Hate to love - *DOKONČENO*

Kapitola 57.

Každý dnes něco dostane, tak já si dovolím začít a publikovat Vám vánoční extra kapitolu.
Přeji Vám krásné a bohaté Vánoce, ať se Vám splní vše, co jste si přáli. 

Pascale byla přesná jako hodinky. Když jsem v jednu hodinu vycházela před vchod, už tam stála v autě.
,,Ahoj." sedla jsem si na sedačku spolujezdce.
,,Ahoj." pozdravila mě. Počkala až se připoutám, a pak jsme vyrazili.
,,Kam půjdeme?" zeptala jsem se, mezitím co jsem psala Charlesovi zprávu, že jsem s jeho mámou.
,,Vezmu tě do La Petite v Nice." usmívala se. Měla na sobě modré kalhoty, bílou halenku, a přes sebe jeansovou bundu.
,,Tam jsem v životě nebyla." přiznala jsem. Do Nice jsme sice s Cha jezdili, ale málokdy jsme tam jedli.
,,Neříkej, že tě tam ještě nevzal." vydechla zklamaně. ,,S jeho otcem to byla naše oblíbená restaurace, když Charlie prorazil." pokusila se o úsměv. Věděla jsem, že když byl Cha malý, moc toho neměli. Opravdu si své jméno vybudoval z ničeho, a teď to vracel mámě plnými doušky.
,,Začátek roku byl náročný, takže jsme se k tomu ještě nedostali." omluvila jsem ho.
,,Já vím." usmála se.
Cesta do Nice trvala tentokrát dost dlouho. Věděla jsem, že nemám šanci se vrátit zpět a stihnout závod.
La Petite byla malá restaurace nedaleko pobřeží v zástavbě. Byla nevýrazná, jednoduchá, ale přesto téměř plná.
Číšnice nás usadila na terasu do rohu, abychom měli klid.
Objednala jsem si rybu a k tomu grilovanou zeleninu. Pascale pak zvolila tradičně pastu.
,,Tak jak se cítíš?" vyptávala se. Byl to opravdu dobře naladěný člověk a to za každých okolností.
,,Už to začíná být náročný. Jsem v 8. měsíci, a už teď mě bolí záda, jako bych byla těsně před porodem." odfoukla jsem si vlasy z čela.
,,Jó, pamatuju si, když jsem čekala Charlese." usmála se. ,,Tehdy byli Lorenzovi 4 měsíce, když jsem otěhotněla, a to teprve byl kolotoč." vyprávěla. Viděla jsem živě Lorenza, jak neustále vyžaduje pozornost, zatímco Pascale kolem chodí s břichem.
,,Zbláznila bych se."
,,Věř mi, že já k tomu neměla daleko." rozesmála se. ,,Ale neměnila bych. Jste jediné co mám. Oba dva byli šťastní, když jsem jim řekla, že k nim přibude, ještě jeden brácha. Arthura jsme ale měli s asi čtyř letým odstupem."
,,I tak to ale muselo být šílené. Postarat se najednou o tolik malých duší. Já se úplně bojím, jak to zvládneme my dva. Kor s naším životním stylem." vydechla jsem. Nedokázala jsem si představit, že s malou poletím na druhou stranu světa.
,,Nemůžeš o sobě pochybovat hned takhle ze začátku. Budete dobří rodiče." nalila mi skleničku s vodou.
,,On bude dobrý otec, ale mám obavu co já. Mateřskou lásku jsem nikdy nepoznala." vypila jsem ji až do dna.
,,Pomůžu vám kdyby cokoliv." připomněla znovu. Několikrát týdně nám nabízela pomoc.
,,Charles mi dokonce volal, že by byl radši, kdybych se po letní pauze nastěhovala k vám, kdybys náhodou začala rodit." překvapila mě s novou informací. On se vůbec nezmínil.
,,Vůbec mi to neřekl. Řekl mi jenom, že chce Monzu vynechat."
,,Zbláznil se?" vyjekla. Několik lidí se kolem otočilo.
,,Jo, tak to jsem mu přesně říkala. Pak jsem mu to zakázala." ušklíbla jsem se. Neexistovalo aby vynechal jeden jediný závod kvůli mně.
,,Chce se zapojit hned od začátku."
,,Věř mi, že bude chtít co nejdřív utéct." smála jsem se. Pascale protočila očima.
,,Ale prosím tě, tak se prostě nevyspí no." přidala se se smíchem.
Chvíli jsme ještě mluvili o rodičovství, pak jsem na její žádost vytáhla telefon, a položila ho mezi nás, abychom mohli po očku koukat na závod. U toho jsme jedli, bavili se a smáli.
Charles dojel pátý. Stále se snažil projet zatáčku číslo 9 všemi možnými způsoby, avšak nedařilo se mu.
