sainz Vázquez de Castro, je mi 29 let a jsem závodníkem Formule 1 za tým Scuderia Ferrari."
,,Pane právní zástupce žalující strany, můžete přejít k výslechu svědka." vyzvala právníka. Ten se zvedl předstoupil před náš stůl a dal se do výslechu.
,,Pane Sainzi, popište nám jak jste se seznámil se slečnou Williamsovou?" Carlos se na mě usmál.
,,Slečnu Williamsovou jsem poznal v Miami, když k nám přicestovala jako čerstvá posila týmu. V podvečer po jejich přijetí mezi nás jsem ji prováděl po Paddocku, od té doby se potkáváme denně. Byla, dokážu i říct, že stále je, morální podporou nás všech." začal. Byla jsem za něj vděčná.
,,Aha, takže chcete říct, že prostě zapadla?"
,,Ano, přesně tak." souhlasil.
,,Pojďme se vrátit k tomu inkriminovanému dni, dni znásilnění. Co se ten den událo?" vyptával se dál.
,,Ten den se jela kvalifikace v Monze. Kde byla Caroline během ní netuším, ale z fotodokumentace, která existuje, vím, že se pohybovala po prostoru garáže. Po kvalifikaci jsem ji viděl v jídelně. Mluvili jsme spolu až večer když jsme se potkali opět v garáži. Slečna Williamsová tam zpracovávala fotografie z toho dne." vyprávěl svůj pohled.
,,Pokračujte." vyzval ho. Carlos se nadechl, protože věděl přesně co bude následovat.
,,Tenkrát jsem ji požádal, zda by se mnou a s mojí přítelkyní neletěla fotit svatbu mých přátel."
,,Co vám odpověděla?"
,,Že poletí ráda."
,,Co se stalo pak?" uhodil na nepříjemné téma.
,,Pak se v garáži ukázal můj stájový kolega Charles, který byl vyloženě ve špatné náladě."
,,Pohádali se?" vyptával se dál.
,,Ano, byli slyšet přes celý Paddock."
,,Za jak dlouho po hádce se vrátili?"
,,Carrie za chvíli. S Charlesem jsem se sešel asi za 10 minut a odjeli jsme na hotel." ukončil Carlos. Hugh byl opřený v židli s pohrdavým výrazem.
,,Jaký byl druhý den?" pokračoval.
,,Slečna Williamsová přišla do práce s kruhy pod očima. Nemluvila s námi a odpoledne se vypařila. Druhý den přišlo oznámení od policie." ukončil svou výpověď.
,,Děkuji Vám pane Sainzi."
,,Vážený soude, timto výslechem jsem chtěl ukázat pohled jiné strany na celou situaci, a vzhledem k tomu, že pan Sainz nebyl mezi užšími podezřelými není potřeba vést výslech dál."
Soudkyně přikývla.
,,Protistrano, máte otázky?"
,,Ano, mám." zvedl se tentokrát jeho právník.
,,Takže, pane Sainzi, vy tedy říkáte, že jste od začátku měl se slečnou Williamsovou dobré vztahy?" začal.
,,Ano." potvrdil mu Carlos.
,,Aha. Jak moc jste si rozuměli?"
,,Kam tím míříte?" zeptal se ho.
,,Odpovězte prosím na otázku." přerušila je soudkyně.
,,Dovolím si říct, že jsme nejlepší přátelé." odpověděl mu Carlos upřímně.
,,Pouze nejlepší přátelé?" dotázal se ještě víc dotěrně.
,,Ano."
,,Takže mezi vámi není žádný cit? Dejme tomu, láska?"
Nastalo ticho.
,,Ne, láska v tom není. Mám přítelkyni." uvedl vše na pravou míru.
,,Nemám další otázky vážený soude." ukončil výslech právník. Carlos se mohl vrátit na své místo.
,,Předvolávám dalšího svědka, pana Charlese Leclerca." vyzvala soudkyně Charlese. Ten se zvedl, zapl si sako a přešel na lavici svědka.
,,Vaše jméno, prosím?" zeptala se soudkyně.
