~trošku time skip~
Dneska je 22.5 je středa a hoši dneska hrajou o pohar s Plzní.
Kluci už jsou tam od včerejška a já jedu až dnes, protože jsem měla rehabilitace. Odváží mě nějaký tátův známý Michal.
Od té doby co jsem nasedla do auta tak neřekl ani slovo jen mě pozdravil, ale mně to nevadilo, protože jsem si aspoň mohla dát sluchátka a poslouchat sofiana.
Vyhodil mě u stadionu a já jsem šla cestou pro hráče. Dneska už jsem kartičku měla takže jsem nepotřebovala zachránit.
"Ahooojjjj Nicolll." Začal řvát ten trouba Adam a běžel ke mně a objal mě.
" Víš že jsme se viděli předevčírem?" Zasmála jsem se a taky ho objala.
"Jo ale to už ani nevím co bylo za den takže je to hodně dlouho." Taky se zasmál a já jsem nad tím jen s humorem protočila oči.
Pokračovala jsem dál až jsem narazila na samotného kapitána.
"Ahoj." Řekla jsem když stal ke mně zády.
" Je ahoj Nicol." Objal mě on mě objal.
To bylo poprvé v břiše jsem cítila několik motýlku. Ta jeho vůně se mi vryla pod kůži a chtěla ji čichat furt. Byla jsem jak omámená a ani jsem si nevšimla, že se o de mě odtáhl a je na něj debilně koukala.
" Ehm něco pro tebe mám" vykoukla na mě jeho řada bílích zubů.
"Na" hodil po mně nějakou tašku. Jak jinak než sparťanskou.
" To je můj dres chtěl jsem ti ho dát už v Boleslavy, ale nějak na to nebyl čas tak ti ho dávám až dneska a budu rád když si ho vezmeš." Zase se na mě usmál a já na něj koukala s otevřenou pusou, protože jsem to absolutně nečekala.
" Děkuju Láďo to jsem nečekala." Usmála jsem se na něj a znovu ho objala.
" Jsem rád že máš radost."
"LADISLAVE!" To byl můj táta
" UŽ BĚŽÍM."
"Promiň už budu muset vidíme se potom až vyhrajeme." Mrkl na mě a šel pryč.
Převlečená do Láďovo dresu jsem šla na tribunu, protože už za 2 minuty měli začít hrát.
Po 14 minutách Láďa dal gól zvedla jsem se ze židle a spolu Kairinenem jsem si plácly. Naše radost, ale netrvala dlouho, protože do toho nastoupil var a gól neuznal kvůli faulu co tam prý Ladislav udělal.
Od té doby to šlo z kopce viktoriani začli hrát tvrdě okopávali hráče Sparty a různě jim furt ubližovali.
Po prvním poločase to skončilo 0:0. Já jsem si byla odskočit a šla si pro pití.
V 79 minutě si dal jeden plzeňák vlastního gola. Takže oslavičky, ale jen menší.
Okopávání od plzeňských hráčů furt pokračovala skončilo to až krví u sáďi.
87 minuta srovnal skóre Chorý takže se hrálo zase od začátku. Ale radost plzeňských netrvala dlouho, protože Birma 90+1 dál úžasný gól a dál nás do vedení.
Po dlouhém nastavení jsem vyhráli takže jsme šli všichni na hřiště oslavovat. My s Kairinenem jsme šli pomaličku k nim, protože máme oba berle.
Po chvilce, ale vidím jak před náma ze sektoru sparťanských přicházejí sparťanští fanoušci.
" HEJ MY CHCEME BITKU!" ozvalo se nám s Kaanem za zádama. Doprdele to jsou plzenaci. Šli přímo za náma a my si toho nevšimli.
" What did he say?" Zeptal se mě kaan vedle mě.
" That he wants fight." Odpověděla jsem mu a přemýšlela jsem co my dva jako budeme teď dělat když kluci se šli schovat už dávno a my nemůžeme utéct, protože máme berle a nemůže běhat.
"Ale co vy tady děláte chcete se taky prát?" Zeptal se jeden z těch debilů z Plzně. Mlčeli jsem asi hodně dlouho, protože mne přilítlo jedno pěstí.
Na jednou jsem viděla černé a nemohla otevřít oči byla jsem strašně unavená.
~ahojj zase nová kapitola jak se vám líbí? Budu ráda za koment a hvězdičky~