Ještě v noci mě doma překvapil. Jakmile si splnil všechny své povinnosti, letěl domů. Nemohl to bez nás vydržet.
,,Co to děláš?" přistihla jsem ho ráno, jak balí věci.
,,Pojedeme na poslední dovolenou ve dvou." otočil se s úsměvem.
,,Nemůžeš ji ignorovat." pohladila jsem se po břiše. ,,Kam chceš jet?"
,,Pojedeme do Nice, a odtud trajektem na Korsiku." informoval mě ve zkratce o svém plánu. Dál balil naše věci.
,,Počkej, počkej." zastavila jsem ho. On se ke mně otočil. Stále klečel u kufrů.
,,Mám měsíc do porodu. Nechci jezdit nikam daleko. Můžu klidně porodit tam, a hlavně mám kontroly u lékaře." zakroutila jsem hlavou. On se zvedl a z komody vyndal další oblečení.
,,Bude to jenom na dva týdny." zapl jeden kufr. Do druhého začal skládat moje oblečení.
,,Charlesi." oslovila jsem ho.
,,Věř mi." zvedl se, přišel ke mně a chytl mě za obě ruce.
,,Já nevím, je to riziko. Doktorka sice říkala, že je nepravděpodobné, že bych porodila v termínu, ale nevím, jestli to stojí za to to riskovat." podívala jsem se mu do očí.
,,Caroline, prosím, pojďme vypadnout." škemral. Tohle bylo podezřelé.
,,Co se stalo?" zeptala jsem se. On mi pustil ruce, a vrátil se k balení.
,,To je jedno, prostě si to pojďme užít." zapnul i druhý kufr. Oba postavil, projel s nimi kolem mě do chodby, a navrch přihodil tašku do porodnice. Pobíhal neustále kolem mě.
,,Můžeš se prosím zastavit na chvíli." otočila jsem se za ním.
,,Řekneš mi už co se stalo?" šla jsem za ním do kuchyně. Přišlo mi jako, že chce před něčím utéct.
,,Nechci ty dva týdny vidět nějakého novináře. Když se zdekujeme, žádného nepotkáme. Mám na Korsice kamaráda, půjčil nám svůj dům." zamával klíči. U toho vytahoval ze zásuvky všechny spotřebiče.
,,Jak to souvisí s novináři?" otočila jsem se znovu za ním, když odešel do obýváku. I tady vytáhl televizi ze zásuvky.
,,Nasrali mě během tiskovky. Chci prostě vypadnout někam do klidu, bez dalších očí. To je to tak těžké pochopit?" plácl se do stehen. Stále jsem na něj nechápavě zírala.
,,Tak teď už ti vůbec nerozumím. Kdybych nevěděla, že jsi včera přijel autem, tvrdila bych, že jsi opilý." sedla jsem si na sedačku.
,,Měli debilní otázky. Nechci aby ses zbytečně stresovala." vlezl do herny. I odtud se ozývaly zvuky vytahování spotřebičů ze zásuvky.
,,Teď mě docela stresuješ." vydechla jsem.
,,Prostě mě poslechni, pomůžu ti se obout, a pojedeme si užít dovolenou." klekl si přede mně.
,,Řekneš mi už co se stalo?"
,,No prostě měli blbé dotazy." sklopil oči.
,,Jaké dotazy?"
,,Ptali se mě na malou. Jestli jsem si skutečně jistý, že je moje a ne Adamova." zaskočil mě svou odpovědí.
,,Cože?" vyjekla jsem. Doufala jsem, že jsem se přeslechla.
,,Viděli vás několikrát spolu v Londýně na prohlídkách bytu, když jsi chtěla odejít. Pak jsme přišli s tím, že jsi těhotná, tak se v tom teď šťourají." podíval se mi do očí. Vyčetla jsem z nich strach a pochyby.
,,Nemyslíš si, že by byla jeho, že ne?" zeptala jsem se opatrně. Byla to hloupost.
,,Ne. V době, kdy jsi odešla, už jsi těhotná byla, a nevěřím tomu, že by byla někoho jiného. Jen mě to rozhodilo, to je celé." zvedl se, a pomohl mi na nohy.
,,Počkej." zastavila jsem ho v chodbě. ,,Je tvoje. Není nikdo jiný kdo by mohl být otec, a jestli tě to uklidní, klidně můžeme udělat testy otcovství." navrhla jsem. On mezitím vyndal boty z botníku.
,,Nechci žádné testy, vím to jistě." usmál se. Byl to ale nucený úsměv.
,,Musíme alespoň tvojí mámě říct, kde budeme." vzala jsem do ruky telefon.
,,Ne." položil mi ruku na displej. ,,Arthur to ví. Řekne jí to. Žádné zprávy." zarazil mě.
,,Jsi blázen, když si myslíš, že tomu utečeme." vydechla jsem, vzala ze skříňky naše pasy, a sako přes ramena.
,,Prostě mi věř." zabouchl za námi dveře a zamknul i na bezpečnostní zámek.