Hate to love - *DOKONČENO*

Kapitola 18.

V kanceláři už seděl Fredérico a s někým telefonoval. Pokynul nám abychom vešli dovnitř.¨
,,Vím proč tu jste." začal jakmile hovor ukončil.
,,Charlesi, tobě především gratuluju ještě jednou k prvnímu místu, jsme na tebe opravdu pyšní. Na tebe Carrie ještě o něco víc. Je to úžasná zpráva, že děláš takový pokrok." usmál se. Jeho výraz ale vzápětí stuhl.
,,Chci se domluvit, jak to bude s přesunem Carrie na závody?" přešel Charles k vážnému tématu.
,,No, to je to co tu řeším celé dopoledne." usadil se Fredérico.
,,Co se děje?" změřila jsem si ho pohledem. Charles mě chytl za ruku. Měla jsem zlé tušení.
,,Carrie, samozřejmě, jsme opravdu šťastní, že tvůj zdravotní stav je lepší a lepší, a věř, že i nejvyšší vedení Ferrari má radost."
,,Ale?" přerušila jsem ho.
,,Ale tvoje přeprava je dost nákladná." pokračoval. Nějak jsem nevěřila tomu co slyším.
,,Nákladná?" ujistil se Charles. Fredérico jen slepě přikývl.
,,Však létám pravidelnou linkou, to přece není tak nákladné." rozhodila jsem rukama. Nechtělo se mi věřit, že mi teď dá Ferrari košem.
,,Nákladné to není v případě jednoho, dvou přesunů." pokračoval.
,,Takže to znamená co? Že tedy nemáme podporu aby mohla létat se mnou, a tudíž jsem měl já podporu?" divil se Charles.
,,Charlesi, podívej se, pokud bychom chtěli Carrie na všech závodech, a to že chceme, museli bychom si to dát do nákladů, taková je podmínka FIA. Hrozilo by, že překročíme finanční limit pro tento rok. Hrozila by nám pokuta ve výši 10 milionů dolarů."
,,No to snad není možný." zvedl se ze židle Charles a přešel k oknu. Byl odsud výhled na celý okruh.
,,Tak se kvůli tomu nerozčiluj." snažila jsem se ho uklidnit.
,,Cestu domů ti samozřejmě zaplatíme." snažil se zmírnit následky Fredérico. Přikývla jsem.
,,Cestu domů, cestu domů, ale já ji potřebuju sebou." ukázal na mě Charles.
,,Já to chápu, ale říkám ti jen jak to je. Udělal jsem maximum pro to abych to zvrátil."
,,Proč nemůže létat s námi našim letadlem?" zeptal se naštvaně. Znala jsem tenhle hněv. Několikrát z okruhů. Doma si to nikdy nedovolil.
,,Náklady." zopakovala jsem mu. Fredérico přikývl.
,,To je shit." ukončil Charles.
,,Neřeš to, to nevadí. Já jsem s tím v pohodě." pokusila jsem se o úsměv. Vnitřně mě to žralo.
,, Ale já s tím v pohodě nejsem!" rozkřičel se po celé místnosti. Uhnula jsem pohledem. Připadala jsem si jako žáček, který je káraný za něco.
,,Monoposty jsou někdy dobré, někdy fatálně hrozné. Rveme do nich peníze, které jsou k ničemu, protože to nepřináší výsledky. Sotva vyhraju jednu velkou cenu, hned nás zaříznou?" opřel se o můj vozík.
,,Charlesi, problémy s monopostem budeme probírat jinde. Jen ti říkám, jak to je. Nehnu s tím ani tam ani zpátky. Pokud chceme Carrie na závodech, budeme to platit buď z vlastní kapsy, nebo přijde několik zaměstnanců o práci." snažil se ho mírnit. Věděla jsem, že je to předem prohraný boj.
,,Zlato, prosím tě, sedni si a uklidni se. Na infarkt jsi příliš mladý." přidala jsem se k mírnění jeho hněvu. Sedl si vedle mě.
,,Budu to platit z vlastních peněz." rozhodl po chvíli. Střelila jsem po něm pohledem. Doufala jsem, že se ještě úplně nezbláznil.
