SoulMatch // texting (LGBT)

23.

~21. června, 07:20~

Máma mi vždycky říkala, že zírání je špatné. Doteď mi v hlavě utkvěla bolest provázející pohlavek, jenž mi dala vždy poté, když jsem jako malý kluk na něco moc upřeně koukal. Teď jsem však nenašel jiná slova, kterými bych popsal to, co jsem právě už několik minut bez přestání dělal.

Znovu jsem několikrát zamrkal a pro jistotu si i promnul oči, abych se ujistil, že ten obraz opravdu není jen výplodem mého polospánkového stavu. Ta slova svítící na tenkém monitoru tam však stále byla. Už celých dvacet minut.

Pojďme se sejít, prcku.

Jediná věta. Můj tep se kvůli ní zrychlil nad rámec měřitelných hodnot, srdce mi téměř vyskočilo z hrudi. Už takhle jsem kvůli němu porušoval pravidla a především zákaz svých rodičů. Sejít se osobně ovšem bylo něco naprosto jiného. Neuměl jsem si absolutně představit situaci, kdy bych souhlasil, rodiče to zjistili a...

Ne. Nedokázal jsem si vůbec představit, že bych souhlasil! Potkat Warrena osobně by byla katastrofa nejen kvůli našim naprosto odlišným životům. On byl nebezpečný. Mohla to být nějaká past, jen cesta, jak se dostat k těm lékům nebo mě unést a žádat výkupné. Jsem moc paranoidní? Pravděpodobně.

Malá část mě chtěla souhlasit. Ta bláznivější, velmi hluboko pohřbená část, kterou právě tenhle kluk začal z nevysvětlitelných důvodů probouzet. Vlastně by bylo strašně jednoduché jen zabořit prsty do klávesnice a nechat je klouzat po písmenkách, dokud by nenapsali ten osudový souhlas. Jenže to jednoduché vůbec nebylo.

S povzdechem jsem si položil čelo na tvrdou desku stolu a několikrát se zhluboka nadechl. Co mám dělat? Proč se vůbec chce sejít? Proboha!

Oči jsem zvedl zpět k monitoru nervózně si kousajíc spodní ret zatímco mi prsty zabloudili k psacímu zařízení. Nikdy v životě jsem se necítil takhle. Nejistě, vyděšeně, zmateně a přesto jakýmsi způsobem odhodlaně.

Než jsem se nadál, v okénku pro psaní svítila čtyři slova. Tak málo slov a tolik pocitů. A pak jsem stiskl odeslat.