Kočičí tajemství

Kapitola 5.

Modroočko se převaloval v měkkoučkém pelíšku. Zdál se mu sen . 

Běžel po mýtince obrostlé smrky a jedlemi a vedle něj běžela nějaká cizí kočka. Voněla po lese a svobodě, stejně jako celé toto místo. 

Ta kočka byl mladý černobílý kocourek se světle zelenýma očima a velkým bílym flekem kolem oka. 

Sluneční paprsky ho lechtaly po zádech a on se cítil šťastný a volný. Cítil, že sem patří. Cítil se tu doma. 

Pak všechno zahalila temnota a stříbrošedý kocourek procitl. 

S povzdychem vstal z pelíšku a protáhl si tlapky. Nechtěl aby ten sen takhle rychle skončil. 

Myšička ještě spala stočená do klubíčka vedle své a jeho matky - Princezny a lehce oddychovala. 

Modročko věděl, že už neusne. Ne po tom snu co se mu před pár chvílemi zdál. 

Ten sen ho tak neuvěřitelně naplňoval a byl až neuvěřitelně živý. Mladý kocourek zatoužil aby se jeho sen stal skutečností. 

Nevěděl kde přesně se to místo co ve snu viděl nachází, ale kolem rostly stromy takže nejspíš někde v lese. Pak si vzpomněl, že všechno kolem bylo také cítit lesem což jeho domňenku ještě více potvrdilo. 

Že by ten černobílý kocourek co mu běžel po boku byla opravdová lesní kočka?. Že by patřil k těm lesním kočkám o kterých mluvil Felix?. 

Modroočkovi se při tom pomyšlení rozbušilo srdce. 

Čím více o tom přemýšlel, tím se zvětšovala jeho touha, jeho přání o kterém už dlouho uvažoval. 

Už dlouho ho lákal les a jeho tajemství, které skrývají mohutné stromy. Zajímal ho život se soužitím lesa, ale pokaždé si to rozmyslel. 

Nechtěl opustit Myšičku s Čertem ani Princeznu a ani své dvounožce, ale teď se doopravdy rozhodl. 

Teď byl připravený to udělat a obětovat svůj až doteď pohodlný život domácího mazlíčka. 

Vydá se do lesa a pokusí se nalézt divoké kočky v něm žijící. 

Pochyboval, že jeho dva přátelé půjdou s ním, ale určitě jim to nezazlíval. To on toužil po lese, ne oni . Modroočko věděl, že to pro něj bude těžké žít s vědomím, že se vydá do hlubin lesa a je dva nechá tady, ale nemohl jinak. 

Jeho srdce přímo volalo po stromech a lesních kočkách. 

S těžkých povzdechem se postavil na tlapky a potichu došel ke své zrzavobílé sestřičce . 

Jemně jí čumáčkem žďuchnul do ramene a čekal až se probudí. 

Myšička pomalu otevřela svoje zelenožluté oči a rozespalé se posadila. 

Když před sebou uviděla šedého kocourka nechápavě a trochu podrážděně mňoukla:„Modroočko, co to děláš!?Proč mě budíš!?". 

„Promiň, ale musím ti něco důležitého říct" mňoukl mladý kocourek omluvně. 

„O co jde?" Odvětila kočička a její ospalost byla rázem ta tam.

„Vzbudíš prosím i Princeznu?" Poprosil Myšičku Modroočko. 

Chtěl aby u toho byla i jeho maminka . 

Když se probudila i Princezna, modrooký kocourek se nadechl a začal. 

„Víte já....". „Jak vám to říct". Mrzelo ho, že si předem nepřipravil co jim řekne. 

„Asi vám to bude znít divně, ale chtěl bych se vydat do lesa a potkat ty kočky, které žijí v lese jak o nich mluvil Felix". řekl a nervózně švihal koncem ocásku. 

„Nechci vás opustit ale toužím tam jít". 

Obě kočky se na něj dívaly trochu překvapeně a vyděšeně zároveň ale v jejich očích Modroočko nenašel žádnou zlost nebo výsměch a to ho uklidnilo. 

„Opravdu?" Zeptala se Princezna. Zjevně se chtěla ujistit, že správně slyšela. Když světle šedivý kocourek přikývl , oči se jí naplnily slzami. 

Její koťátko ikdyž nebyla jeho pravou matkou se chtělo vydat napospas nebezpečnému životu uvnitř lesa. 

Nechtěla aby odešel ale když je to jeho přání nebude mu v tom bránit. 

I její dceři se zaleskly oči od slz a pevně se přivinula k Modroočkovi a jeho hustému kožíšku. 

Ten jí objetí oplatil a pak došel i k Princezně a zabořil jí hlavu do srstí. 

Princezna ho olízla mezi ušima a usmála se. Byl to krásný pocit mít ho u sebe a nepředstavitelný že už jí brzy opustí. 

Modroočko po chvíli odstoupil a podíval se oběma kočkám do očí. 

„Budu na sebe dávat pozor a občas se tu zastavím". 

„Budete mi moc chybět i Čert" mňoukl kocourek. „Řeknu mu o tom" mňoukla Myšička a on jí pohledem poděkoval. 

„Tak už běž moje kotě" mňoukla teskně Princezna . „Les tě volá". 

Modroočko jim oběma ještě olízl čumáćek ale pak už se k nim obrátil zády a vyskočil na otevřené okno. Pak seskočil do měkké trávy pod ním a s krásným a nedočkavým pocitem se vydal k lesu, který jakoby ho vítal a měl radost, že se s Modroočkem může konečně pozdravit.