,,Charlesi." oslovil ho Fredérico.
,,Ne, nebudu se o tom bavit. Pokud s tím nejsi schopen něco udělat, budu to řešit sám, ale ta holka bude všude se mnou." rozhodl.
,,Je to tvoje rozhodnutí." opřel se do židle. Charles se zvedl.
,,Fajn, tak jsem rád, že jsme alespoň k něčemu došli." odbrzdil můj vozík. Vydali jsme se z místnosti.
,,Mrzí mě to." křikl ještě Freérico než Charles zabouchl dveře. Vyjeli jsme rampou ven.
,,Můžeme prosím na okruh?" poprosila jsem, když jsme míjeli vjezd na dráhu.
,,Chceš?"
Přikývla jsem. Charles tedy otočil vozík a vjel na dráhu. Byli zde stopy z gum, brzdné dráhy i kusy z monopostů. Procházeli jsme dráhou a mlčeli.
,,Víš, že tohle nemusíš." promluvila jsem po chvíli.
,,Nechci o tom mluvit. Rozhodl jsem se tak a nic ani nikdo mě nepřesvědčí, že to bude jinak." utnul mě téměř okamžitě. Nedovolila jsem si v tu chvíli cokoliv namítat. Projeli jsme celou dráhu až k vjezdu do boxů.
Po procházce po okruhu jsme vyrazili rovnou na letiště domů.
,,Já to prostě nechápu." přerušil několikahodinové ticho, během něhož jsme si řekli jen důležité věci. Seděli jsme v letadle a čekali na vzlet. Charles odmítl let firemním letadlem.
,,Přestaň se v tom vrtat prosím." zkontrolovala jsem si pás.
,,Nepřestanu. Nerozumím tomu proč se na tebe takhle vykašlali. Je to v podstatě jejich vina, neměli dopustit aby se ti to někdy stalo." pokračoval. Povzdechla jsem si a vyndala sluchátka z uší.
,,Nic s tím nezmůžeme." zopakovala jsem mu.
,,Nezmůžeme, ale udělám maximum, abys mohla být všude se mnou." chytl mě za ruku.
,,Musíme to ještě probrat doma." připomněla jsem mu.
,,Víš, že o ničem mluvit nechci." otočil se na mě.
,,Vím, ale probrat to musíme."
Po příletu do Nice jsme si vyzvedli naše auto, a poté se vydali přímo domů. Byla jsem neskutečně unavená. Ty 2 dny mě tak vyčerpali, že jsme chtěli prospat minimálně další 2 dny. Bohužel jsem měla naplánované rehabilitace hned druhý den ráno.
Charles mě odvezl, a slíbil, že půjdeme poté na oběd. Vyprávěla jsem rehabilitační sestře jaký byl výlet do Ázerbájdžánu.
,,Viděla jsem, jak se vám to podařilo, a upřímně vám gratuluju. Je to obrovský pokrok." poplácala mě hrdě po rameni.
,,Chci pokračovat. Cítím, že jsem blízko svému cíli." rozhodla jsem.
,,Tak jdeme na to." přesunula chodník ke mně. Postavila jsem se a snažila se udržet co nejdéle na nohou. I když jsem se snažila vší silou udělat krok, nedařilo se mi.
Po dvou hodinách jsem měla celé rehabilitace tak akorát dost.
,,Už vás nechám." slíbila.
,,To doufám." odfoukla jsem si vlasy z čela.
,,Ono to půjde, uvidíte." podporovala mě dál. Ozvalo se zaťukání na dveře. Sestra se rozhodla otevřít dveře.
,,Ach, pane Leclercu, vítejte." otevřela dveře dokořán. Dovnitř vstoupil Charles v béžových kalhotách, černém tričku a bílých teniskách.
,,Jak jste na tom?" potřásl si rukou se sestrou.
,,Myslím si, že si Caroline vede znamenitě dobře." souhlasila sestra. Jemu to vytvořila úsměv na tváři.
,,To jsem rád." otočil se ke mně. Seděla jsem na zemi, rudá a funěla.