,,Jmenuji se Charles Marc Hervé Perceval Leclerc. Je mi 26 let a jsem řidičem Formule 1, tým Scuderia Ferrari." začal.
,,Pane právní zástupce?" vyzvala soudkyně opět naši stranu.
,,Pane Leclercu, jaký byl váš vztah se slečnou Williamsovou?" zeptal se.
,,Slečnu Williamsovou jsem poznal v den jejího nástupu. Viděl jsem ji s Carlosem Sainzem procházet Paddockem." začal odpovídat na otázky.
,,Jak na vás působila?"
,,My jsme spolu úplně nemluvili. Nedařilo se mi, měl jsem špatnou náladu."
,,Kdy jste navázali první kontakt?"
,,Hned druhý den. Stála u výjezdu z garáže a mávala na jezdce z jiné stáje." Na Charlesovi bylo poznat, že mu výslech nedělá dobře.
,,Takže jste se vzájemně představili, poznali, dali se do řeči?"
,,Ne tak docela. Až do osudného večera jsme neměli téměř žádný kontakt." vysvětloval.
,,Tak nám popište průběh toho večera, kdy to celé začalo."
,,Ten večer jsem slyšel jak se baví o té svatbě. Procházel jsem okolo a neodpustil si hloupou poznámku. Vyšel jsem z garáže, vydal se směrem k bráně Paddocku, ale ona vyběhla za mnou. Hrozně jsme se pohádali. Po té hádce jsem naštvanej odešel z Paddocku hlavní branou přes průkaz, takže to bude určitě v záznamu."
,,Byl jste ale mezi podezřelými." připomněl mu. Charles se na mě podíval.
,,Ano, ale naprostým nedorozuměním. Právě kvůli té hádce, ale po výslechu policie uznala mou nevinu."
,,Děkuji, nemám další otázky." ukončil výslech z naší strany. Právník se posadil zpátky ke mně a Stefanovi.
Nyní měla prostor protistrana.
,,Pane Leclercu, zeptám se vás na totéž. Jak moc jste si rozuměl se slečnou Williamsovou?"
,,Jak jsem už říkal, ze začátku jsme spolu nekomunikovali. Začali jsme až po závodě v Monze."
,,Takže po té Vaší hádce." přerušil ho. Charles přikývl na souhlas.
,,Není možné, že to vy jste se dopustil násilí na slečně Williamsové?" zděšením jsem otevřela pusu. Davem to zašumělo a lidé se mezi sebou začali bavit.
,,Námitka!!" vyskočil náš právník.
,,Policie přece uznala, že vzorky poškozené se neshodují se vzorky pana Leclerca." upozornil právník, mávající před sebou papírem.
,,Námitka se přijímá."
,,Jaký je váš vztah nyní?" zeptal se na jinou otázku.
,,Bydlí u mě. Starám se o ní a pomáhám jí se zapojit do života." vysvětlil mu. Charlesovi jsem byla vděčná za to, že se mě takhle ujal.
,,To je od vás šlechetné." neodpustil si ironickou poznámku právník.
,,A z citového hlediska?" zeptal se záhy.
Nastalo ticho.
,,Odpovězte." vyzvala ho soudkyně.
,,Hodně jsem si uvědomil." začal. ,,a když pak málem vykrvácela po té střelbě v Paddocku, nadával jsem si, že jsem ji to neřekl dřív."
,,Neřekl co?"
Charles se mi podíval do očí. V tu chvíli jako bychom byli v místnosti sami.
,,Miluju ji." přiznal. Zalapala jsem po dechu. Carlos za mnou zašeptal: ,,Já jsem to věděl."
Soudní síň začala vřískat. Vzpomněla jsem si na jeho bývalou.
Jakmile se síň uklidnila, právník pokračoval.
,,Takže budete vypovídat v její prospěch, protože ji milujete?" položil mu záludnou otázku.
,,Budu vypovídat podle pravdy." řekl rázně.
,,Nemám další otázky."
Charles se vrátil na své místo, a když procházel, vyměnili jsme si krátké pohledy.
