Hate to love - *DOKONČENO*

Kapitola 56.

,,Nesnáším tohle loučení." opřela jsem si hlavu o zeď. Pozorovala jsem, jak si obouvá tenisky.
,,Já to taky nemám rád, ale neboj, uteče to." pohladil mě po tváři.
,,Však já vím, ale jsem." popotáhla jsem. ,,jsem hrozně přecitlivělá." chtělo se mi brečet. Zpropadené těhotenské hormony.
,,Ale prosím tě." objal mě. Vzlykla jsem mu do trička. Už zase jsem brečela. Rozbrečel mě i obrázek štěněte.
,,Nejezdi." škemrala jsem.
,,Víš, že musím." vtiskl mi pusu na čelo. Pak mi setřel slzy z tváře.
,,Koukej se postarat o náš poklad." pohladil mě po bříšku, pak si klekl. ,,A ty mladá dámo." mluvil k břichu. Sledovala jsem ho.
,,Koukej být na maminku hodná, nebo si to vyřídíme." vyhrnul mi tričko, a vtiskl pupku pusu.
To mě rozesmálo. Utřela jsem si zbytek slz z obličeje. Narovnal mi tričko.
,,Dám vědět, až přistaneme." stiskl mi ruku.
,,Šťastný let." usmála jsem se. Naposledy jsme se políbili, a on pak opustil zdi našeho bytu.
Naposledy jsem mu ještě zamávala z okna kuchyně, než mi zmizel z dohledu.
Nateklá jsem se odkutálela do obýváku, kde jsem si na klín vzala notebook. Zjistila jsem však, že přes břicho téměř nic nevidím. Zaklapla jsem ho, a vzala si do ruky telefon.

Charlesův let měl zpoždění, ale vydržela jsem ho sledovat až někde nad Rusko. Pak jsem usnula. Vzbudil mě až zvonící telefon. Vrhla jsem se po něm.
,,Jenom hlásím, že jsme přistáli." usmíval se na mě z displeje. Promnula jsem si obličej.
,,Jo, to je dobře. Děkuju, že jsi zavolal." pokusila jsem se o úsměv. Z gauče jsem byla celá rozlámaná.
,,Běž se natáhnout do ložnice, a odpočívej. My si stejně taky půjdeme lehnout." viděla jsem, jak prochází prostorem letiště. Bylo v něm dost lidí, i dost fanoušků. Ty on ale ignoroval, když telefonoval se mnou.
,,Promiň, jsem fakt totálně přejetá a unavená." zívla jsem. Hodiny na zdi ukazovali kolem páté ráno. Nesnášela jsem tyhle časové posuny.
,,Jen utíkej. Miluju vás." loučil se.
,,My tebe taky." poslala jsem mu pusu, a poté hovor ukončila.
Tentokrát jsem velkou cenu úplně zazdila. Téměř všechny její části se mi podařilo prospat. Stejně tak se mi podařilo chytit nějaký infekční humus, takže jsem ležela doma v totální izolaci, a léčila se antibiotiky.
,,Mě se to nelíbí, vrátím se domů." rozhodl se, když jsme spolu zase mluvili přes FaceTime.
,,Na to zapomeň, je to infekční, nepotřebuju, abys to chytil." zakašlala jsem. Z kašlání mě šíleně bolelo břicho, a malá Caroline s tím nesouhlasila, což mi dávala dostatečně najevo.
,,Vidím, jak vypadáš, nepostaráš se o sebe. Nechci se vrátit domů k vrásčité, vyschlé manželce." pokusil se o vtip. Vždycky, když mi bylo mizerně se snažil vtipkovat. Protočila jsem očima.
,,Velice vtipné," odpověděla jsem ironicky s plným nosem. Natáhla jsem se po kapesnících.
,,Je to jenom blbá angína. Budu dobrá." uklidňovala jsem ho.
,,No dobře, ale i tak se mi to ani trochu nelíbí, a nesouhlasím s tím, abys tam byla sama. Mám chuť zavolat mámě." vyhrožoval.
,,To víš, že jo, a ona to chytí taky." zakroutila jsem hlavou. ,,Je to blbost. Zatím jsme v pohodě. Ležím zavřená v ložnici, jsem zabalená v tvojí dece a odpočívám." popisovala jsem mu průběh našich dní, které se neměnily.
,,Musíme ještě vydržet. Ještě chvíli, a budeme doma spolu 3 týdny." usmál se. Z pozadí jsem rozpoznala, že je zavřený v pokoji.
,,Já vím, už se těším." pokusila jsem se o úsměv.
,,Půjdu si zase lehnout. Chce se mi spát." lehla jsem si na druhý bok.
,,Informuj mě, jak ti je, prosím."
,,Dobře." souhlasila jsem.
,,Odpočiň si." ukončil hovor. Zamotala jsem se do těhotenského polštáře, a vzpomínala na naše první manželské výročí. Cha nás vzal na večeři. Ale na večeři, kterou sám vařil. Najedli jsme se na naší oblíbené vyhlídce se svíčkami. Byl to kouzelný večer. Chtěla jsem se tam vrátit. Bylo mi opravdu mizerně. Psychicky i fyzicky.

