Hate to love - *DOKONČENO*

Kapitola 54.

Než jsme došli na gynekologické oddělení, trvalo to půl hodiny. Byla jsem ráda, že jsem byla schopna chodit. Lékařka gynekologie už na nás čekala.

,,Jste docela odvážná." usmála se. Viděla jsem na Charlesovi, že jemu se ten nápad ani trochu nelíbil. Doktorka nás uvedla do ordinace. Po pravé straně se nacházelo lehátko, naproti němu visela na zdi obrovská televize. Vedle lehátka stál přístroj na ultrazvuk. Naproti dveřím pak pracovní stůl s počítačem. Pomalu jsem se přesunula na lehátko, kde jsem si konečně mohla lehnout, a alespoň trochu odpočinout po té cestě.
Lékařka si nasměrovala Charlese, kde má stát, aby nepřekážel.
,,Takže." otevřela kartu. ,,Odběry na velké testy jsme vám udělali již před dvěma dny. Výsledky jsou v pořádku. Není tam žádná genetická vada." uklidnila nás.
,,Dneska provedeme měření miminka, stanovíme i přesný termín porodu, pokud to bude možné." popisovala nám průběh vyšetření. Poté zapla ultrazvuk. Vyhrnula jsem si s Charlesovou pomocí tričko. Bříško se pomalu ale jistě zakulacovalo.
,,Tady na té televizi." zapla ji. ,,Uvidíte celý ultrazvuk. Pustím vám i zvuk srdce." nanesla gel na břicho. Podívala jsem se na něj. Z jeho výrazu se dalo vyčíst nadšení, ale i obava.
,,Jdeme na to." přiložila sondu na břicho. Trochu studila. Něco naklikala do počítače, a poté se zobrazil na televizi obrázek našeho dítěte. Z obrázku už bylo patrné celé tělo, hlava, i končetiny. Charles si přiložil ruku k puse a do očí se mu nahrnuly slzy.
Měla jsem pocit štěstí. Když byl šťastný on, byla jsem i já. Stiskl mi ruku.
,,To je naše dítě." otočil se ke mně se slzami.
,,To je naše dítě." zopakovala jsem po něm z úsměvem. Měla jsem taky na mále se slzami.
,,Má zhruba 7 centimetrů." informovala nás.
,,Můžeme už vědět, co to bude?" vykoktal ze sebe.
,,Ještě ne." zakroutila hlavou doktorka. Zasmála jsem se.
,,Pustím vám teď jeho srdíčko." pustila zvuk srdce. To Charlese dostalo úplně do kolen. Teď už se ani nepokoušel zadržovat slzy. Obraz na televizi zhasnul, a objevil se 3D snímek našeho dítěte.
,,Vidím to na datum porodu 31.srpna." promluvila po chvilce. Zdálo se mi, že Cha úplně zamrznul pohledem na televizi.
,,Monza." vydechli jsme oba. Monza byla druhý závod po letní pauze. Byla to neskutečná náhoda, ale všechno se v našem životě točilo kolem Monzy.
Doktorka dokončila vyšetření, podala mi papírový ubrousek, a rozsvítila v ordinaci. Sedla za počítač a dopsala údaje do karty, i do těhotenské průkazky. Dostali jsme snímek z ultrazvuku.

Na pokoj už jsem cestovala na vozíku. Byla jsem příliš unavená na to, abych došla zpátky. Silou vůle jsem se vysápala do postele s blaženým výrazem.
,,Naše miminko." koukal stále zamilovaně na snímek z ultrazvuku.
,,Bude teď už všechno v pořádku?" zvedl oči ke mně. Stále se mu v nich leskly slzy.
,,Teď už ano." usmála jsem se.
,,Měli bychom to oznámit. Celý svět čeká na zprávu, zda jsi v pořádku." promluvil po chvíli. Přikývla jsem na souhlas.
Domluvili jsme se, že vyfotíme snímek z ultrazvuku s pozadím z nemocnice, abychom zabili dvě mouchy jednou ranou. K příspěvku jsem napsala že jsme oba v pořádku, a víc to nekomentovala.

Šílená vlna gratulací se nezastavila ani do dne, kdy mě propustili z nemocnice. S povolením lékařů jsme odletěli domů do Monaka.
Po příchodu domů jsem dostala jako dárek uvítací oslavu. I přes právě probíhající sezonu, a necelé 3 dny volna mezi jednotlivými cenami, dorazili snad všichni.
,,Ahoj." objaly mě opatrně Kelly s Rebekou. I ony dvě se dost změnily. Chvíli jsme tam stály a jen se objímaly.
,,Hele, já ji chci taky." přerušil nás Carlos.
,,Carlosi." vrhla jsem se mu kolem krku.
,,Tys nám dala holka." vydechl, a pevně mě stiskl. ,,Hlavně že jste celí." prohlédl si mě.
Objala jsem se i s Arthurem a Pascale. Ta už samozřejmě nakoupila nějaké oblečení pro miminko.
Byla jsem ráda, že tam byli všichni. Charles stál ve dveřích a všechno to pozoroval.
,,Chtěla bych vám jen všem říct." otáčela jsem se po přítomných.
,,Že jsem ráda, že jste tady. Zároveň se vám chci všem moc omluvit za způsob, kterým jsem odešla. Nebylo to fér o sobě nedat vědět, ale po určitých událostech." otočila jsem se k Charlesovi, ten sklopil pohled. ,,Jsem potřebovala být sama a přemýšlet."
,,Každopádně." položila jsem si ruku na břicho. ,,Všichni už víte kam se bude náš život ubírat dál. Jsme oba neskutečně šťastní, že i po mé nehodě jsme v pořádku." vydechla jsem. Pohledem jsem zavadila o holky, které se vzájemně podpíraly, a brečely. To mě donutilo ke smíchu.
Kelly s Rebekou a Carlosem nachystali občerstvení, které jsem samozřejmě z většiny případů do sebe naházela sama.
Chvíli jsme poseděli, pobavili se, a pak se rozešli. Byla jsem příliš unavená na všechny návštěvy.
,,Pojedeš se mnou?" navrhl, když jsme leželi v posteli. Při představě všech těch novinářů, lidí plný Paddock, fanoušci, mi naskočila husí kůže, ale Charlesova podpora byla důležitá.
,,Pojedu, ale musím si trošku zvyknout."
,,Postarám se, abyste měli největší pohodlí, jaké budu schopen udělat." uklidňoval mě.
,,Dobře, pojedu s tebou." souhlasila jsem po chvíli přemýšlení. Charles byl štěstím bez sebe.