SoulMatch // texting (LGBT)

21.

~14. června, 15:34~

Připadal jsem si jako tělo bez duše. Nedokázal jsem se soustředit, přemýšlet a už vůbec věnovat pozornost svým přátelům, jejichž debata na sebe strhovala veškerou pozornost okolí. Zatímco bych se jindy rád zapojil, a dokonce se s nimi smál na celé kolo, poslední dny jsem toho prostě nebyl schopný. Čehož si samozřejmě všimli a snažili se ze mě dostat to osudové proč.

Stejně jako rodičům, i jim jsem toužil říct pravdu. O Warrenovi, další zprávě z Úřadu, která mi přišla včera, i tom, že Soulmatch se může mýlit. Jenže by to bylo stejně tak zbytečné, protože každý z nich výběru bezmezně věřil. Nikdo se, stejně jako já ještě před pár týdny, na nic neptal.

„Kai! Ty nás zase vůbec neposloucháš," zmateně jsem trhl hlavou směrem k drobné blondýnce, jejíž postoj s rukama v bok jasně poukazoval na to, jak dlouho se snažila o mou pozornost. Rty jsem zkroutil do omluvného úsměvu.

„Ten úsměv na mě neplatí, to dobře víš. Jsi zase úplně mimo, co se to s tebou děje?"

„Nic, vážně. Jen jsem poslední dobou nějak unavený, to je vše. Ptala ses na něco?" Abby si nad mou stereotypní odpovědí odfrkla. Pravda, nebyl jsem moc vynalézavý a lhaní nepatřilo mezi mé silné stránky, takže nebylo pochyb, že jí tahle otřepaná hláška už přišla trapná.

„Jasně, unavený. Ptala jsem se, jestli s námi půjdeš do kavárny. Od posledního útoku jsme tam nebyli,"

„Já,"

„Koukej jít, Kai. Přece nás zase nenecháš," tentokrát se slova ujal Max, nejvyšší a nejvysportovanější z naší party a jediný o kom se s určitostí vědělo, že našel svůj protějšek. Mimoděk jsem očima zapátral k hodinkám na levém zápěstí a poraženě přikývl. Rodiče už stejně museli být doma a interakce s nimi byla tou poslední věcí po níž jsem toužil.

O pár chvil později jsme tak všichni čtyři vcházeli do naší milované kavárny a snažili se přitom ignorovat škody, které po posledním útoku zůstali stále neopravené. Většinou to zabralo pár týdnů, než je stroje opravili, ale teď se zdálo, že na nic takového nepospíchají.

Možná to bylo tím, že tenhle útok nebyl tak silný a nedošlo k takovým ztrátám, uklidňoval jsem svůj mozek, který nepřestával nad vším pochybovat. Neznamenalo to nic víc, nic tajemného ani podezřelého. Jenže kvůli Warrenovi a poslední zprávě z Úřadu pro mě bylo vážně těžké přimět se zpět k takovému přemýšlení.

,,Kai! Kai sakra!" vyplašeně jsem sebou cukl, když Abby pleskla dlaní do stolu na našem tradičním místě, kam jsme se usadili. Jsem vážně mimo.

,,P-promiň, Abby. Vážně se,"

,,Ne! Už ti to nebereme, Kai. Poslední dny je to tahle pořád, jsi úplně mimo. Mluvíme na tebe, ale ty nevnímáš a dokonce tě napomínal i profesor! Co se děje?" nemohl jsem zadržet hlasité polknutí. Pohledy mých třech nejlepších přátel mluvili za vše a já se opět zastyděl. Cos mi to udělal, Warrene?

,,T-to vážně nic. Vážně. Jen se rodiče nějak zase hádají kvůli hloupostem, tak moc nespím,"

,,Jasně. To ti nevěřim, kámo. Abby má pravdu, úplně ses změnil v posledních týdnech. Našlo ti to snad shodu?" nepřestával se zajímat Oliver, vysoký zrzek jehož kudrnaté vlasy mě vždycky fascinovaly.

Málem se mi zastavilo srdce.

,,Ne, s tím to nemá nic," povzdychl jsem si, ,,o tomhle to vůbec není. Nemám žádnou shodu. Možná proto jsem takový zkleslý,"

,,Opravdu? Vážně je to jen tohle? Nelžeš nám, že ne?"

,,Kai, jsme kamarádi už několik let. Dobře víš, že nám,"

Nikdy jsem nebyl radši za hluk, který se znenadání ozval od vstupních dveří, jejichž následné otevření bylo prudší, než by kdokoliv čekal. Jelikož jsem seděl zády neměl jsem tušení, co přesně se stalo a kdo za to může, ale soudě dle pohledů ostatních to nebylo dobré.

,,Co tady sakra dělají?" sykla hned na to Abby se znechuceným výrazem ve tváři.

Nechápavě jsem nakrčil obočí a rozhodl se konečně otočit, abych se o celé situaci přesvědčil sám. Kéž bych tak neudělal.

U prodejního pultu postávala pětice lidí přibližně našeho věku, tři muži a dvě ženy, abych byl konkrétní, v tmavém oblečení a výrazy, kterými vraždili snad všechno kolem. I na tu vzdálenost si nešlo nevšimnout, jak se jim po pažích a krku táhnou nejrůznější tetování, které je činili ještě děsivějšími. Lidé z chudší vrstvy, z opačné části města a jedné z nejhorších lokalit vůbec.

,,Myslíte, že přišli dělat problémy? Naposledy se poprali s někým od nás," chtěl jsem odvětit, že určitě ne. Kvůli Warrenovi, který nejspíše vypadal dost podobně a přitom nebyl tolik špatný.

Jenže sotva se vydali přímo naším směrem, s úšklebky na rtech, ta slova se mi nějak zasekla v krku. Všichni čtyři jsme na tu chvilku přestali dýchat a nejspíše i vnímat tok času. Proboha. Tohle nemůže dopadnout dobře.

Právě v ten okamžik mi do hlavy poprvé přišla ta myšlenka. Zatímco jsem s úzkostí pozoroval ty nebezpečné lidi, zatímco na nás začali mluvit a Oliver zamumlal něco na naší obranu, což jednoho z těch kluků evidentně naprosto rozzuřilo.

Kéž bys tu teď byl Warrene.