,,Já si myslím, že pro dnešek skončíme." tleskla rukama sestra.
,,Dobrá." kývla jsem a přitáhla si vozík. Charles mi pomohl dostat se zpátky na vozík.
,,Jsem zpocená, moc na mě nesahej." smála jsem se.
,,No jo, ještě abych od tebe načichl."
,,Nemáš jezdit takhle vyvoněnej." vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Tak přece spolu nepůjdeme na oběd zpocení, ne?"
,,Pojedeme doufám ještě domů." zděsila jsem se. Rozhodně jsem se nechtěla ukazovat na veřejnosti zpocená, rozcuchaná.
,,Pojedeme. Pojedeme totiž na výlet."
,,Kam?"
,,Uvidíš."
Rozloučila jsem se se sestrou a poté jsme vyjeli do chodby nemocnice. Venku už bylo teplejší počasí. Dneska svítilo sluníčko. Charles mě odvezl domů, a pomohl mi se osprchovat. Převlékla jsem se poté do červených šatů, které ve mě zanechali vzpomínky. On mezitím něco chystal v kuchyni a střídavě v jeho ložnici. Vyjela jsem tedy na chodbu a sledovala, jak tam pobíhá. Zpočátku mi to přišlo vtipné, ale to jen do doby, než vytáhl i deku, kterou jsme měli na gauči. Bylo mi jasně, že to bude dlouhý výlet. Když se konečně zastavil, měl u sebe velkou cestovní tašku a ještě jednu tašku s jídlem.
,,Co blázníš?" zeptala jsem ho stále nechápajíc co vymyslel.
,,Slíbil jsem ti, že tě vezmu přece na oběd, ne?" tvářil se tajemně.
,,To ano, ale myslela jsem si, že budeme obědvat někde v restauraci. Tohle vypadá spíše na oběd, který budu muset uvařit." ukázala jsem na tašky u jeho nohou.
,,Houby. Neboj, budeš mile překvapená." zazubil se. Neměla jsem ráda překvapení. Odjakživa jsem se jich bála. Jako malá mám nemilou vzpomínku na moment, kdy mi moje máma slíbila, že se mi bude překvapení líbit, a já se pak probudila v dětském domově.
Asi jsem se tvářila kysele, protože Charles ihned reagoval.
,,Ale jestli chceš, můžeme zůstat doma." usmál se soucitně.
,,Ne." zatřásla jsem hlavou. ,,Promiň, jen špatná vzpomínka. Tak kam tedy razíme?" vyzvídala jsem dál.
,,To ti nepovím, ale věř mi." mrkl na mě, přehodil si tašky přes rameno a vyvezl mě na chodbu. Zabouchl dveře, zamkl, což bylo zvláštní, protože on nikdy nezamykal. Sjeli jsme výtahem do garáže.
,,Jedeme autem?" zareagovala jsem překvapeně.
,,Ano. Pěšky bychom tam nedošli." otevřel kufr auta a do něj naházel tašky. Přejela jsem k místu spolujezdce a otevřela dveře. Charles mi pomohl nastoupit. Nastupování se s mou mírnou pohyblivostí stávalo snadnějším. Jakmile byl naložen i Fredy, vyrazili jsme. Jeli jsme pomalu ulicemi Monaka až do přístavu.
,,Víš, že se na loď nedostanu." upozornila jsem ho, když jsme zaparkovali. Charles zamáčkl ruční brzdu.
,,Dostaneš." strčil klíč od auta do kapsy, vyndal telefon z nabíječky. Odepla jsem si pás. On mezitím vyndal Fredyho. Pomohl mi zpět na vozík. Sáhla jsem po tašce s jídlem a položila si ji na klín. Sjeli jsme dolů k molu. Na dřevěných prknech vozík lehce poskakoval, naštěstí jeho jachta nebyla daleko.
,,Není na plavbu ještě brzy?" představa plavení se na moři mě mírně děsila. V případě jakékoliv havárie bych se na jistotu utopila. Jachta byla potemnělá a lehce se houpala na vlnách. Neměla jsem představu, jak se po ní budu pohybovat. Můstek, který k ní vedl byl pro vozík moc úzký.