Samozřejmě mě neposlechl, a objevil se doma neplánovaně mezi velkou cenou Maďarska a Belgie.
,,Miláčku." hladil se mě po vlasech. Chvíli jsem si to nechávala líbit, za pár vteřin jsem se ale docela vyděsila. Sedla jsem si rychle. Trvalo mi, než mi došlo, že se mi to opravdu nezdá.
,,Co tu děláš?" odtáhla jsem se od něj, abych na něj něco neprskla.
,,Nemůžu tě vidět, když ti je zle, a já jsem pryč. Vrátil jsem se, abych tě zkontrolovat." usmál se. ,,Respektive abych vás zkontroloval." pohladil mě po břiše. Můj dech se konečně uklidnil. On se vysvlékl, vlezl si k nám do postele, a přitáhl si mě do náruče. Ležela jsem na zádech mezi jeho nohama, hlavou opřená o jeho rameno. On mě šimral na bříšku.
,,Je větší." poznamenal. Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, že si ho se zájmem prohlíží.
,,Ovšem že je." položila jsem svou ruku na jeho.
,,No tady je ale většího i něco jiného." poznamenal. Plácla jsem ho do ruky. Od momentu, kdy jsem se vrátila jsme spolu nespali. Pro něj to museli být muka, pro mě to nebylo nic. Neměla jsem na to energii, navíc jsem se za své tělo styděla.
,,Jsem na tohle příliš unavená." vzdychla jsem. Bylo mi v jeho náručí dobře. Na sex jsem neměla pomyšlení.
,,Já vím." políbil mě na zátylek.
,,Nějak se toho nemůžu zbavit." stěžovala jsem si. Antibiotika jsem už dobrala, stále jsem se ale prala s únavou a kašlem.
,,Byla jsi u doktora?" vyptával se.
,,Byla." přikývla jsem. ,,I na gyndě. Malá je v pořádku." uklidnila jsem ho okamžitě. Přišlo mi až neuvěřitelné, že tohle je něco co se ještě nepokazilo.
,,Máme ultrazvuk?"
,,Je v průkazce." přikývla jsem. Charles se vymanil z mého sevření. Vydal se do chodby do kabelky pro průkazku.
,,Je nějaká velká." sledoval vykulenýma očima snímek. Vrátil se do své původní pozice. Oba dva jsme si prohlíželi snímek.
,,Taky už chybí jenom několik týdnů." pohladila jsem ho po ruce.
,,Neuvěřitelné, jak rychle to letí. Vůbec jsem si to neužil." opřel si hlavu o mou.
,,Tak víš co?" otočila jsem se k němu.
,,Příště můžeš být těhotný ty." dloubla jsem do něj prstem se smíchem. Pak jsem se rozkašlala.
,,Máš to moc hezké." upustil ironicky. ,,Jdu ti udělat čaj." vylezl zpoza mě, a odešel do kuchyně. Odložila jsem snímek na noční stolek, a zase se zahrabal do peřin.