konec jedné velké éry

291 22 2
                                    

Zápas probíhal v klidu kluci vyhráli 2:1 nad Teplicemi. Ladislav moc neotravoval jen se mě furt ptal na nějaký jeho debilni otázky, který mi lezli krkem.

"Tak jo ježibabo užij si cestu domů čau" řekl s úsměvem na tváři a šel s klukama na děkovačku.

" Nazdar strašáku" odpověděla jsem mu a začla se pomalu zvedat ze sedadla.

"Tati tak já už půjdu až přijdeš domů tak už asi budu spát tak dobrou" líbla jsem mu pusu na tvář a už jsem se začla odbelhávat.

" Jo jasně dávej bacha a nezapomeň zítra na tu kontrolu v 10 tam máš být. Dobrou" odpověděl a už radostně odběhl k ostatním má děkovačku.

Byla to strašně dlouhá cesta domů nejdriv se dostat ze stadionu, potom dlouhou cestou přes park až domů zabralo mi to hodinu s těma berlema. Cestou jsem si hezky za nadávala ty slavistce co mi to udělala měla by shořet v pekle.

Když jsem došla domů tak jsem se šla opláchnout, odlíčit, vyčistit si zuby a udělala si skincare.

Než jsem to všechno udelala tak bylo 10 večer a já to šla hned zalomit byla jsem úplně vyčerpaná.

~ráno~

Mobil mi ukazoval 8:50 takže jsem měla tak půl hodiny na to, abych se připravila a mohla jet na tu prohlídku.

" Tattiiiii" zakřičela jsem na celý byt.

"No coje co se děje? Co se ti stalo?" Vylekaně se rozhlížel po celým bytě.

" Nic jen jestli mě tam odvezes?" Udělala jsem psí oči a čekala jestli odpoví ano.

" No jo co mi zbývá." Zazubila jsem se a šla jsem si udělat svoje věcičky.

"Tak dělej nebo to nestihneme." Trošku mě musel popohnat jinak bych to nestihla ani za nic.

" Já počkám v autě jo?"

" Jo jasně už nejsem malá" mrkla jsem na něj a začla se belhat dovnitř do nemocnice.

Nemám ráda nemocnice už odmala. Děsí mě. Vím že mnoha lidem pomáhá, ale já v nich nemám důvěru.

" Dobrý den slečno Mála pojďte se mnou zavedu vás k panu doktorovi chce vám něco říct" přišla ke mně starší milá paní s blond kratšími vlasy a brejlemi.

"Jo děkuju moc" poděkovala jsem a šla jsem po boku sestřičky až k panu doktorovi.

" Dobrý den." Vešla jsem do ordinace a posadila jsem se za stůl pana doktora.

" Dobrý den slečno Mála mám jednu dobrou a jednu hodně pro vás špatnou zprávu. " Řekl hodně hlubokým tónem a smutné se na mě začal koukat něco mi tu nehraje tohle nebude kontrola.

" Jakou chcete slyšet jako první?" Když jsem na něj asi dlouho zírala tak se mě radši na něco zeptal.

" Ehm tu dobrou asi? " Vykoktala jsem ze sebe nervózně.

" Ta dobrá je že nebudete muset na operaci a budete moc do pár týdnů normálně chodit bez berli." Jo konečně nic mi tohle nemůže zkazit.

" No a ta špatná je, že si nebudete už nebudete moct zahrát fotbal. Máte hodně zničeny meniskus a přetržený sval v koleni kotník jste měla jsem zlomený takže ten bude v pohodě, ale vaše koleno ne." Cože to řekl já už nebudu hrát fotbal...

" Jj-o dobře to byl vtip ne?" Začli mi téct slzy nemohla jsem tomu uvěřit konec kariéry kvůli posrany slavistce. To má u mě spočítaný.

Na mou otázku pan doktor jen zakrýval hlavou na nesouhlas.

Po pár vteřinách jsem začla odcházet se slzami v očích a papíry a mé neschopnosti v ruce.

Když mě táta viděl z auta tak ke mně rychle běžel vzal si papíry a jen na mě koukal jestli si z něj nedělám srandu.

" To myslíš vážně? " Zeptal se jako by tomu nevěřil jako já před pár minutami.

" Jo myslím to vážně je konec. Konec jedné velké éry. Tati" objala jsem ho, protože jsem to teď potřebovala ze všeho nejvíc.

~ ahoj další kapitola je tu doufám, že se líbí fakt prosím za nějakou zpětnou vazbu děkuju. Z touhle kapitolou jsem si dala fakt záležet. Doufám že se bude líbit~

Od Nenávisti k Lásce Kde žijí příběhy. Začni objevovat