,,To jsem na tebe tedy zvědavá." zasmála jsem se.
,,Nejdřív odnesu tašky, pak vozík a pak tebe." popsal mi svůj plán. Matně jsem si vybavovala jak jeho jachta vypadala uvnitř. Z obýváku na terasu schody naštěstí nevedly, ale nahoru na můstek a dolů do ložnic ano.
Přejela jsem tedy k nejbližší lavičce, kde jsem si z vozíku přesedla.
,,Hned jsem zpátky." ujistil mě, složil vozík a odnesl ho na loď, kde ho opět rozložil. Seběhl rychle pár schodů a vydal se pro mě. Chytla jsem se ho jako klíště, jelikož jsem lávce moc nevěřila. Charles se smál.
,,Vidíš, že jsi to zvládla." posadil mě na vozík. Kolem krku měl otlačeniny od mých rukou.
,,Už mi tohle nikdy nedělej." vynadala jsem mu na oko.
,,Ještě budeš prosit abych to zopakoval." neodpustil si poznámku. Tlačil mě směrem do jídelny a obýváku, jakmile se automatické dveře otevřeli, všude se rozsvítilo a ozvalo se hlasité:
,,Všechno nejlepší!!" křičeli všichni přítomní. Úlekem jsem nadskočila. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. Všichni si vzpomněli, jenom já jsem zapomněla. V tom životním shonu jsem zapomněla i na své vlastní narozeniny.
Byli tam všichni od Carlose s Rebekou, po holky, Landa i Charlese bratra s přítelkyní, i toho bez přítelkyně a jejich máma. Kelly s Maxem stáli opodál. Všude visely ze stropu zlaté kroucené provázky a balónky, na oknech byla připevněná gerlanda s nápisem Všechno nejlepší. Stůl byl pokrytý, už od pohledu, dobrým jídlem a dortem.
,,Já normálně nemám slov." dokázala jsem ze sebe vypravit.
,,Všechno nejlepší lásko." líbl mě na tvář Charles. Měla jsem doslova na krajíčku.
,,Opravdu vám všem moc děkuju. Totálně jste mě dostali." přiložila jsem si ruku na srdce, protože jsem to myslela naprosto upřímně. Všichni tam stáli, potutelně se usmívali.
,,Sama jsem na to zapomněla, ale nějak nevím, jak jste se to dozvěděli vy ostatní." přeměřila jsem si pohledem Charlese, který stál vedle mě.
,,Udělal jsem pár telefonátů." pokrčil rameny, jako by to nic neznamenalo. Ale ono znamenalo. Pro mě. Společně jsme se naobědvali, a s velkou parádou rozkrojili dort. Po jídle, když jsme všechno zajistili, jsme vypluli na moře mimo město. Chtěli jsme si odpočinout od čumilů, a nepotřebovala jsem, aby se veřejně psalo kdy slavím narozeniny. Charles musel cestu odřídit, takže jsem zůstala v podpalubí se všemi ostatními.
Po nějaké době se mi ale začalo stýskat, proto jsem poprosila Carlose aby mi pomohl nahoru.
,,Co tady děláš? Vždyť tu hrozně fouká!" křikl na mě. Je pravda, že venku dost foukalo.
,,Chtěla jsem tu být s tebou chvíli." křikla jsem nazpět.
,,Donesu ti deku." řekl mi Carlos a já jen přikývla. Za chvíli už byl zpátky i s dekou, do které mi pomohl se zabalit. Monako se nám vzdalovalo. Charles se usmíval. Byl ve svém živlu. Pluli jsme kolem půl hodiny času, než jsme dopluli na místo určení. Byla to osamocená pláž s průzračně modrou vodou. Zalitovala jsem, že se nemůžu vykoupat, ale poté, co z té vody vylezl Lando, rty úplně modré, chuť mě přešla. Max s Carlosem mezitím roztáhli sezení nahoře na můstku. Společně jsme si tam sedli. Probírali jsme celou minulou sezónu.