Následovaly výslechy svědků protistrany. Byli to lidé, které jsem neznala, a kteří shodně tvrdili, že v době incidentu byl Hugh s nimi. Na otázky jak je možné, že se jeho vzorky shodovali s mými nedokázali odpovědět. Když nedokázali odpovědět, útočili slovně na mě. Fiasko.
Po těchto výsleších soudkyně rozhodla o pauze na oběd.
Jakmile odešla, napětí se uvolnilo. Moje nálada se ale zhoršovala. Přišlo mi, že protistrana to snaží uhrát na to, že jsem se mu celou dobu nabízela. S právníkem jsme se dohodli, že budeme zpochybňovat jejich svědky za manipulaci ze strany Hugha. Když jsem se otočila, na lavici za mnou seděl Charles, Carlos, Kelly s Maxem a Isabellou, která přišla v polovině výslechu svědka protistrany.
,,Půjdeme na oběd." oznámil rozhodně Max. Přikývla jsem na souhlas.
,,Můžeme si promluvit?" otočila jsem se k Charlesovi.
,,Tak my vás tady necháme." rozhodla Kelly a všechny ostatní strkala před sebou ven. Zřejmě byli zaskočeni tím přiznáním.
,,Charlesi, co blbneš?" zeptala jsem se ho. On ke mně natáhl mlčky ruku. Stiskla jsem ji.
,,Chtěl jsem ti to říct už když jsi přiletěla, ale Arthur mě přerušil. Nechtěl jsem aby u toho byl."
,,Aha, a proto jsi to řekl tady před soudem." změřila jsem si ho pohledem.
,,Ptal se na to." bránil se.
,,Ty to tak necítíš?" zeptal se posmutněle.
,,To netvrdím, ale nejde to."
,,Tak se na to prosím vykašli." Nahl se, položil mi ruku na krk a políbil mě. Rty měl vlhké a opět jsem cítila tu mentolovou vůni, tentokrát i chuť.
,,Dej tomu prosím šanci." podíval se mi do očí.
,,Nevím, jestli je to dobrý." uhnula jsem pohledem.
,,Nic z toho co se ti stalo není dobrý." sklopil oči.
,,Nechci abys se mnou měl starosti."
,,Nebudu, věř mi."
,,Chtěl bych tomu dát šanci."
Podívala jsem se z okna. Padal tam sníh. Sníh, který sotva dopadne na zem, tak roztaje.
,,Dobře." souhlasila jsem nakonec. Neměla jsem nic ztratit, a věděla jsem, že k Charlesovi něco cítím, jen jsem nebyla schopna to dostatečně popsat.
,,Dám ti dostatek prostoru, slibuju." pokračoval.
,,Nevíš do čeho jdeš." varovala jsem ho.
,,Ale vím." uklidňoval mě.
Nevěděla jsem co s mým životem bude dál.
,,Dobře, dáme tomu tedy šanci." dovolila jsem konečně. Charlesovi se zatřpitily oči.
,,Můžeme jít na ten oběd? Mám hrozný hlad."
,,Jasně, určitě." vyskočil z lavice. Pomohl mi vyjet ze soudní síně.
,,Všechno dobrý?" ujistila se Kelly.
,,Ano." usmála jsem se.
,,Kam půjdeme?" zeptal se Carlos. Stáli jsme v chodbě před síní. Kelly s Isabelou seděli na lavici, a na internetu hledaly různé restaurace.
,,Co jít třeba k číňanovi?" navrhla Bella.
,,Jsem pro. Tam se Carrie dostane i s vozíkem." myslel na mě Max.
,,Pravda." přitakal Charles. Vydali jsme se tedy k číňanům, kteří měli restauraci nedaleko soudu. S Charlesem jsme se vydali k autu.
V restauraci naštěstí nebylo moc lidí. Max nám domluvil salonek, abychom měli soukromí a klid na jídlo.
Během oběda jsme si konečně mohli normálně popovídat. Zjišťovala jsem co bylo během těch 2 měsíců, kdy jsem byla v kómatu, a kluci mi horlivě ukazovali fotografie a videa z okruhů.
