Kočičí tajemství

Úvod :

,,Už je to v pořádku" mňoukla léčitelka, která se skláněla nad vyčerpanou kočkou. Novopečená matka se ztěžka posadila, svůj tmavý ocásek obtočila kolem svých dvou novorozených koťat a rozhlédla se po léčitelském doupěti.   

Na studené kamenné zemi byly do hromádek roztříděny všelijaké byliny, listy a bobule.                      Celé léčitelské doupě  bylo zvenčí obklopené ostružiním, které nad doupětem tvořilo jakousi ochrannou klenbu , aby se do doupěte léčitelky nedostal žádný vetřelec . Otvory mezi ostružiním do doupěte dopadaly první paprsky právě vycházejícího slunce . 

„Jsi unavená, měla by sis odpočinout " mňoukla léčitelka a konejšivě jí olízla rameno , které se jí po té námaze ještě stále chvělo.  Náhle doupě zahalil stín. Kočka vzhlédla a spatřila svého druha , který se právě prodíral ostružinovou bariérou. 

„Jitřenko! " zvolal kocour její jméno a přitiskl se k jejímu šedobílému kožíšku a mávl ocasem léčitelce na pozdrav . „Jak ti je ?" zeptal se své družky . 

„Docela to jde" odpověděla Jitřenka váhavě . Hlas se jí přitom trochu třásl. 

„A co koťata?" zeptal se hnědý mourek a zadíval se do jejích krásných modrých očí pohledem plný lásky a něhy .  Jsou krásná ,  podívej!" 

Jitřenka posunula svůj ocásek a odkryla dva malé uzlíčky chlupů , které vyjeveně mňoukaly a snažily se dostat k matčiným strukům s mlékem . 

Tmavý kocour se ke svým koťatům opatrně naklonil a konejšivě jim olízl hlavičky. Vtom se zvenčí ozval hukot a vřískot podrážděných koček. Kocour na Jitřenku tázavě pohlédl, jakoby si nebyl jistý zda jí může opustit. 

„ Jen běž " mňoukla Jitřenka „Náš klan tě potřebuje" . 

Mourek jí ještě naposledy olízl ouško a ona se čumáčkem dotkla toho jeho . Kocour se ještě ohlédl na léčitelku , která pořád stála ukrytá ve stínech svého doupěte. Léčitelka uhodla, na co myslí a rázně ho přesvědčila o bezpečí jeho družky a koťat pohledem svých velkých žlutých očí. 

Válečník se s vřískotem pustil do rvačky s kočkou, která se právě snažila dostat do léčitelského doupěte . 

Jitřenka slyšela zvenčí doupěte svoji nynější klanovou velitelku - Bílou hvězdu , jak rozdává pokyny svému klanu . Pak zahlédla velkou mohutnou kočku se zlatou srstí , která se jí v záři slunce doslova blyštila. 

Jitřenka si instinktivně přitáhla svoje koťata blíž k sobě. 

Cítila jejich teplá tělíčka a tlukot jejich srdíček, jí uklidňoval . Zlatá kočka mířila k doupěti léčitelky a čím více se přibližovala tím víc si byla jistá že vidí velitelku Světelného klanu - Lví hvězdu , která se teprve nedávno stala velitelkou po svém otci - Bledém měsíci . 

Čumáček jí zcela naplnil pronikavý pach Světelných . 

Lví hvězda se náhle vrhla po odhaleném břichu její velitelky - Bílé hvězdy. Bílá hvězda zavřískla bolestí jak se jí drápy Světelné velitelky zaryly hluboko do břicha . 

Uprostřed tábora vypukla vřava . Válečníci z obou klanů se po sobě vrhali a bylo slyšet samé cvakání čelistí a bolestných vřískotů . 

Z přemítání jí vytrhlo čísi zavřísknutí . Jitřenka zaostřila před sebe a spatřila trojbarevnou válečnici , která se po ní hned vrhla . 

Jitřenka její rychlý útok nečekala a na okamžik ztratila rovnováhu. Ale ustála to a máchla přední packou po útočnici .Ta ale uhnula tak snadno jakoby to byl ten nejpomalejší pohyb co kdy viděla .