,,Mrzí mě, že se ti to stalo." obrátil se na mě soucitně Max. Charles mi stiskl ruku, věděl, že tohle téma je pro mě ještě dost citlivě.
,,Možná bys neměl." zastavila ho Kelly tím, že položila ruku na jeho rameno.
,,Promiň." omluvil se.
,,Je to v pohodě, ano? Už je to nějaká doba, a teď je to na dobré cestě." snažila jsem se zmírnit jeho výčitky, i když jsem je nechápala.
,,Jsem rád, že jsi alespoň takhle pozitivní." zvedl skleničku a napil se.
,,Věřím, že v půlce sezóně se v Monze projdu po vlastních."
,,Chceš říct, že si až takhle věříš?" přidala se do hovoru Rebeka. Charles po ní střelil zlověstný pohled.
,,Jasně, že si věří. Neznáš Carrie tak dlouho abys mohla vědět, že když si něco usmyslí, tak to dodrží." umírnil ji Carlos. Věděla jsem, že on moc dobře ví, o čem mluví.
,,To je pravda." zazubila se. Bella na druhé straně stolu si odfoukla. Bylo mi ji líto, musela se cítit mizerně.
,,Stanovila jsem si to jako cíl." usmála jsem se. Prostě jsem to tak cítila. Charles mě políbil do vlasů. Položila jsem si hlavu na jeho rameno.
,,Můžu si vás takhle vyfotit?" zeptala se Kelly, která seděla naproti nám.
Podívala jsem se na Charlese, a ten přikývl. Kelly nás vyfotila a fotku mi ukázala. Byla dokonalá, i ten zachycený moment, kdy jsem na něj koukala. Rozhodla jsem ji přidat na Instagram. Vyzařovalo to lásku nás dvou.
Fotka měla úspěch, a během pár hodin nasbírala tisíce srdíček. Podívali jsme se společně na západ slunce, a poté se vydali zpátky do přístavu. Byli to nejkrásnější narozeniny, které jsem oslavila.
,,Oslava s přáteli." napsala jsem později k dalšímu příspěvku.
Jakmile jsme všechny vyprovodili z jachty, zůstali jsme sami. Charles potřeboval ještě udělat záznam o plavbě, tak jsem na zůstala na dolní palubě a užívala si výhled na večerní Monako.
,,Není ti už chladno?" stál ve dveřích. Otočila jsem hlavou.
,,Ani ne." usmála jsem se a vrátila se k pohledu na město.
,,Chceš tu zůstat?" zeptal se.
,,Mohli bychom." stále jsem sledovala výhled.
,,Myslel jsem si to." přišel ke mně zezadu, a objal mě. Položila jsem hlavu na jeho paži.
,,Líbí se mi, jak umíš předvídat."
,,A proto mě miluješ." opřel si o mně hlavu.
,,Miluju tě kvůli daleko jiným věcem."
,,Tak pojď, dáme si večeři."
,,Ne počkej, ráda bych se najedla tady."
,,Budeš nemocná."
,,To nevadí, chci si s tebou vychutnat tuhle nádheru."
,,No, jak myslíš." pohladil mě po zádech.

Tak co říkáte na letošní první závod sezony? Vzhledem k přechodu k o2 TV jsem přemýšlela jak budu koukat, jelikož mám doma Magentu. Nakonec zaúřadovala moje skvělá tchýně, která sehnala přístup k jejímu o2 TV, takže jsem se doma sešli ve větším počtu a sledovali závod spolu. Ačkoliv jsem jediný fanoušek Ferrari v bytě (rozumějte tomu tak, že přítel je fanoušek Mercedesu, a jeho nejlepší kamarád zase Red Bullu a Maxe všeobecně), užili jsme si závod všichni. Probrali jsme jednotlivé týmy, včetně Alpine, který pro nás byl překvapením a zároveň zklamáním. Tuhle kapitolu Vám vkládám za přítomnosti dvou diskutérů, kteří stále rozebírají závod. A to dost hojně.

Už teď se těším na další závod. I když se jede až v 18 hodin v sobotu, a my máme od 19.30 ples, stejně si ho nenechám ujít. 

C.