Ke konci oběda jsem začínala být značně nervózní. Později jsme se vydali zpět k soudu. Věděla jsem, že mě čeká můj vlastní výslech. Začal se u mě probouzet tlak na hrudníku.
,,Zastav." rozhodila jsem ho uprostřed cesty. Začala jsem přerývaně dýchat.
,,Proč?" zeptal se, ale jen stále dál.
,,Zastav." opakovala jsem. Úzkost se stupňovala.
,,Tady nemůžu."
,,Prostě zastav!" křičela jsem. Pravou rukou jsem se přidržela dveří. Celý svět se se mnou točil.
,,Seru na to." zanadával a zajel ke krajnici. Auto za námi začalo troubit a při průjezdu kolem nás jsme si vysloužili sprosté gesto. Ve zpětném zrcátku jsem postřehla Maxovo auto, které zastavilo za námi. Charles vyskočil z auta, obešel ho a otevřel dveře. To už se mě záchvat paniky zmocnil úplně. Rychle mě objal. Dýchala jsem stále rychleji a rychleji.
,,Ššš, jen klid ano?" konejšil mě.
,,Dýchej, hlavně dýchej." pokračoval. Držela jsem se ho pevně. I on mě pevně svíral.
,,Co se děje?" zaslechla jsem Maxe s panikou v hlase.
Charles mě dál konejšil.
,,Další záchvat paniky." držel mě pořád pevně. Slzy mi tekly po tváři a dopadaly na jeho sako. Odněkud se vynořil novinář a začal celou tuhle eskapádu fotit. Max po něm vystartoval. Zabořila jsem se Charlesovi víc do saka. Chtěla jsem utéct.
,,Uklidni se!" slyšela jsem z dálky křičet Kelly. Že má Max problémy se vztekem byla veřejně známá věc.
,,Nevšímej si toho. Jsme tu jen ty a já." mluvil na mě dál Charles, a hladil mě po vlasech.
,,Co chceš dělat?" mluvila k němu Kelly.
,,Musíme počkat až to přejde." vysvětlil. Charles už si se mnou tuhle paniku zažil, a to ne jednou.
,,Pojedu s vámi." rozhodla se. Slyšela jsem otevření dveří a jejich následné zabouchnutí. Trvalo to dalších 5 minut, než jsem byla schopna se normálně nadechnout.
,,Já to nedokážu." snažila jsem se uklidnit.
,,Co nedokážeš?" utřel mi slzy z tváře. Max s Carlosem stáli za ním a sledovali mě.
,,Nedokážu vypovídat." uhnula jsem pohledem. Kolem našeho auta procházeli další lidé a sledovali co se děje.
,,Podívej se na mě." vyzval mě.
,,Charlesi, nemáme už čas." upozornil ho Max. Charles na něj sykl. Periferně jsem zahlédla Kelly, která mu naznačovala ať vydrží.
Podívala jsem se Charlesovi do očí.
,,Zvládneš to, ano? Budeš se dívat na mě nebo na právníka a řekneš pravdu, ano?" držel mě za ruce.
,,Chci abys mi odpověděla." vyzval mě.
,,Budu mluvit pravdu." dostala jsem ze sebe.
,,Fajn." políbil mě na čelo. Zabouchl moje dveře, a obešel auto.
,,Budeme tam s tebou." uklidňovala mě Kelly. Vyjeli jsme zpět k soudu. 

Další kapitola je tu :)
Osobně jsem se u téhle části dost nudila, tak se omlouvám předem.

Začínám zjišťovat, že nenávidím svůj spisovatelský mozek. Vylezete před barák, jdete se psem na procházku, a bum, hned máte další nápad. Díky bohu za mimosezonu a minumum lidí v práci. Aktuálně píšu druhou knihu Hate to Love, ale obávám se, že nás čeká ještě třetí, a při mém štěstí na nápady i čtvrtá :D

Hate to love 1 jsem začala psát minulý rok v dubnu, i přestože jsem téměř celoživotní fanynka Ferrari a formulí všeobecně. V hlavě nápad byl, dát ho na papír bylo komplikované, ale je to tu, tak snad to za to stojí. 

C.